24 Cdo 3845/2023

Plný text

24 Cdo 3845/2023-585

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost a.s. v likvidaci, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované Harvardský průmyslový holding, a.s., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou, se sídlem [adresa] o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, a o vzájemném návrhu žalované, aby byl nahrazen souhlas žalobkyně s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 104/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 58 Co 79/2023-540, k návrhu žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu; takto:

Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 58 Co 79/2023-540, se zamítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2022, č. j. 11 C 104/2018-466, uložil žalované povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedené tamním soudem pod sp. zn. 0 Sd 12/2018, tj. částky 100 364 209 Kč žalobkyni (výrok I), zamítl vzájemný návrh, aby žalobkyně byla povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedené tamním soudem pod sp. zn. 0 Sd 12/2018, tj. částky 100 364 209 Kč žalované (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 110 416 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (I a II) potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení (III) jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení o žalobním návrhu částku 76 536 Kč a na náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu částku 67 760 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu žalované s vydáním předmětu soudní úschovy s tím, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 46 T 17/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 5 To 43/2017, bylo rozhodnuto o zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 100 364 209 Kč (dále jen „předmětná částka“) uložených na účtu č. XY, vedeném u Československé obchodní banky, a.s. (dále jen „ČSOB“), jehož majitelem je žalobkyně, s tím, že současně budou tyto peněžní prostředky vzaty do úschovy soudu. K zajištění prostředků došlo v souvislosti s trestním řízením proti V. K. a B. V., do úschovy byly složeny z důvodů pochybností o vlastnickém právu k zajištěným penězům s ohledem na jednání žalované, která k nim uplatnila nárok. Žalobkyně se považovala za jedinou oprávněnou osobu, které svědčí vlastnické právo k pohledávce za ČSOB, neboť je majitelem shora uvedeného vkladového účtu, ze kterého byly peněžní prostředky vzaty do úschovy. Žalované k těmto finančním prostředkům vlastnické právo nikdy nesvědčilo. Žalovaná rovněž uplatnila právo k těmto finančním prostředkům s tím, že byla poškozena rozsáhlou trestnou činností V. K. a V., žalovaná sdružuje cca čtvrt milionu poškozených akcionářů, k jejichž odškodnění dosud nedošlo. Majetek žalované tvoří hlavně pohledávky, ohledně nichž vede spory. Jedním z těchto sporů je pohledávka za žalobkyní s jistinou 100 364 209 Kč, která souvisí s tímto řízením. Předmětná částka byla zajištěna v průběhu trestního řízení, následně byla vzata do úschovy soudu. Žalovaná podrobně popsala trestnou činnost V. K. a V., v jejímž rámci docházelo k vyvádění likvidních akcií významných českých podniků nabytých v rámci kupónové privatizace z portfolia žalované, resp. jejích právních předchůdců Sklo Union Teplice, a.s. a harvardských investičních fondů, kdy za tyto cenné papíry získávala žalovaná, resp. její právní předchůdci bezcenné akcie. Popsala jednotlivé transakce s tím, že navazovaly na trestnou činnost V. K. a B. V. Konkrétním důvodem pro připsání prostředků, které jsou nyní předmětem úschovy, byla smlouva o koupi akcií mezi Daventree Limited a PRIVAT SLOVAKIA MARKETING spol. s r.o. ze dne 12. 9. 2002, ve znění dodatku ze dne 20. 11. 2002, předmětem smlouvy byl převod akcií Harms Holdings Co Limited z portfolia DAVENTREE na PSM, kupní cena měla být zaplacena tak, že společnost PSM převezme dluh DAVENTREE vůči žalobkyni, který svou výší odpovídal kupní ceně. Žalovaná zpochybnila existenci dluhu DAVENTREE vůči žalobkyni, považovala jej za smyšlený a tím, že předmětná částka představuje prostředky, které byly trestnou činností vyvedeny z jejího majetku, resp. dceřiné společnosti Daventree Resources Ltd. přičemž na základě dohody s ní je žalovaná oprávněna nakládat s prostředky takto odňatými a vymáhat je v soudním řízení. Namítala, že žalobkyně je společností dlouhodobě personálně a majetkově napojenou na V. K. a jeho rodinu, vydání předmětu úschovy žalobkyni tak považovala za nemravné a v rozporu s obecnými principy spravedlnosti.

Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla s podrobnější argumentací dovoláním; rovněž byl navržen odklad právní moci a vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí, a to s odůvodněním, že právní mocí napadeného rozhodnutí dochází k vydání předmětu úschovy žalobkyni. Ta tak bude moci s předmětem úschovy, částkou převyšující 100 miliónů Kč, volně nakládat a bude jej tedy moci začít rozdělovat mezi podílníky HGNF, jak v řízení uváděla. Pokud by dovolání bylo vyhověno, je téměř nepředstavitelné, že by se předmět úschovy v původním rozsahu vrátil zpět do soudní úschovy. Navíc odklad právní moci a vykonatelnosti nebude mít negativní dopad na další osoby než na účastníky řízení.

Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci postupoval podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), podaný návrh na odklad vykonatelnosti však opodstatněným neshledal.

Podle § 243 písm. a) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, bylo vyloženo, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti (tzv. sistace) ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být splněny současně, aby 1) dovolání nemělo vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, bylo včasné, podané osobou k tomu oprávněnou a směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž zákon podání dovolání připouští, 2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí bylo lze nařídit výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo provést exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu nebylo vyloučeno, že dovolání bude úspěšné, 5) odklad vykonatelnosti se nedotkl právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).

V dané věci nemá dovolání (přinejmenším zčásti) vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, jde o dovolání podané v zákonné dovolací lhůtě účastníkem řízení, obsahuje (přinejmenším zčásti) přípustný dovolací důvod a nelze a priori vyloučit, že může být úspěšné. Další ustanovením § 243 o. s. ř. stanovené obligatorní předpoklady pro možnost odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí však chybí. Ve vztahu k výroku o nákladech řízení není návrh na odklad vykonatelnosti nijak podrobněji odůvodněn (ve vztahu k těmto nákladům není specifikována žádná hrozící újma). Ve vztahu k výroku o věci samé žalovaná již v podaném dovolání vyjevuje zcela správné úvahy, že rozsudek, na jehož základě je nahrazen souhlas účastníka úschovního řízení s vydáním předmětu úschovy pojmově vykonatelnosti nabýt nemůže, neboť se jeho prostřednictvím neukládá žádná povinnost k plnění ("dare" − něco někomu dát, "facere" − něco pro někoho udělat, "omittere" − něčeho se zdržet a "pati" − něco strpět.). Žalovaná odklad vykonatelnosti navrhuje podpůrně z obavy, že by v paralelně probíhajícím řízení o úschově, mohlo dojít k vydání rozhodnutí o vydání úschovy nynější žalobkyni; zde však žalovaná přehlíží, že Nejvyšší soud je oprávněn k sistaci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem jen toho, který má na základě konkrétního podaného dovolání přezkoumávat. Nejvyššímu soudu v tomto řízení a v této jeho fázi zásadně nepřísluší zabývat se věcnou správností později vydaných rozhodnutí v (jiném) řízení, zde pak o úschově probíhajícím před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. Sd 12/2018.

Nejvyšší soud z právě ukázaných důvodů návrh žalované na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jako nedůvodný zamítl.

Dál se zabýval návrhem na odklad právní moci totožného rozhodnutí, který rovněž opodstatněným shledal. Podle § 243 písm. b) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu lze odložit (za podmínek uvedených v § 243 o. s. ř.) jen ve vazbě na ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž je (může být) dovolání přípustné (subjektivně i objektivně), k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněného pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016. U nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu pojmově odklad jejich právní moci (na rozdíl od vykonatelnosti) nepřichází v úvahu.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval již jen navrhovaným odkladem právní moci výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny žalobkyni příznivé výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně (o vyhovění žalobě a o zamítnutí vzájemného návrhu)

Žalovaná žádala o odklad právní moci napadeného rozsudku zejména proto, že by – v jeho důsledku – mohlo v navazujícím řízení o úschově dojít k přijetí rozhodnutí o vydání předmětu úschovy nynější žalobkyni (a k faktickému vydání předmětu úschovy). Tento předpoklad – jak si Nejvyšší soud ověřil – však není v poměrech projednávané věci a v tomto stádiu řízení věci naplněn. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2023, č. j. 0 Sd 12/2018-75, sice bylo rozhodnuto, že po právní moci uvedeného usnesení „se vydá příjemci na základě jeho žádosti ze 14. 8. 2023 ze soudní úschovy částka ve výši 100 364 209 Kč dle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 21. 10. 2022, č. j. 11 C 104/2018-466, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 18. 5. 2023, č. j. 58 Co 79/2023-540 nicméně na základě odvolání přihlašovatele (v nynějším dovolacím řízení žalované) Městský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením ze dne 30. 11. 2023, č. j. č. j. 15 Co 283/2023-134, řízení o odvolání přihlašovatele přerušil do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání přihlašovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 58 Co 79/2023-540, podaném v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 104/2018“. Lze tedy k řešené materii shrnout, že nastala situace, kdy v důsledku posledně označeného rozhodnutí odvolacího soudu nebude o podaném odvolání přihlašovatelky proti usnesení o vydání předmětu úschovy rozhodnuto dříve, než Nejvyšší soud rozhodne v tomto (dovolacím) řízení o podaném dovolání, pročež je tím v této fázi řízení rozptýlena obava žalované, že by usnesení o vydání předmětu úschovy příjemci (žalobkyni) nabylo právní moci dříve, než Nejvyšší soud rozhodne o dovolání žalované v nyní projednávané věci. Z téhož důvodu by před rozhodnutím o dovolání nemělo dojít k vydání předmětu úschovy nynější žalobkyni. Nebyly tak naplněny zákonné procesní předpoklady, za nichž lze o odkladu právní moci rozsudku odvolacího soudu rozhodnout. Tímto usnesením se pak nijak nepředjímá rozhodnutí o podaném dovolání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 12. 2023

JUDr. David Vláčil předseda senátu

Plný text

24 Cdo 3845/2023-590

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost a.s. v likvidaci, identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Harvardský průmyslový holding, a.s., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou se sídlem [adresa] o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy a o vzájemném návrhu žalované, aby byl nahrazen souhlas žalobkyně s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 104/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 58 Co 79/2023-540; takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč, to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Štuksy, advokáta.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2022, č. j. 11 C 104/2018-466, uložil žalované povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedené tamním soudem pod sp. zn. 0 Sd 12/2018, tj. částky 100 364 209 Kč žalobkyni (výrok I), zamítl vzájemný návrh, aby žalobkyně byla povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedené tamním soudem pod sp. zn. 0 Sd 12/2018, tj. částky 100 364 209 Kč žalované (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 110 416 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (I a II) potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení (III) jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení o žalobním návrhu částku 76 536 Kč a na náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu částku 67 760 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu žalované s vydáním předmětu soudní úschovy s tím, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 46 T 17/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 5 To 43/2017, bylo rozhodnuto o zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 100 364 209 Kč (dále jen „předmětná částka“) uložených na účtu č. XY, vedeném u Československé obchodní banky, a.s. (dále jen „ČSOB“), jehož majitelem je žalobkyně, s tím, že současně budou tyto peněžní prostředky vzaty do úschovy soudu. K zajištění prostředků došlo v souvislosti s trestním řízením proti V. K. a B. V., do úschovy byly složeny z důvodů pochybností o vlastnickém právu k zajištěným penězům s ohledem na jednání žalované, která k nim uplatnila nárok. Žalobkyně se považovala za jedinou oprávněnou osobu, které svědčí vlastnické právo k pohledávce za ČSOB, neboť je majitelem shora uvedeného vkladového účtu, ze kterého byly peněžní prostředky vzaty do úschovy. Žalované k těmto finančním prostředkům vlastnické právo nikdy nesvědčilo. Žalovaná rovněž uplatnila právo k těmto finančním prostředkům s tím, že byla poškozena rozsáhlou trestnou činností V. K. a V., žalovaná sdružuje cca čtvrt milionu poškozených akcionářů, k jejichž odškodnění dosud nedošlo. Majetek žalované tvoří hlavně pohledávky, ohledně nichž vede spory. Jedním z těchto sporů je pohledávka za žalobkyní s jistinou 100 364 209 Kč, která souvisí s tímto řízením. Předmětná částka byla zajištěna v průběhu trestního řízení, následně byla vzata do úschovy soudu. Žalovaná podrobně popsala trestnou činnost V. K. a B. V., v jejímž rámci docházelo k vyvádění likvidních akcií významných českých podniků nabytých v rámci kupónové privatizace z portfolia žalované, resp. jejích právních předchůdců Sklo Union Teplice, a.s. a harvardských investičních fondů, kdy za tyto cenné papíry získávala žalovaná, resp. její právní předchůdci bezcenné akcie. Popsala jednotlivé transakce s tím, že navazovaly na trestnou činnost V. K. a B. V. Konkrétním důvodem pro připsání prostředků, které jsou nyní předmětem úschovy, byla smlouva o koupi akcií mezi Daventree Limited a PRIVAT SLOVAKIA MARKETING spol. s r.o. ze dne 12. 9. 2002, ve znění dodatku ze dne 20. 11. 2002, předmětem smlouvy byl převod akcií Harms Holdings Co Limited z portfolia DAVENTREE na PSM, kupní cena měla být zaplacena tak, že společnost PSM převezme dluh DAVENTREE vůči žalobkyni, který svou výší odpovídal kupní ceně. Žalovaná zpochybnila existenci dluhu DAVENTREE vůči žalobkyni, považovala jej za smyšlený a tím, že předmětná částka představuje prostředky, které byly trestnou činností vyvedeny z jejího majetku, resp. dceřiné společnosti Daventree Resources Ltd. přičemž na základě dohody s ní je žalovaná oprávněna nakládat s prostředky takto odňatými a vymáhat je v soudním řízení. Namítala, že žalobkyně je společností dlouhodobě personálně a majetkově napojenou na V. K. a jeho rodinu, vydání předmětu úschovy žalobkyni tak považovala za nemravné a v rozporu s obecnými principy spravedlnosti.

Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla s podrobnější argumentací dovoláním; které však Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl.

Podané dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že nelze vyhovět vzájemnému návrhu žalované, aby žalobkyni byla uložena povinnost souhlasit s vydáním částky 100 364 209 Kč, složené do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 0 Sd 12/2018) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby v dovolání uvedené právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 299 odst. 1 z. ř. s.) představuje procesní formu posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních § 185a až 185h zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 srov. též právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, které bylo uveřejněno pod č. 66 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).

K otázce, zda pohledávka, kterou má věřitel proti příjemci nebo přihlašovateli úschovy, zakládá věřiteli právo na vydání věci z úschovy, srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1982, sp. zn. 3 Cz 24/82, který byl uveřejněn ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, vydaném býv. Nejvyšším soudem ČSSR, Praha 1986, s. 788 (tzv. Sborník IV) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3697/2018, a v nich přijatý právní závěr, že má-li věřitel (vykonatelnou) pohledávku proti příjemci nebo přihlašovateli, kteří požádali o vydání předmětu úschovy, avšak předmět úschovy jim dosud nebyl vydán, může se domáhat též uspokojení z předmětu úschovy; nejde ovšem o právo k předmětu úschovy, jak ho má na mysli řízení o úschovách, a způsobilým právním prostředkem tu proto není žaloba ve smyslu ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s., o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, ale jen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením majetkových práv příjemce nebo přihlašovatele podle ustanovení § 320 o. s. ř.

To je nepochybně i případ v této věci posuzovaného vztahu mezi žalobkyní (příjemcem) a žalovanou (přihlašovatelem), která na předmět úschovy uplatňuje právo jen proto, že proti žalobkyni má (dosud nevykonatelnou) pohledávku, neboť tím spíše (argumentací a minore ad maius) musí platit, že právo k předmětu úschovy nemůže představovat dosud nevykonatelná pohledávka přihlašovatele proti příjemci a že způsobilým právním prostředkem k uspokojení takové nevykonatelné pohledávky není žaloba ve smyslu ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s.

Přesto, že uvedené závěry Nejvyšší soud žalované vyložil již v usnesení ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 870/2021 (v řízení, ve kterém se coby tamní žalobkyně domáhá předmětné částky na základě pohledávky vůči nynější žalobkyni), žalovaná argumentaci svého dovolání postavila pouze na zpochybnění práva žalobkyně k předmětu úschovy, což k překonání výše uvedené judikatury nestačí. Pokud soudy nižších stupňů zamítly vzájemný návrh žalované z důvodu, že jí vůči žalobkyni svědčí pouze právo obligační, tedy nikoliv právo, které by mohlo vést k vydání předmětu úschovy, učinily tak v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Na uvedeném nic nemůže změnit ani dovolací námitka žalované, že případný neúspěch žalobkyně automaticky znamená vyhovění vzájemnému návrhu žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 947/2005, podle něhož je nutno na řízení o žalobou uplatněném nároku a o vzájemné žalobě nutno pohlížet jako na řízení relativně samostatná, a to i přesto, že se projednávají současně).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2024

JUDr. David Vláčil předseda senátu