Plný text
24 Cdo 2600/2026-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po zůstaviteli A. J., zemřelém dne 22. 12. 2023, za účasti 1) B. J., zastoupené Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem [adresa] 2) A. J., 3) A. J., obou zastoupených Mgr. Květou Pěchoučkovou, advokátkou se sídlem [adresa] a 4) O. J. (s tím, že účastníci 2) až 4) v řízení vystupují jako právní nástupci F. A. J., zemřelého dne 15. 1. 2025), vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 22 D 29/2024, o dovolání účastnic 2) a 3), proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2026, č. j. 7 Co 274/2026-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jindřichově Hradci, prostřednictvím pověřené soudní komisařky Mgr. E. Č., notářky v Jindřichově Hradci, usnesením ze dne 4. 12. 2025, č. j. 22 D 29/2024-194, kterým rozhodl o dědickém právu po zůstaviteli a o náhradě nákladů pozůstalostního řízení, mimo jiné zahrnul do aktiv pozůstalosti po A. J. pohledávku zůstavitele vůči jeho otci F. A. J. (dále též jen „otec“) z titulu dlužného výživného, vymáhanou v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 188 EX [č.], ve výši 367 217,56 Kč, tedy částku vypočtenou ke dni úmrtí zůstavitele. Vycházel z toho, že vyživovací povinnost byla otci ve prospěch zůstavitele stanovena pravomocným a vykonatelným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 1. 2011, č. j. 17 C 63/2010-191, a že tento rozsudek nebyl nikdy v předepsaném řízení změněn ani zrušen.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 4. 2026, č. j. 7 Co 274/2026-230, ve výroku I změnil část usnesení soudu prvního stupně, kterou bylo potvrzeno nabytí dědictví pozůstalému otci F. A. J., tak, že nabytí dědictví potvrdil dědicům po něm; ve zbývající části usnesení potvrdil. Ve vztahu k pohledávce zůstavitele na dlužném výživném uzavřel, že její zařazení do aktiv pozůstalosti odpovídá existujícímu pravomocnému titulu. Námitky odvolatelek, že zůstavitel byl v části vymáhaného období schopen živit se sám, čímž měla ze zákona zaniknout vyživovací povinnost otce k zůstaviteli, nepovažoval za důvod, pro který by bylo možné v pozůstalostním řízení znovu posuzovat právo přiznané pravomocným rozsudkem.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podaly účastnice 2) a 3) dovolání v části, v níž bylo potvrzeno zahrnutí pohledávky z titulu dlužného výživného do aktiv pozůstalosti (čímž byl ovšem napaden celý nedělitelný výrok o dědictví a rozsahu aktiv a pasiv a tím i závislý výrok o nákladech řízení a odměně soudního komisaře). Přípustnost dovolání spatřují v otázce, zda lze v pozůstalostním řízení zpochybnit pohledávku přiznanou pravomocným rozsudkem námitkou, že vyživovací povinnost zanikla již za života oprávněného podle § 911 občanského zákoníku. Namítají, že schopnost zletilého dítěte živit se samo může vést k zániku vyživovací povinnosti přímo ze zákona a že pravomocný titul sám o sobě nemůže založit pohledávku za období, v němž již nebyly splněny hmotněprávní podmínky pro placení (a následné vymáhání) výživného. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení v dotčeném rozsahu zrušil.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ‚o. s. ř.‘), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými advokátkou (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
5. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pouze tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo jde o otázku dosud nevyřešenou, rozhodovanou rozdílně či otázku, která má být posouzena jinak. Samotné tvrzení dovolatelek, že otázka nebyla řešena ve „skutkově totožné věci“, přípustnost dovolání nezakládá.
6. Dovolatelkami vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá. O vyživovací povinnosti otce vůči zůstaviteli a o výši výživného bylo pravomocně rozhodnuto ve sporném řízení. Výrok pravomocného rozsudku je subjektivně závazný pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.) a v rozsahu této závaznosti také pro všechny orgány (§ 159a odst. 3 o. s. ř.). V dalším či jiném řízení soud z dřívějšího rozhodnutí vychází i při posuzování otázky, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto (§ 135 odst. 2 o. s. ř.); v pozůstalostním řízení se tato úprava použije prostřednictvím § 1 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Účinky rozhodnutí se vztahují také na právní nástupce jeho účastníků (dědice nevyjímaje), kdy dědic odpovídá za dlužné výživné splatné do okamžiku smrti zůstavitele (byť rozsah jeho odpovědnosti může být dán i vzájemným vztahem dědiců, popř. účinně uplatněnou výhradou soupisu pozůstalosti).
7. Napadené rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) vychází z nesporné existence pravomocného a vykonatelného rozsudku, jímž byla otci uložena povinnost platit zůstaviteli výživné. V rozsahu splátek, které podle tohoto rozsudku ke dni smrti zůstavitele (otce) dospěly a zůstaly neuhrazeny, jde o tzv. judikátní pohledávku. Její zařazení do aktiv pozůstalosti není novým rozhodováním o správnosti rozsudku, nýbrž zohledněním právního následku, který pravomocný výrok v rozsahu jeho subjektivní závaznosti založil. Pozůstalostní soud ani soudní komisař proto nejsou oprávněni nahrazovat soud, který o výživném rozhodoval, ani zpětně přezkoumávat věcnou správnost jeho výroku. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3778/2012, vyložil, že § 135 odst. 2 o. s. ř. je při soudním rozhodnutí třeba chápat v kontextu § 159a o. s. ř. V rozsudku ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1040/2023, pak dovodil, že otázku existence téhož nároku mezi týmiž účastníky nelze v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou, dokud závazný výrok trvá. Závaznost se uplatní v mezích právního vztahu pravomocně vyřešeného výrokem a vztahuje se i na právní nástupce původních účastníků. Smrtí oprávněného zaniká právo na budoucí dávky výživného, nikoli však již splatné dávky, které ke dni jeho smrti zůstaly neuhrazeny; ty přecházejí na právní nástupce jako pohledávka (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2128/2003).
8. Nejvyšší soud nepřehlíží, že podle § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) lze výživné přiznat, není-li oprávněný schopen sám se živit, a že vyživovací povinnost může při odpadnutí této podmínky zaniknout ze zákona; v tomto směru sice přisvědčuje argumentaci dovolatelek, nicméně tato hmotněprávní úvaha sama o sobě nemá vliv na posouzení skutečnosti, zda lze v pozůstalostním řízení znovu přezkoumávat obsah a účinky pravomocného rozsudku, na jehož základě byly jednotlivé splátky přiznány a vymáhány. Ustanovení § 163 o. s. ř. závazně upravuje způsob změny pravomocného rozsudku, vydávaného s výhradou změny poměrů (tedy cum clausula rebus sic stantibus) o budoucích dávkách, a to právě a jen při změně poměrů, mimo rámec v něm předjímaný nelze zásadně v jiném soudním řízení (byť i pozůstalostním) se otázkou účinků takového rozsudku zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou. Dovolatelky přitom ani netvrdí, že by otec za svého života podal návrh na změnu či zrušení rozhodnutí o výživném ve vztahu k zůstaviteli, ani že by bylo vydáno jiné rozhodnutí, které by tento titul [pro rozhodné období] změnilo; netvrdí ani, že by v samostatném řízení bylo určeno, že vyživovací povinnost zanikla před splatností vymáhaných splátek. Absence takového návrhu sama o sobě sice není, jak správně uvádějí dovolatelky, hmotněprávní podmínkou zániku povinnosti, je však významná pro posouzení, zda byl pravomocný titul před smrtí zůstavitele jakkoli změněn nebo jeho účinky v příslušném řízení zpochybněny a zda se od jeho závěrů může soud v jiném (zde pozůstalostním) řízení odchýlit. Proto samotná tvrzení dovolatelek o údajném zániku hmotněprávní povinnosti otce platit výživné zůstaviteli nemohou mít vliv na závěr o závaznosti dřívějšího rozhodnutí pro soudy rozhodující v pozůstalostním řízení (stejně jako pro účastníky pozůstalostního řízení) a tím bez dalšího, mimo právní rámec určený v § 163 o. s. ř. vést k věcnému přezkumu vykonatelného exekučního titulu.
9. Doplnit ve sledovaných souvislostech možno, že ustanovení § 269 odst. 3 o. s. ř. výslovně vylučuje, aby byla změna okolností rozhodných pro výši a další trvání dávek nebo splátek uplatněna jako důvod zastavení výkonu rozhodnutí. K jeho výkladu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1969, sp. zn. 1 Cz 84/68, uveřejněné pod č. 73/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud rovněž již dříve dovodil, že námitky směřující proti věcné správnosti exekučního titulu lze uplatnit pouze v řízení, v němž byl titul vydán (usnesení ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4400/2007, v poměrech projednávané věci by šlo o sporné řízení o změně dřívějšího rozsudku o výživném pro zletilé dítě – poznámka Nejvyššího soudu), a že (ani) exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán (srovnej usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3894/2013). V usnesení ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1581/2007, Nejvyšší soud v obdobném případě výživného zletilého dítěte odmítl, aby soud rozhodující o výkonu rozhodnutí znovu posuzoval námitku, že oprávněný je schopen sám se živit. Stejný procesní princip potvrdil v usneseních ze dne 15. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1215/2016, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2089/2020, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1090/2022. V usnesení ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 20 Cdo 3593/2021, dále dovodil, že samotné podání návrhu na změnu či zrušení výživného nečiní exekuci nepřípustnou ani není důvodem jejího zastavení.
10. Uvedené závěry se sice týkají řízení o výkonu rozhodnutí (a uplatní se nepochybně i v řízení exekučním) a jistěže § 269 odst. 3 o. s. ř. nelze bez dalšího považovat za samostatné pravidlo i pro řízení o pozůstalosti. Potvrzují však, že námitka změny poměrů nemůže sloužit k tomu, aby byl v jiném procesním rámci bez rozhodnutí příslušného soudu popřen účinek existujícího vykonatelného titulu. V projednávané věci se navíc v pozůstalostním řízení neřeší nárok na budoucí výživné, nýbrž neuhrazené splátky, které podle exekučního titulu dospěly před smrtí zůstavitele.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu je dále v souladu s rozlišením mezi skutkovou sporností aktiva a rozdílným právním názorem účastníků. Podle § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s. se ke spornému majetku nepřihlíží, neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech, které určují, zda majetková hodnota náležela zůstaviteli; pouhý rozdílný právní názor spornost nezakládá. K tomuto rozlišení srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1108/2025. Dovolatelky nezpochybňují, že byl vydán pravomocný rozsudek ukládající otci platit výživné, ani že podle něj byly vymáhány konkrétní splátky; namítají, že vzhledem k pozdějším okolnostem již tyto splátky neměly hmotněprávní základ. Odvolací soud (stejně jako před ním pověřený soudní komisař) tuto námitku proto zcela správně posoudil jako nesouhlas s (právními) účinky a dosahem vykonatelného titulu, nikoli jako skutkový spor o to, zda pohledávka přiznaná rozsudkem zůstaviteli náležela. Takto vymezená právní otázka je řešena závazností pravomocného rozsudku a pravidly pro uplatnění změny poměrů; dovolatelky neprokázaly odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. V rozsahu, v němž dovolatelky uplatňují skutková tvrzení týkající se (údajné) schopnosti zůstavitele samostatně se živit, dovolání přípustnost rovněž nezakládá. Dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení znovu provádět dokazování ani doplňovat skutkový stav; nové skutečnosti a důkazy nelze v dovolání uplatnit (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Dovolací přezkum se omezuje na právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nadto s ohledem na právní názor, který odvolací soud zaujal, byla otázka takové způsobilosti pro osud pozůstalostního řízení zcela bez významu.
13. Protože dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl podle § 23 z. ř. s.; výrok o nákladech není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2026
JUDr. David Vláčil předseda senátu