Plný text
24 Cdo 2226/2026-620
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované I. Š., zastoupené Mgr. Michalem Smečkou, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2023, č. j. 37 D 311/2000-437, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 29 Co 14/2024-474, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 311/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2 dubna 2026, č. j. 29 Co 32/2026-598, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Smečky, advokáta se sídlem v [adresa] Badeniho č. 291/3.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18. 11. 2025, č. j. 37 D 311/2000-577, zamítl žalobu na obnovu řízení podanou žalobcem. Žalobou na povolení obnovy řízení napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2023, č. j. 37 D 311/2000-437, bylo v řízení o dodatečném projednání dědictví, výrokem I. určena obvyklá cena nově zjištěného majetku náležejícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky, a určeno, která část náleží do společného jmění a která náleží pozůstalé manželce, výrokem II. byla určena obvyklá cena majetku a pasiv pozůstalosti a výrokem III. bylo potvrzeno nabytí nově zjištěného majetku pozůstalé manželce, jejímiž právními nástupci jsou žalobce a žalovaná, a žalobou na povolení obnovy řízení rovněž napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 29 Co 14/2024-474, bylo uvedené rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno. Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl k závěru, že žaloba na povolení obnovy řízení byla podána opožděně. Žaloba byla podána dne 5. 7. 2024. Žalobce sice tvrdil, že důkaz nemohl bez své viny předložit v původním řízení, avšak nedoložil, kdy se dozvěděl o důvodu obnovy řízení představovaném prohlášením F. datovaným dne 4. 2. 1997, ve kterém uvádí, že poslední vůli zůstavitele psala ona na základě pokynu jiných osob a zůstavitel o ní nevěděl a nebyla jeho vůlí, a žalobce ani nedoložil, kdy mohl důvod obnovy uplatnit. Nejsou proto dostatečně vylíčeny skutečnosti, že žaloba byla podána včas. Nebyla proto dodržena tříměsíční subjektivní lhůta běžící od doby, kdy se účastník dozvěděl o důvodu obnovy řízení.
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2026, č. j. 29 Co 32/2026-598, potvrdil usnesení soudu I. stupně. Odvolací soud uvedl, že není zřejmé, proč se žalobce o důvodu obnovy dozvěděl až v květnu 2024, když předkládané prohlášení je datované dnem 4. 2. 1997. Pouhá skutečnost, že prohlášení bylo někde založeno a žalobce je získal až v květnu 2024, když se probíral určitými dokumenty, tímto důvodem být nemůže. Podle odvolacího soudu nebyla dodržena ani objektivní lhůta podle § 233 odst. 2 o. s. ř., když samotné projednání dědictví skončilo usnesením o schválení dědické dohody ze dne 22. 10. 1999, č. j. D 592/98-56, které nabylo právní moci 23. 11. 1999. K tomuto datu již lhůta dávno uplynula. Kromě toho platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4290/2013 v této souvislosti vyplývá, že účastníky dodatečného projednání dědictví jsou vždy ti, kdo byli účastníky původního dědického řízení, což platí i tehdy, vyšlo-li následně najevo, že některému z dědiců, který podle dříve vydaného pravomocného usnesení nabyl dědictví, ve skutečnosti nesvědčí dědické právo.
3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Žalobce vytýká přílišný formalismus, není podle něj důvod mu neuvěřit, kdy a jak předmětnou listinu získal. Pokud by ji měl dříve, jistě by ji použil. Poukazuje na to, že dědické řízení je řízením nesporným, proto by jeho tvrzení mělo mít presumpci pravdivosti. Namítá, že v odůvodnění absentuje vysvětlení, proč tvrzením žalobce soud neuvěřil. Dovolatel namítá, že nebylo nařízeno jednání a provedeno dokazování. Dále tvrdí, že nemohlo být ukončeno dědické řízení, jestliže nebyl projednán veškerý majetek zařazený do soupisu.
4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že navrhuje odmítnutí dovolaní. Ani v nesporném řízení neplatí presumpce pravdivosti tvrzení účastníka. Má za to, že dovolatel ani dostatečně určitým a vzájemně srozumitelným způsobem nevymezuje předpoklady přípustnosti.
5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v otázce, kdy je naplněn důvod obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
7. Výklad ustanovení § 228 o. s. ř. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně; nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad se tudíž žalobou na obnovu řízení domáhat nelze (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, a ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004). Skutečnosti nebo důkazy mohou být podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže účastník, který se domáhá obnovy, je nemohl bez své viny použít v původním řízení, to znamená, že jsou pro účastníka ve srovnání s původním řízením „nové“, a současně mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou „nové“ tehdy, jestliže je účastník – přestože v době původního řízení objektivně existovaly – nemohl použít, protože o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní (srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973, sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19/1975 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 215/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3288/2016).
8. Jak bylo vyloženo výše, mohou být skutečnosti nebo důkazy podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. důvodem obnovy řízení mimo jiné jen tehdy, pokud mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Jestliže se však dovolatel snaží návrhem na povolení obnovy řízení o dodatečném projednání dědictví revidovat výsledky původního dědického řízení zpochybněním závěti, na jejímž základě bylo rozhodnuto v původním dědickém řízení, nejedná se o důkaz, který by mohl pro dovolatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4290/2013, uveřejněném pod č. 77/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že objeví-li se dodatečně (po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno) nějaký zůstavitelův majetek (popřípadě též dluh zůstavitele), v řízení o dodatečném projednání dědictví jsou účastníky řízení vždy ("bezvýjimečně") jen ti dědici, jejichž dědické právo bylo určeno v usnesení o dědictví vydaném podle ustanovení § 175q o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013), popřípadě jejich právní nástupci; má-li zemřelý nebo zaniklý dědic více právních nástupců, mají tito nástupci v řízení postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o.s.ř.). Při dodatečném projednání dědictví soud nemůže ("nikdy") znovu zjišťovat okruh účastníků a měnit tak okruh zůstavitelových dědiců stanovený již v původním řízení, a to ani v případě, že vyjdou najevo nové skutečnosti, např. bude-li dodatečně objevena závěť nebo bude-li dodatečně vyjasněn okruh dědiců zůstavitele ze zákona (srov. též například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2004 sp. zn. 30 Cdo 839/2003, které bylo uveřejněno pod č. 88/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2004 sp. zn. 30 Cdo 1131/2003, které bylo uveřejněno pod č. 131 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, anebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2006 sp. zn. 30 Cdo 135/2005]. Po právní moci usnesení, kterým bylo řízení skončeno, soud může (smí) provést řízení o dědictví jen o majetku, který dosud (v době do právní moci tohoto usnesení) nebyl v řízení o dědictví znám; za dosud v řízení neznámý se zásadně pokládá takový zůstavitelův majetek, který v průběhu řízení o dědictví neuvedl (netvrdil) žádný z účastníků řízení o dědictví a který nevyplynul ani jinak nevyšel najevo z výsledků předběžného šetření nebo ze zpráv, které byly soudu v řízení sděleny na jeho dotaz, anebo z šetření, která byla soudem provedena v rámci přípravy jednání.
9. Z pohledu dodatečného řízení o dědictví prováděného podle ustanovení § 175x o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013) není (a nemůže být) významné, zda potvrzení nabytí dědictví proběhlo v původním řízení o dědictví v souladu se zákonem; dodatečné projednání dědictví totiž neslouží (a nemůže sloužit) k nápravě "chyb" původního dědického řízení a v řízení o dodatečném projednání dědictví nelze měnit "pravomocné výsledky" původního dědického řízení (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.12.1995 sp. zn. 24 Co 261/95, které bylo uveřejněno pod č. 2 v časopise Ad Notam, roč. 1996); k tomu slouží (a mohou být účastníky využity) řádné a mimořádné opravné prostředky. Řízení o dodatečném projednání dědictví "neotvírá dědickou věc již jednou pravomocně skončenou, ale naopak navazuje na výsledky dosavadního dědického řízení, vychází z nich a v ničem do stavu jimi vytvořeného nezasahuje"; důvodem dodatečného projednání dědictví tedy není (a nesmí být) vadné skutkové zjištění, které mohlo mít vliv na rozhodnutí, jímž bylo původní dědické řízení skončeno, ani porušení procesních zásad při jednání a rozhodování ve věci, ale pouze neúplnost skutkových podkladů týkajících se jen (a výlučně) rozsahu zůstavitelova majetku nebo dluhů, která se nedotýká správnosti původního rozhodnutí.
10. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je s těmito závěry v souladu a polemika dovolatele se subjektivní lhůtou k podání žaloby na povolení obnovy řízení je již proto bezpředmětná.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu