Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

24 Cdo 2285/2026

Téma · generováno AIPlatnost alografní závěti a totožnost závětního svědka

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 22. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:24.CDO.2285.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Závěť allografní [ Závěť ] Svědci Závěť pořízená soukromou listinou (o. z.) [ Dědické substituce (náhradnictví) (o. z.) ] Vady řízení Břemeno důkazní

Shrnutí · generováno AI

Spor se týkal závěti, kterou jedna z dědiček označila za padělek a zpochybnila také svědky jejího podpisu. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, protože dostatečně neprověřil, zda svědek znal totožnost zůstavitele, a nesprávně odmítl návrh na písmoznalecké zkoumání. Věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Svědek alografní závěti podle § 1534 zákona č. 89/2012 Sb. musí zůstavitele osobně znát, nebo musí být jeho totožnost řádně prokázána; pouhé převzetí sdělení jiné osoby nestačí a neznalost totožnosti vede k neplatnosti závěti. Při účinném popření soukromé závěti nese podle § 565 občanského zákoníku důkazní břemeno dědic, který se jí dovolává. Je-li konkrétně tvrzeno falzum a nevěrohodnost svědků, nelze písmoznalecký posudek odmítnout jen předběžným závěrem o jejich věrohodnosti.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Svědek proto musí zůstavitele osobně znát, nebo mu musí být jeho totožnost náležitě prokázána. Nestačí, že svědek toliko převezme sdělení jiné přítomné osoby, že neznámý člověk je zůstavitelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3356/2023).
    Zobrazit v textu
  • Absence znalosti totožnosti zůstavitele svědkem závěti by vedla z důvodů, o nichž se stalo zmínky výše, k závěru o neplatnosti závěti.
    Zobrazit v textu
  • Jestliže žalobkyně označila závěť za falzum, navrhla písmoznalecké zkoumání podpisu zůstavitele na originálu závěti, předložila kopie srovnávacích listin s podpisy zůstavitele odlišnými podle ní od toho, který se nachází na závěti, jestliže oba svědci na většinu otázek před soudem odpovídali, že si rozhodující okolnosti „nepamatují“ nebo si „myslí“, že se věci seběhly určitým způsobem, pak (nadto s přihlédnutím ke zjištěným vadám řízení jdoucím na vrub zjištěného skutkového stavu) nebylo možné návrh žalobkyně na nařízení znaleckého posudku odmítnout jen poukazem na závěr, že svědci jsou věroho
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

24 Cdo 2285/2026-277

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou se sídlem ve [adresa] proti žalované V. K., zastoupené Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem [adresa] o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 C 139/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2026, č. j. 7 Co 307/2026-257, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2026, č. j. 7 Co 307/2026-257, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se žalobou podanou na základě usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 3. 2023, č. j. 8 D 308/2022-67 (na základě předchozího odkazu soudního komisaře z pozůstalostního řízení), domáhala určení, že ona i žalovaná jsou dědičkami ze zákona po zůstaviteli V. K., zemřelému 10. 6. 2022 (dále též jen „zůstavitel“). Žalovaná v řízení o pozůstalosti předložila nikoliv vlastní rukou sepsanou (a tedy tzv. alografní) závěť zůstavitele ze dne 8. 6. 2022, v níž byla povolána jedinou dědičkou k celé pozůstalosti. Žalobkyně závěť označila za falzum, popřela pravost podpisu zůstavitele, zpochybnila řádnost svědectví osob na závěti podepsaných (to ovšem až v řízení před soudem o podané žalobě) a také tvrdila, že zůstavitel nebyl v době jejího pořízení způsobilý právně jednat pro přetrvávající duševní poruchu.

2. Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, č. j. 1 C 139/2023-222, žalobu zamítl (učinil tak poté, co jeho předcházející žalobu rovněž zamítající rozsudek odvolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Dospěl zejména k závěru, že alografní závěť splňuje náležitosti § 1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť ji – jak mělo vyplynout z dokazování – zůstavitel před dvěma současně přítomnými svědky vlastnoručně podepsal a výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Vycházel především z výpovědí M. I. a T. N., kteří měli být podpisu závěti zůstavitelem přítomni a kteří se jako svědkové na závěť také podepsali. Návrh žalobkyně na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví zamítl jako nadbytečný, neboť vlastnoruční podpis zůstavitele považoval za prokázaný svědectvím uvedených osob. Za úplný a přesvědčivý označil též posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný MUDr. Danou Dvořákovou, která se zabývala ovládacími a rozpoznávacími schopnostmi zůstavitele v době sepisu závěti (tedy dva dny před jeho smrtí).

3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a v nákladovém výroku mezi účastnicemi potvrdil, výrok o náhradě nákladů státu změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. K návrhu žalobkyně na doplnění dokazování o písmoznalecký posudek uvedl, že za situace, kdy byl podpis zůstavitele dosvědčen věrohodnými svědky závěti, je takový důkaz nadbytečný.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) podala dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu a jeho přípustnost dovozovala z § 237 o. s. ř. Formulovala v něm následující otázky: 1/ zda svědek alografní závěti splňuje požadavek § 1539 odst. 1 o. z., když zůstavitele předtím neznal, neviděl jeho doklad totožnosti a jeho totožnost převzal jen ze sdělení jiných osob. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1706/2018 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3356/2023 a 24 Cdo 664/2025. Namítala, že T. N. nebyl schopen totožnost zůstavitele spolehlivě potvrdit. Dále 2/ položila otázku, zda lze při konkrétním tvrzení falza závěti a nevěrohodnosti svědků odmítnout písmoznalecký posudek jen proto, že soud svědkům předem uvěřil. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1960/2023 a 24 Cdo 22/2025. Poukazovala na srovnávací podpisy, na okolnosti přípravy závěti V. P. a na rozpory ve výpovědích svědků. A také 3/ namítala nesprávné rozložení důkazního břemene. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2592/2021 nese při popření pravosti soukromé závěti důkazní břemeno závětní dědic, tedy žalovaná. Soudy podle dovolatelky nepřípustně požadovaly, aby falzum nejprve prokázala žalobkyně. Konečně 4/ zpochybnila přesvědčivost psychiatrického posudku o způsobilosti zůstavitele a navrhovala revizní posudek, neboť absence psychiatrické léčby sama o sobě nevylučuje duševní poruchu. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.

III. Přípustnost dovolání a rozsah přezkumu

5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

6. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, (jen) jestliže to zákon připouští.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro námitku 3/ neboť na otázce rozložení důkazního břemene (bez ohledu na předchozí procesně nesprávný postup soudů obou stupňů) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Žaloba totiž nebyla zamítnuta proto, že by žalobkyně neunesla důkazní břemeno, nýbrž proto, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru o tom, že podle nich bylo prokázáno, že alografní závěť zůstavitele je pravá a platná. Odvolací soud totiž nerozhodoval za situace důkazní nouze a neunesení důkazního břemene některým z účastníků (tzv. stav non liquet), nýbrž na základě pozitivního skutkového zjištění o rozhodné skutečnosti [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 29 ICdo 124/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1223/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 206/2024], tudíž otázka případně i nesprávně rozloženého důkazního břemene neměla na samotné napadené rozhodnutí odvolacího soudu vliv.

10. Obdobně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není s to založit námitka pod bodem 4/ týkající se údajných nedostatků ve zkoumání duševního stavu zůstavitele (popř. potřeby dalšího prověření již zpracovaného znaleckého posudku). Dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckého posudku. Skutková zjištění odvolacího soudu přitom dovolacímu přezkumu nepodléhají, stejně jako postup soudu při vlastním hodnocení důkazů. Revizní znalecký posudek není obligatorním důkazním prostředkem; jeho nařízení přichází v úvahu až tehdy, jestliže má soud po náležitém objasnění věci významnější pochybnosti o správnosti nebo úplnosti posudku. Nemá-li však soud takové pochybnosti a závěry znalce shledá úplnými, logicky odůvodněnými a souladnými s ostatními důkazy, není povinen revizní posudek opatřovat. Pouhý nesouhlas účastníka se znaleckými závěry ani jeho odlišné hodnocení důkazního stavu takovou pochybnost nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2024, sp. zn. 24 Cdo 928/2024, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 11/2023).

11. V projednávané věci je pro rozhodnutí významné posouzení, zda soud rozhodující ve sporném řízení navazujícím na odkaz podle § 170 odst. 1 z. ř. s. musí odstranit důsledky vadně formulovaného odkazového usnesení, postupovala-li žalobkyně podle jeho výroku, a poskytnout jí odpovídající procesní poučení. Významné je rovněž posouzení, zda lze při konkrétních tvrzeních o falzu alografní závěti a nevěrohodnosti závětních svědků odmítnout jako nadbytečný důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví jen na základě předběžného závěru o věrohodnosti těchto svědků, a zda svědek alografní závěti musí znát totožnost zůstavitele.

IV. Důvodnost dovolání

12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve výše uvedeném rozsahu nejen přípustné, ale též opodstatněné.

13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jenž na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

a) k vadám řízení

14. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval i existencí tzv. zmatečnostních vad uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K existenci těchto vad přihlíží soud z úřední povinnosti i když nebyly (jako v poměrech projednávané věci) dovolatelem výslovně namítány. Nejvyšší soud z obsahu procesního spisu a rovněž z přílohového spisu Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 8 D 308/2022, jenž se týká pozůstalostního řízení po zůstaviteli, zjistil, že řízení sice nebylo postiženo zmatečnostní vadou, nicméně soud prvního stupně (včetně pověřeného soudního komisaře) se dopustil závažných procesních pochybení, která ve výsledku mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, přičemž některá z dále vytýkaných pochybení již nelze napravit.

a1) k provedenému odkazu do sporného řízení – žalobní petit

15. Podle § 170 odst. 1 z. ř. s. soud (resp. soudní komisař) v případě, že je pro vyřešení sporu o dědické právo třeba prokázat skutečnosti mezi dědici sporné, odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se vzhledem k okolnostem případu jeví jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou.

16. Uvedené ustanovení předpokládá, že odkaz směřuje k odstranění skutečného sporu o dědické právo. V projednávané věci nebylo mezi účastnicemi (polorodými sestrami) nikdy sporné, že obě jsou dcerami zůstavitele a že by při nenastoupení dědění ze závěti přicházely v úvahu jako dědičky ze zákona (v první dědické třídě). Sporným byl výlučně dědický titul žalované založený alografní závětí ze dne 8. 6. 2022, zejména její pravost, řádnost svědectví osob na ní uvedených a její platnost i z hlediska tzv. testovací způsobilosti zůstavitele. Povaze tohoto sporu proto odpovídal odkaz žalobkyně k uplatnění žaloby na určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti zůstavitele (byť odkaz soudního komisaře k tomu, aby bylo určeno, že žalobkyně „je dědičkou po zůstaviteli“ nelze mít za nijak nepřípadný). Žalobkyně se dožaduje určení, že žalobkyně a žalovaná jsou (zákonnými) dědičkami po zůstaviteli.

17. Závěr, že postup, při němž je určeno, kdo je, popř. kdo není dědicem zůstavitele, by byl příhodnější, vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 24 Cdo 554/2025. Současně zdůraznil, že ve sporném řízení navazujícím na odkaz pozůstalostního soudu mají být jako otázky předběžné vyřešeny všechny mezi dědici sporné otázky významné pro určení dědického práva, bez ohledu na to, zda vznikly již v řízení o pozůstalosti, nebo až v řízení sporném; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný pod č. 99/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

18. Nelze však přehlédnout, že odkaz z pozůstalostního řízení může účastníka přivést k procesnímu úkonu, který ne zcela odpovídá skutečné sporné otázce. Ustálená rozhodovací praxe, která vychází z toho, že ani procesní vady vzniklé v pozůstalostním řízení se nepřenášejí do řízení sporného, proto vyžaduje, aby soud rozhodující o žalobě poskytl žalobci, který postupoval v souladu s (vadným) odkazovým usnesením, poučení o náležitostech řádné žaloby; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2415/2005. Takové poučení nemá předjímat rozhodnutí ve věci samé ani nahrazovat aktivitu účastníka, nýbrž mu umožnit, aby uplatnil procesní nárok způsobilý řešit spor, pro který byl do sporného řízení odkázán. V té souvislosti je třeba rovněž zvážit, zda v případě vadného nebo i jen ne zcela přesného odkazu z pozůstalostního řízení následně podaná žaloba nevykazuje logický deficit mezi žalobními tvrzeními akcentujícími potřebu odstranit spor o dědické právo na straně jedné a mezi žalobním petitem, pokud takový spor ve skutečnosti neodstraňuje, na straně druhé a zda není potřeba žalobce vhodnou formou vyzvat k odstranění takového rozporu (§ 5 o. s. ř.), a to i tehdy, šlo-li by o vadu, která by (jako v nynější věci) nebránila projednání žaloby a nemohla by ústit v případě jejího neodstranění k odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Tento závěr je nutno chápat ve světle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 554/2025. Nesprávná nebo méně vhodná formulace odkazu sama o sobě sice nebrání tomu, aby sporný soud vyřešil všechny rozhodné předběžné otázky. V dalším řízení odvolací soud posoudí, zda již dosavadní žaloba – se zřetelem k jejímu obsahu – uvedené požadavky splňuje, anebo zda je třeba žalobkyni odpovídajícím způsobem poučit, aby se žalobním petitem dožadovala (též) určení, že žalovaná není dědičkou z alografní závěti (čímž by v případě úspěchu takového sporu bylo zřejmé, že účastnice jsou zákonnými dědičkami zůstavitele v první dědické třídě), neupřesní-li snad žalobkyně petit i bez výzvy v reakci na závěry tohoto rozsudku sama.

a2) k vadně provedenému odkazu a jeho vlivu na důkazní břemeno ve sporném řízení

19. V dané věci soud prvního stupně (soudní komisař) svým usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 8 D 308/2022–67, uložil žalobkyni (jako možné zákonné dědičce), aby podala žalobu na určení „že je dědicem zůstavitele“, a to proti žalované, která se dovolává (namísto zákonné posloupnosti) dědického práva ze sporné alografní závěti. Soudní komisař postupoval podle § 170 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), když k odůvodnění svého usnesení uvedl, že „pro vyřešení sporu je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné“, a že (alografní) „závěť nemá žádné nedostatky“. Tento postup soudního komisaře byl procesně chybný a zřejmě v jeho důsledku soudy ve sporném řízení mezi účastnice nesprávně rozvrhly důkazní břemeno. Přestože danou otázku Nejvyšší soud nemohl řešit jako právní otázku předestřenou v dovolání (viz výše), musel k ní přihlédnout jako k vadě řízení, neboť za situace, kdy přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, nesprávné rozdělení břemene tvrzení a břemene důkazního by v další fázi řízení mohlo vést opět k vydání věcně nesprávného rozhodnutí. Navíc posouzení dané problematiky bezprostředně souvisí s hodnocením otázky pod bodem 2) dovolání.

20. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že je-li ve sporu o dědické právo zpochybněna pravost závěti pořízené ve formě soukromé listiny, nese důkazní břemeno její pravosti a správnosti ten z účastníků, který se této závěti dovolává ve svůj prospěch, tedy zásadně závětí povolaný dědic (v daném případě jde nikoliv o žalobkyni, ale o žalovanou); pro účely postupu podle § 170 odst. 1 z. ř. s. se proto jeho dědické právo zpravidla jeví jako nejslabší [neboť sporné skutečnosti musí být prokázány, na rozdíl od případu, kdy se někdo dovolává zákonné posloupnosti, u níž se žádné dokazování provádět nemusí] a právě proto má být dědic ze závěti sepsané ve formě soukromé listiny zpravidla odkázán k uplatnění dědického práva žalobou. Odkázání jiného dědice není sice judikaturou a priori vyloučeno, avšak může se opírat jen o konkrétní (zvláštní) okolnosti projednávané věci, jež musí být v rozhodnutí soudního komisaře náležitě vyloženy; samotná skutečnost, že jiný dědic pravost závěti popírá, takový postup bez dalšího neodůvodňuje. Odkázání k podání žaloby přitom nepředjímá rozložení důkazního břemene v následném sporném řízení, které soud posuzuje vždy samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, nebo ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 24 Cdo 554/2025). Soudy obou stupňů proto pochybily, pokud žalobkyni vedly k potřebě tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, ač důkazní břemeno ve skutečnosti tížilo žalovanou, která měla skutečnosti zpochybňované žalobkyní (a tedy pravost soukromé závěti, jíž se ve svůj prospěch dovolává) jednoznačně prokázat.

a2) k vadnému provádění dokazování výslechem svědků

21. Podle § 126 odst. 3 o. s. ř. předseda senátu vyzve svědka, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. Klást otázky mají právo postupně předseda senátu, členové senátu, účastníci a znalci. Otázku položenou účastníkem nebo znalcem předseda senátu nepřipustí, jen jestliže nesouvisí s předmětem výslechu nebo naznačuje-li odpověď anebo je-li zejména předstíráním neprokázaných nebo nepravdivých skutečností klamavá; nepořizuje-li se o výpovědi záznam, uvede předseda senátu vždy v protokolu důvody, pro které otázka nebyla připuštěna.

22. Sugestivní (návodnou) ve smyslu § 126 odstavec 3 věta třetí o. s. ř. je taková otázka, která ve svém znění obsahuje či předpokládá odpověď, kterou má vyslýchaný teprve potvrdit, namísto aby zjišťovala jeho vlastní vjem nebo vzpomínku. Otázka uzavřená odpovědí „ano“ nebo „ne“ sice sama o sobě není sugestivní; návodná je tehdy, předjímá-li zjišťovanou skutečnost nebo žádanou odpověď. Tento obecný výklad vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 3 Tdo 24/2025. Zákonodárce sice návodné a zavádějící otázky vztahuje výlučně k těm, jež kladou vyslýchanému jiné osoby, nežli soudce (předseda senátu), nicméně dovolací soud je přesvědčen, že tak zákonodárce činí v domnění, že soudce takovou otázku klást svědkovi v souladu se zákonem pravidelně nebude (ostatně srovnej základní zásadu, že postup soudu v občanském soudním řízení má vést ke spravedlivé [rozuměj zákonem stanovené] ochraně soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, a že postup soudu má být předvídatelný a ustanovení občanského soudního řádu mají být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání, srov. jeho § 1 a 6). Teleologie dané úpravy cílí k tomu, aby výslech svědka byl proveden procesně korektním způsobem s vyloučením nepřípustných dotazů, ať už je vyslýchanému klade kterákoliv osoba (soudce či státní zástupce nevyjímaje). Nejvyšší soud proto uzavírá, že § 126 odst. 3 o. s. ř. prostřednictvím jeho analogické aplikace míří i na otázky kladené svědkovi soudem (soudcem); ostatně lze odkázat na dále citovanou judikaturu soudu ochrany ústavnosti, která rovněž cílila na otázky kladené svědkovi soudem nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1256/2018. Nejvyššímu soudu je navíc známo, že prakticky totožný názor navíc ohledně nepřípustnosti sugestivních otázek kladených soudcem svědkovi zaujal v jiné věci i tentýž odvolací senát, který rozhodoval o nyní podaném odvolání (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 7 Co 878/2022), přesto z něj v projednávané věci odpovídající závěry nevyvodil.

23. Pouhé použití nevhodně (nezákonně) formulované otázky ještě bez dalšího neznamená, že k výpovědi jako celku nelze vůbec přihlížet. Jeho důsledkem však může být snížení její důkazní hodnoty, zejména směřovala-li otázka k okolnosti, kterou měl svědek popsat z vlastního vjemu, a stala-li se odpověď na ni podkladem rozhodných skutkových zjištění. Soud pak musí při hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. velmi pečlivě uvážit průběh výslechu, obsah spontánní části výpovědi i to, zda svědek posléze reprodukoval vlastní vzpomínku, nebo toliko potvrdil soudem předloženou (oktrojovanou) verzi skutku. Stejně tak musí pečlivě vážit, zda i odpovědi na další otázky nesouvisely se skutečnostmi, která byly již dříve nepřípustně svědkovi soudem předestřeny.

24. Žalobkyně již v průběhu řízení a znovu v odvolání ústy své právní zástupkyně namítala, že při výslechu závětního svědka N. a svědkyně I., konaném 5. 12. 2023 (č. l. 42 a 43 a násl. procesního spisu) byly otázkami soudu předjímány právě okolnosti podstatné pro platnost alografní závěti, tj. zda zůstavitel listinu před svědky podepsal, zda výslovně prohlásil, že jde o jeho poslední vůli, a zda svědek mohl zůstavitele ztotožnit. Soud prvního stupně (věc rozhodující soudce) navíc od nezákonného způsobu provádění dokazování sugestivními otázkami neupustil, ačkoliv byl zástupkyní žalobkyně na nevhodnost (či přesněji procesní nezákonnost) svého počínání upozorněn [příkladem budiž otázka soudu na svědka: „Prohlásil před Vámi p. V. K., že tato listina (tj. alografní závěť – poznámka Nejvyššího soudu), do které jste teď nahlédl, obsahuje jeho poslední vůli?“, popř. na svědkyni: „Ta listina, kterou jsem Vám dal k nahlédnutí, prohlásil tedy p. V. K. před Vámi výslovně, že tato listina je jeho poslední vůlí?“], přitom ani jeden ze svědků předtím neuvedl, že by zůstavitel cokoliv prohlašoval. Řečeno jinak: v soudem předkládaných otázkách již byly explicitně obsaženy skutečnosti, které teprve měly být z výslechu svědků zjištěny; na tom nic nezmění v protokolu o jednání reprodukovaný nesprávný názor soudce, že se táže na otázky formulované s odkazem na hypotézu příslušné hmotněprávní normy.

25. Na dané téma přitom i Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že vyslýchající orgán nesmí svědkovi či poškozenému podsouvat rozhodné okolnosti skutkového děje, nabízet mu možné skutkové scénáře ani jej vést sugestivními otázkami k určité odpovědi; nejasnosti ve výpovědi je třeba odstraňovat otázkami nenávodnými. Důkaz získaný výslechem, který je zatížen podstatnými vadami spočívajícími v kladení sugestivních otázek, může být absolutně neúčinný, a proto procesně nepoužitelný; vždy je však nezbytné posoudit charakter vady, její konkrétní dopad na obsah výpovědi a význam takto získaného poznatku pro výsledek řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 670/2000, či jeho nález ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 527/23).

26. Odvolací soud se při svém rozhodování omezil toliko na povšechný odkaz o údajné správnosti a úplnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž se vypořádal s konkrétním průběhem výslechů a jeho vlivem na spolehlivost odpovědí svědků, tedy zda a případně v jakém rozsahu pro věc určující odpověď na sugestivní otázku kontaminovala možnost čerpat z dalších (návazných) odpovědí svědků. V tom spočívá nedostatek jeho přezkumného závěru, z čehož plyne, že závěr o bezvadně zjištěném skutkovém stavu prozatím neobstojí.

27. Uvedená vada řízení je o to závažnější, že navazuje na další a velmi vážné pochybení soudního komisaře, který v rozporu s jednoznačným příkazem § 146 z. ř. s. nepředvolal a nevyslechl již v pozůstalostním řízení svědky alografní závěti. Uvedené ustanovení stanoví, že zjistí-li se, že zůstavitel zanechal listinu o pořízení pro případ smrti nebo o prohlášení o vydědění učiněném před svědky, soud (tedy soudní komisař) je vždy vyslechne; to neplatí, prohlásí-li všichni dědici, že na výslechu svědků netrvají, nebo brání-li provedení výslechu svědka závažné okolnosti. Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že soudní komisař je v souvislosti s publikací závěti povinen vyslechnout její svědky; výslech slouží k tomu, aby se osoby uplatňující dědické právo mohly seznámit s okolnostmi svědectví a zvážit (i) na jejich základě případné zpochybnění závěti, a současně takový výslech slouží k zachování obsahu výpovědi pro případné sporné řízení či pozdější nedostupnost svědka. Soudní komisař však není oprávněn výpovědi svědků hodnotit a na jejich základě řešit skutkový spor o dědické právo; takový spor náleží k projednání do sporného řízení podle § 170 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 24 Cdo 571/2024; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 24 Cdo 22/2025). Žalobkyně při jednání před soudním komisařem dne 16. 1. 2023 (na č. l. 66 pozůstalostního spisu) nejenže neprohlásila, že na výslechu svědků alografní závěti netrvá, ba naopak výslovně se dožadovala jejich výslechu; soudní komisař však na svou zákonnou povinnost vyslechnout svědky závěti zcela rezignoval, aby obratem bez dalšího žalobkyni odkázal k podání žaloby do sporného řízení. Tím podstatně ztížil (v neprospěch obou sporných stran) možnost zachytit v době bližší úmrtí zůstavitele skutečnosti zjišťované zákonem vyžadovaným a v zásadě obligatorním výslechem svědků a znemožnil obsah takového výslechu konfrontovat s tím, co svědci později uvedli (až) v řízení o podané žalobě. Tato řetězící se pochybení soudu prvního stupně (soudního komisaře) pak podstatně znesnadnila možnost zjistit náležitě skutkový stav, a to přesto, že právě výpovědi svědků alografní závěti jsou jedním z nejvýznamnějších důkazů ve sporu o její pravost a platnost. Tím více se obnažuje potřeba provedení dalších důkazů (nebude-li shledán jiný důvod k vyhovění či zamítnutí žaloby), a to v podobě prověření pravosti podpisu zůstavitele (ostatně zde dovolací soud odkazuje na dále prezentované úvahy k dovolací otázce sub 2/).

b) k dovolací otázce 1–k totožnosti zůstavitele a svědectví T. N.

28. Vzhledem k tomu, že zůstavitel V. K. zemřel dne 10. 6. 2022 a při dědění se použije právo platné (účinné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po něm zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“; srov. jeho § 3069).

29. Podle ustanovení § 1494 odst. 1 o. z. je závěť odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok byla závěť pořízena a pořídil-li zůstavitel více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení, je závěť neplatná.

30. Podle ustanovení § 1497 o. z. zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn.

31. Podle ustanovení § 1532 o. z. závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami.

32. Podle ustanovení § 1534 o. z. závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

33. Alografní závěť sepsaná podle ustanovení § 1534 o. z. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.

34. Hlavním úkolem svědka závěti je potvrdit totožnost osoby zůstavitele jako osoby, která závěť pořídila, a prohlášení zůstavitele o závěti jako projevu jeho poslední vůle. Svědek tedy má svědčit o tom, že zůstavitel před ním potvrdil, že předložená listina obsahuje jeho poslední vůli a popsat obsah takového potvrzení (prohlášení) zůstavitele. Svědek však může poskytnout i řadu jiných důležitých údajů, o obsahu závěti, o okolnostech jejího sepsání, o stavu, chování a sdělení pořizovatele závěti, místu sepsání, postupu osoby sepisující závěť apod. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli (k tomu srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. 2. vyd., Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 173). Znamená to, že svědci závěti buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim řádně prokázána jeho totožnost a mohou potvrdit, že právě a jen ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována.

35. Nejvyšší soud v dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že požadavek, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť podle ustanovení § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal), a že proto taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků při pořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3098/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 846/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017).

36. Nejvyšší soud například ve výše odkazovaném usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, uvedl, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí alografní závěti sepsané podle ustanovení § 476b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Uzavřel, že alografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4117/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1940/2021). Tyto právní názory zopakoval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, z něhož je zřejmý mimořádný důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí o platnosti závěti. Je současně nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu alografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že právě zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, nebo v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011]. Dovolací soud také vysvětlil, že úloha závětního svědka nespočívá v kontrole obsahu závěti, nýbrž mimo jiné v potvrzení, že právní jednání učinila osoba zůstavitele. Svědek proto musí zůstavitele osobně znát, nebo mu musí být jeho totožnost náležitě prokázána. Nestačí, že svědek toliko převezme sdělení jiné přítomné osoby, že neznámý člověk je zůstavitelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3356/2023). Tento názor odpovídá též odborné literatuře: Novotný, P.; Novotná, M.: Nový občanský zákoník. Dědické právo. Praha: Grada Publishing, 2014, s. 51; Šešina, M.; Muzikář, L.; Dobiáš, P.: Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 72. Podle těchto autorů musí svědek zůstavitele buď znát, nebo mu zůstavitel před právním jednáním řádně prokáže totožnost, například občanským průkazem nebo cestovním pasem.

37. Jak již Nejvyšší soud rovněž v minulosti uzavřel, na těchto závěrech nemá důvod cokoliv měnit, neboť jsou i v poměrech současné právní úpravy (srov. znění § 1534 o. z.) aplikovatelné a jako správné mohou být i nadále přijímány (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018).

38. Vztaženo do poměrů projednávané věci odvolací soud nevyvodil žádné závěry z námitek žalobkyně o tom, že svědek N. zůstavitele vůbec neznal (byť ve skutkové rovině takový závěr učinil již soud prvního stupně, viz odstavec 10 odůvodnění jeho rozsudku), které konvenuje s výpovědí svědka, který v řízení opakovaně uváděl, že zůstavitele osobně neznal a jeho totožnost mu nebyla ani při sepisu závěti nijak prokázána (č. l. 43, 43 verte a znova na č. l. 46 procesního spisu). Ve svém prvním zrušujícím usnesení odvolací soud jen okrajově uvedl, že svědkovi N. „bylo řečeno, že jde o p. K.“ (zde Nejvyšší soud připomíná, že nepřehlédl, že v rozporu s tvrzením svědka o tom, že zůstavitele neznal a viděl jej poprvé až při podepisování sporné alografní závěti, žalobkyně v rámci sepisu protokolu o zjištění stavu a obsahu závěti konaného před soudním komisařem dne 4. 10. 2022 (na č. l. 54 pozůstalostního spisu) výslovně a zcela opačně uvedla, že: „svědci [tedy ona i svědek N. – poznámka Nejvyššího soudu] byli přátelé zůstavitele“.

39. Implicitní závěr odvolacího soudu, že svědek T. N. byl schopen totožnost zůstavitele potvrdit, tak ve světle výše zmiňované judikatury postrádá náležité odůvodnění. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se naopak podává, že svědek zůstavitele neznal a že se do předchozí konverzace mezi osobami přítomnými na místě nezapojoval právě a jen proto, že jej neznal. Uvedl rovněž, že občanský průkaz zůstavitele neviděl a že vycházel pouze z informací ostatních přítomných osob. Odvolací soud však nevysvětlil, z jakých konkrétních skutečností dovodil, že totožnost zůstavitele byla svědku N. známa či alespoň prokázána, a nezabýval se nakonec ani významem jeho tvrzeného opakovaného označování zůstavitele jiným příjmením („pan P.“ na č. l. 45 a 45 verte spisu na místo správného „K.“) a údaje o tom, že v době výslechu by již nebyl schopen osobu zůstavitele popsat či poznat. Absence znalosti totožnosti zůstavitele svědkem závěti by vedla z důvodů, o nichž se stalo zmínky výše, k závěru o neplatnosti závěti.

c) K dovolací otázce 2–k oprávněnosti požadavku na znalecké zkoumání podpisu zůstavitele na závěti

40. Je-li soukromá listina použita jako dědický titul a druhý účastník její pravost a správnost účinně popře, stíhá důkazní břemeno o její pravosti a správnosti toho, kdo se listiny dovolává (§ 565 občanského zákoníku). U závěti sepsané ve formě soukromé listiny je to závětí povolaný dědic; srov. již výše rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021.

41. Pro spor o dědické právo z alografní závěti není podle dřívější judikatury zásadně určující samotné vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele; podstatný význam má především řádné a věrohodné svědectví osob, které se na závěť podepsaly. Tento závěr však neznamená, že znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo je bez významu nebo že jej nelze provést. Je-li konkrétně tvrzeno, že závěť je falzem, že podepsané osoby ve skutečnosti nebyly svědky jejího pořízení nebo že jejich výpovědi jsou nevěrohodné a smyšlené, může znalecký posudek o pravosti podpisu představovat jeden z důkazů při posouzení věrohodnosti této svědecké verze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1960/2023, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 24 Cdo 22/2025). Ostatně lze si představit i situaci, že tomu, jehož dědické právo je alografní závětí vylučováno může být zřejmé, že podpis na ní obsažený není zůstavitele, přičemž svědci ani nemusí být podpisu zůstavitele na alografní závěti přítomni (předepsaná závěť může být podepsána předtím, než zůstavitel učiní prohlášení před svědky).

42. Žalobkyně v projednávané věci nezpochybňovala pravosti závěti pouze tím, že podpis zůstavitele na ní není pravý, nýbrž, byť až v řízení před sporným soudem, zpochybnila věrohodnost obou svědků. Výše již Nejvyšší soud vyložil, že (další) námitky v úvahu přicházejícího dědice týkající se dědického práva mohou být v zásadě uplatněny (až) v řízení sporném a tamtéž mají být komplexně vypořádány. V dané věci nelze nadto žalobkyni vytýkat, že již v pozůstalostním řízení výslovně nezpochybnila věrohodnost svědků, neboť takové námitky jsou zpravidla účastníkem pozůstalostního řízení uplatněny až tehdy, jsou-li svědci závěti soudním komisařem řádně vyslechnuti. Právě takový výslech má být jedním z hledisek, na jehož podkladě účastníci řízení zváží jejich věrohodnost a to, zda budou či nebudou pravost či platnost alografní závěti napadat. Žalobkyně také mohla důvodně spoléhat na to, že soudní komisař v souladu se zákonem sám k výslechu svědků závěti přistoupí, což se, jak vyloženo výše, nestalo.

43. Jestliže žalobkyně označila závěť za falzum, navrhla písmoznalecké zkoumání podpisu zůstavitele na originálu závěti, předložila kopie srovnávacích listin s podpisy zůstavitele odlišnými podle ní od toho, který se nachází na závěti, jestliže oba svědci na většinu otázek před soudem odpovídali, že si rozhodující okolnosti „nepamatují“ nebo si „myslí“, že se věci seběhly určitým způsobem, pak (nadto s přihlédnutím ke zjištěným vadám řízení jdoucím na vrub zjištěného skutkového stavu) nebylo možné návrh žalobkyně na nařízení znaleckého posudku odmítnout jen poukazem na závěr, že svědci jsou věrohodní. Nakonec i v systému neúplné apelace ovládající odvolací řízení zákonodárce připouští provedení důkazu, kterým má být zpochybněna věrohodnost jiného již provedeného důkazu (§ 205a písm. c/ o. s. ř.). Odvolací soud měl posoudit, zda se s přihlédnutím ke konkrétním námitkám žalobkyně a výsledku řádného hodnocení výpovědí svědků ukazuje písmoznalecké zkoumání potřebným k úplnému zjištění skutkového stavu (§ 213 odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud tím nijak nepředjímá, že písmoznalecký posudek musí být nařízen v každém sporu o alografní závěť, ani neprejudikuje jeho výsledek. Ukládá jen, aby o důkazním návrhu bylo rozhodnuto na základě úplného hodnocení relevantních okolností, nikoliv na základě teze, že otázka pravosti podpisu je u této formy závěti vždy bez významu.

44. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je, ve vztahu k oběma přípustně předestřeným dovolací otázkám založen na nesprávném právním posouzení věci a současně je řízení předcházející jeho vydání zatíženo mnohými procesními vadami, které mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

45. Na odvolacím soudu nyní bude, aby se nejprve pokusil odstranit dílčí rozpor mezi žalobními tvrzeními a navrženým žalobním petitem (v reakci na ne zcela přesný odkaz z pozůstalostního řízení), poté, aby se prioritně zabýval otázkou platnosti alografní závěti z hlediska způsobilosti svědka ve vazbě na jeho (ne)znalost osoby zůstavitele a jen pokud z toho důvodu neshledá závěť neplatnou a žalobu opodstatněnou by v dalším řízení bylo třeba (za případného zrušení rozsudku soudu prvního stupně, pokud by k tomu byly naplněny podmínky § 219a odst. 2 o. s. ř.), aby žalovaná byla vyzvána podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazů, jež mají svědčit o platnosti, příp. pravosti alografní závěti sepsané ve formě soukromé listiny, a to z hledisek zpochybňovaných žalobkyní.

46. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2026

JUDr. David Vláčil předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací