24 Cdo 732/2023

Plný text

24 Cdo 732/2023-1393

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně VERONEX, a.s., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem v [adresa] zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupenému JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 343 229 562 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 138/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 150/2022-1252, takto:

I. Řízení o dovolání žalovaného směřujícímu proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2023, č. j. 13 Cm 138/2009-1191, se zastavuje.

II. Dovolání žalovaného proti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 150/2022-1252, se odmítá.

III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 150/2022-1252, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1191 (s výjimkou jeho výroku I, o částečném zastavení řízení a výroku III, jímž byla žaloba zčásti zamítnuta), ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1207, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. V projednávané věci bylo rozhodováno o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala náhrady škody v částce 326 092 000 Kč představované ušlým ziskem a ve zbytku skutečnou škodou (vyplacených pracovněprávních nároků). Část původně uplatněného nároku byla vzata zpět a řízení o něm zastaveno. Co do částky 16 437 562 byla žaloba pravomocně zamítnuta (výrok III). Předmětem řízení byl naposledy nárok žalobkyně na zaplacení ušlého zisku ve výši 326 092 000 Kč s příslušenstvím. Škoda představovaná ušlým ziskem ve výši 326 092 000 Kč měla vzniknout jednáním žalovaného vůči poškozeným společnostem Lesy Vyšší Brod, a.s., Forest Svitavy, a.s., Forest Česká Lípa, a.s., Lesní společnost Hradec Králové, a.s., Lesní společnost Jihlava, a.s., Lesy Český Rudolec, a.s., Lesy Tábor, a.s. (dále též „lesnické společnosti“). Tyto nároky na náhradu škod měly být na žalobkyni postoupeny na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2009. Škody měly konkrétně uvedeným právním předchůdcům žalobkyně vzniknout tím, že žalovaný měl s uvedenými právnickými osobami uzavřít rámcové smlouvy o komplexních lesních činnostech a navazující smlouvy o provádění pěstebních činností, o provádění těžebních činností a o prodeji dříví (dále též „lesnické smlouvy“) na dobu 8 let. Na základě nich uvedené společnosti měly v dobré víře provádět různé lesnické práce. Koncem roku 2006 jim však žalovaný měl oznámit, že ukončuje plnění z uzavřených smluv, což podle žalobkyně znamenalo, že plnění probíhalo po dobu kratší, než bylo sjednáno, konkrétně u části společností od 1. 7. 2005 a u ostatních společností od 1. 1. 2006, vždy (jen) do 31. 12. 2006. Vzhledem k tomu, že právní předchůdci žalobkyně podřídili zmíněným smlouvám své hospodaření, včetně investic, pracovních sil apod., měla jim vzniknout předčasným ukončením plnění ze smluv škoda v požadované výši.

2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1191, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1207, jako soud prvního stupně, ve výroku I zastavil řízení co do částky 700 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku II žalovanému státnímu podniku uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 326 092 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku III žalobu do částky 16 437 562 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku IV žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 916 240,10 Kč a ve výroku V rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit České republice - Krajskému soudu v Českých Budějovicích náklady na znalečné ve výši 6 152,85 Kč.

3. Soud prvního stupně takto rozhodl poté, co svým mezitímním rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 13 Cm 138/2009-573, rozhodl o tom, že žaloba je co do základu nároku po právu a vyslovil, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozhodnutím. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 4. 6 2012, č. j. 6 Cmo 314/2010-650, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 343 229 562 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl a v rozsahu částky 2 017 993 Kč jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně bylo posléze zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2014, č. j. 23 Cdo 1458/2013-795, avšak nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2370/14, byla uvedená rozhodnutí zrušena. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) poté rozsudkem ze dne 28. 1. 2020, č. j. 6 Cmo 314/2010-837, potvrdil (mezitímní) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 6. 2010, č. j. 13 Cm 138/2009-573, avšak na základě podaného dovolání byla uvedená rozhodnutí zrušena rozsudkem (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 38/2021.

4. Soud prvního stupně úvodem svého rozsudku zdůraznil, že „s ohledem na to, že ve věci bylo již vydáno několik rozhodnutí, soud na tomto místě neuvádí podrobně zjištěný skutkový stav, ale pouze podstatné důvody rozhodnutí“ (srov. odstavec 11 jím vydaného rozhodnutí). Při navazujícím právním posouzení vycházel ze znění § 268 ve spojení s § 373 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), neboť žalovaný měl porušit své povinnosti podle zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění tehdy účinném (dále též „ZVZ“), a tím měl způsobit neplatnost lesnických smluv. Nezjistil přitom okolnosti, jež by vylučovaly odpovědnost žalovaného (tzv. liberace). Pohledávky lesnických společností měly být na žalobkyni platně a účinně postoupeny. Škoda měla vzniknout „přinejmenším v uplatňované výši“, jak vyplývá „ze závěrů znaleckých posudků a po projednání věci dále z doplňující analýzy znalce a z jeho výpovědi před soudem“. Námitka žalované, že lesnické společnosti dosahovaly zisku rovněž z jiných lesnických činností na základě smluv uzavřených pro následující období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2013 (pracovně označované jako „náhradní smlouvy“), nebyla podle žalobkyně věcně podložená a na výši způsobené škody nemohla mít vliv. Žalovaný byl „dle současného právního názoru Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „ÚOHS“) zadavatelem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bod 4. ZVZ“ a pokud smlouvy uzavírané se shora uvedenými společnostmi nebyly uzavřeny postupem podle ZVZ, jsou dle jeho § 90 absolutně neplatné. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda může být žalovaný odpovědný za škodu způsobenou neplatností lesnických smluv a zda jsou případně dány důvody pro jeho liberaci, přičemž na ně odpověděl se závěrem příznivým pro žalobkyni. Chybný výklad zákona ze strany žalovaného jako zadavatele veřejné zakázky, stejně jako jemu předcházející případný chybný výklad odpovědného státního orgánu (ÚOHS), není podle závěru soudu prvního stupně nepředvídatelnou a na vůli žalovaného nezávislou překážkou ve smyslu § 374 odst. 1 obch. zák., neboť nebránil žalovanému postupovat podle ZVZ, předchůdcům žalobkyně potom nelze vytýkat, že se přihlásili do výběrového řízení a respektovaly podmínky stanovené žalovaným. Pokud jde o výši ušlého zisku, ten podle soudu prvního stupně odpovídal rozsahem částce 326 092 000 Kč, když tato částka představuje „diskontovaný (snížený) ušlý zisk zjištěný znalcem v jeho znaleckých posudcích vypracovaných pro každou lesnickou společnost zvlášť, a to v oblasti ekonomické teorie i praxe podle soudu prvního stupně běžným postupem“. Diskontací podle soudu prvního stupně znalec v souladu se standardními ekonomickými postupy „zohlednil cenu peněz“. A vzhledem k tomu, že znalec „svojí výpovědí potvrdil předchozí znalecké závěry, a to jednoznačně a přesvědčivě při jednání soudu dne 8. 12. 2021“, měl tím soud prvního stupně výši ušlého zisku za jednoznačně prokázanou. Znalecké posudky potom znalec podle soudu prvního stupně ještě v průběhu řízení doplnil, s ohledem na nový § 127a o. s. ř., o potřebné doložky. Nepřisvědčil ani námitkám žalovaného, že znalecké posudky byly vypracovány v roce 2008 a nemusí tedy zohledňovat později nastalé faktické skutečnosti (orkán Kyrill, hospodářská krize atd.), jež nastaly po jejich vypracování, a rovněž poukázal na skutečnost, že dle zjištění znalce Ing. J. H. a jeho konzultanta, společnosti TPA s.r.o. byla způsobená ekonomická újma (ušlý zisk) lesnických společností „dokonce daleko vyšší než podle znaleckých posudků“ a dosahovala by v souhrnu více jak 851 000 000 Kč.

5. Vrchní soud v Praze na základě podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. výrocích II a V, potvrdil (alinea 1 výroku I rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku IV jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9 135 488 Kč, vše pak do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (alinea 2 výroku I rozsudku odvolacího soudu). Dále vyslovil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 529 678 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud podle odůvodnění jim vydaného rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, a aniž by sám jakkoliv doplňoval dokazování, přisvědčil i jeho právním závěrům, když naopak neměl za opodstatněné jednotlivé (v rozhodnutí blíže specifikované) odvolací argumenty žalovaného.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu "ve spojení" s rozsudkem soudu prvního stupně žalovaný (dále též "dovolatel") napadl dovoláním, když podle jeho obsahu uplatněný mimořádný opravný prostředek směřuje proti všem výrokům rozhodnutí.

8. Žalovaný předně namítal, že 1/ v části týkající se posouzení otázky naplnění liberace ve smyslu § 268 obch. zák. je rozsudek odvolacího soudu (stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) nepřezkoumatelný, když v něm absentuje řádné odůvodnění skutkových a na ně navazujících závěrů odvolacího soudu. Absence řádného odůvodnění způsobuje dle dovolatele nepřezkoumatelnost rozhodnutí a zatěžuje celé řízení vážnou procesní vadou, v tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, sp. zn. 30 Cdo 531/2014, a sp. zn. 22 Cdo 3055/2012. V dovolání bylo dále namítáno, že 2/ se odvolací soud měl od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlit při "hodnocení skutkových zjištění učiněných v řízení", kdy, v rozporu s rozsudkem ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, vycházel v napadeném rozhodnutí z rozporných skutkových zjištění a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je tedy nekonzistentní. A konečně bylo namítáno, že při posouzení existence liberačních důvodů se měl odvolací soud 3/ odchýlit od rozhodovací praxe při právním závěru o vědomosti smluvních stran o neplatnosti smlouvy, kdy i tuto otázku měl vyřešit v rozporu s předcházejícím rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 38/2021. Odvolací soud totiž podle dovolatele neučinil odpovídající závěry z přípisu společnosti Lesy Tábor s.r.o., ze dne 25. 2. 2005, když z něj má být naopak zřejmé, že uvedená společnost věděla o možné neplatnosti smluv, které měla se žalovaným uzavřít. Žalobkyně byla rovněž povinna znát právo stejně jako dovolatel a při uplatnění zásady neznalost zákona neomlouvá musela žalobkyně (míněni jsou patrně její právní předchůdci - poznámka Nejvyššího soudu) vědět, že dovolatel je zadavatelem ve smyslu zákona o veřejných zakázkách. S podrobnější argumentací zejména k druhé předestřené otázce dovolatel navrhoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.

9. Dovolatel proto s ohledem na shora uvedené žádal, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 150/2022-1252, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 13 Cm 138/2009-1191, ze dne 25. 4. 2022, ve znění opravného usnesení zrušil a věc se vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

10. K podanému dovolání se dodatečně vyjádřila žalobkyně, která jej měla pro absenci obsahových náležitostí za neprojednatelné a připomínala, že dovolání je v zásadě vybudováno na nepřípustném zpochybňování skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež ovšem dovolacímu přezkumu v zásadě nepodléhají, stejně tak jako navazující námitky žalovaného, které se podle mínění žalobkyně míjejí s nosnou argumentací odvolacího soudu. S navazující podrobnou oponenturou žalobkyně navrhovala, aby Nejvyšší soud žalovaným podané dovolání odmítl nebo zamítl.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Rozhodnutí soudu prvního stupně, které žalovaný podle obsahu dovolání rovněž napadl, v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Nejvyšší soud se proto dále zabýval podaným dovoláním jen v tom rozsahu, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení; v tomu odpovídajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání žalovaného výrokem II tohoto rozsudku odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). To ovšem nebrání Nejvyššímu soudu v tom, aby jako akcesorický zrušil i výrok o nákladech řízení, který sleduje osud výroku o věci samé.

17. V projednávané věci je pro závěr o opodstatněnosti dovolání v prvé řadě určující posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu (a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně) nepřezkoumatelný. Připomíná se, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné i pro řešení dílčích procesních otázek, jestliže jejich řešení může mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí v poměrech konkrétní projednávané věci (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014), zvláště bylo-li způsobilé zasáhnout základní práva a svobody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16), právo na spravedlivý proces (a tedy i řádné odůvodnění soudního rozhodnutí) nevyjímaje. Dovolání shledal Nejvyšší soud - oproti mínění žalobkyně a ve vztahu k takto nastolené procesní otázce - v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

18. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale též opodstatněné.

19. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nesprávnost právního posouzení může spočívat podle okolností rovněž v nesprávném procesním postupu soudu (to je v nesprávné aplikaci normy procesního práva), pokud se pro dovolatele nepříznivě odrazil (mohl odrazit) v napadeném rozhodnutí.

20. Podle § 153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.

21. Není-li dále stanoveno jinak, soud podle § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

22. Předeslat možno, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem (viz 241a odst. 1 o. s. ř. per argumentum à contrario, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014), přičemž skutkový stav, z něhož při (meritorním) rozhodování vycházel odvolací soud, nelze v dovolacím řízení nijak revidovat, ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá.

23. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, rovněž vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutkové právní věty), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

24. Povinnost soudů rozsudky náležitě odůvodnit způsobem zakotveným v citovaném § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje, jak již naznačeno výše, součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Přitom platí, že je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat i s argumentací účastníků řízení, a to způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18).

25. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013).

26. V posuzovaném případě však dovolatel soudu prvního stupně (byť jen ve vztahu k části odůvodnění jeho rozsudku) opodstatněně vytýká, že zcela rezignoval na řádné odůvodnění vydaného rozhodnutí, když zcela vědomě opomenul hodnotit jednotlivé za řízení provedené důkazy a na jejich základě učinit jednoznačný závěr o skutkovém stavu.

27. Nejvyšší soud proto konstatuje, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který za základ svého rozhodnutí převzal i odvolací soud, nepředstavuje spolehlivý pramen poznání úvah soudů stran zjišťování skutkového stavu věci i na něj navazujícího právního posouzení, pročež se jedná o rozsudek nepřezkoumatelný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016). To je přitom zcela zřetelné z odstavce 11 rozsudku soudu prvního stupně, kde uvedený soud akcentoval, že „s ohledem na to, že ve věci bylo již vydáno několik rozhodnutí, soud na tomto místě neuvádí podrobně zjištěný skutkový stav, ale pouze podstatné důvody rozhodnutí“. Z jím vydaného rozhodnutí není vůbec patrné, v čem konkrétně (v jakých prokázaných skutkových okolnostech) spatřuje vznik škody, tím méně z čeho lze usoudit na výši tvrzené škody a konec konců není patrný jakýkoliv skutkový stav, který by byl základem pro navazující právní úvahy. V čem konkrétně je spatřován ušlý zisk a jaké úvahy vedly soud k určení jeho výše, se z odůvodnění nikterak nepodává. Pokud již vůbec soud prvního stupně nějaké skutkové závěry činí, pak jen velmi okrajově, a to ještě jen k otázce porušení právní povinnosti a možnosti liberace. Jak se ovšem v rovině skutkové dobral závěru o vzniku a výši škody a v jakých skutkových okolnostech je jím spatřována nezbytná příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody, z odůvodnění rozhodnutí seznatelné není. Proběhlo-li (jako v přítomné věci) dokazování, je soud vždy povinen jednotlivé důkazy zhodnotit podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o. s. ř. a právě prostřednictvím takového hodnocení musí následně dospět k jednoznačnému skutkovému závěru (není-li rozsudek založen na tom, že účastník neunesl důkazní břemeno nebo nejde-li o rozsudek pro uznání). Až takto ukotvený skutkový závěr může být teprve předmětem návazné právní kvalifikace učiněné na základě věci přiléhavých ustanovení hmotného práva. Přitom zákonná formulace znění § 157 odst. 2 o. s. ř. (arg. „o které důkazy opřel svá skutková zjištění“) znamená, že z odůvodnění musí být zřejmé, z jakých konkrétních důkazů soud čerpal dílčí skutková zjištění, čím byly jednotlivé skutečnosti prokázány a jaký důkaz se vztahuje právě k jednotlivému zjištění. Je-li požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí součástí práva na soudní ochranu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20), pak jeho absence v posuzované věci založila ve vztahu k oběma účastníkům porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).

28. Nepřípustné je rovněž nahrazovat skutkové a právní závěry soudu úvahami soudního znalce. Ani správné zadání znaleckého posudku směřující výlučně k vyřešení odborné skutkové otázky nezbavuje soudce povinnosti hodnotit provedený důkaz podle klíčové zásady volného hodnocení (§ 132 o. s. ř.) jako každý jiný – viz k tomu z řady dalších například nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, podle něhož „znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem a způsobu vyvozování jeho závěrů“. V nálezu soudu ochrany ústavnosti ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, byl pak kladen důraz na to že „soudy musí pracovat se snahou o individuální přístup ke každému jednotlivému případu, a nikoliv naprosto nekriticky přejímat závěry znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak musí být rozhodnutím nezávislého soudu, a nikoliv soudního znalce“. Dlužno dodat, že o správnosti či nesprávnosti znaleckého posudku nemůže svědčit jen délka či obšírnost výslechu jeho zpracovatele před soudem a – soudě podle odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů – jednotlivé závěry ve věci činných odborníků se ve výsledku rozcházely v řádech stovek miliónů Kč.

29. Měl-li snad soud prvního stupně za to, že je možno vycházet z hodnocení důkazů a závěru o skutkovém stavu, jak je učinil ve svých dřívějších rozhodnutích, pak nejenže jím dříve vydaná meritorní rozhodnutí byla soudy vyšších stupňů bez náhrady zcela odklizena (jejich zrušením), ale zejména je třeba vzít na zřetel, že žádné z takových dříve vydaných rozhodnutí se explicitně nezabývalo výší škody (nešlo navíc o rozhodnutí, jímž by byla jakákoliv škoda přiznávána).

30. K řešené materii Nejvyšší soud nadto připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyslovil závěr, podle kterého je-li nepřezkoumatelností postiženo již rozhodnutí soudu prvního stupně, a to pro nerespektování zásad uvedených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jež byly posléze na újmu účastníku řízení, který s rozhodnutím prvostupňového soudu nesouhlasil, odvolací soud musí takové nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího zrušit, jinak sám zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, nebo ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016). V poměrech právě projednávané věci tak odvolací soud nedostál povinnosti náležitě přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, když jej meritorně potvrdil, aniž by byl předtím ustálen jakýkoliv skutkový stav. Lapidárně řečeno: rozhodnutí, z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné a v odvolacím řízení mohlo být jen zrušeno (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015).

31. Nejvyšší soud nepřehlédl, že právní otázku pod bodem 1/ dovolání, týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, spojoval dovolatel (za dodržení obsahových náležitostí dle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) výlučně s tou jeho částí, která se upínala k posouzení liberačních důvodů na jeho straně. Vzal rovněž na zřetel, že důvody podaného dovolání je Nejvyšší soud striktně vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Nicméně i ve vztahu ke zbývající části celého napadeného rozhodnutí je třeba výše vytýkané procesní nedostatky vnímat jako tzv. vadu řízení, jenž mohla mít vliv na věcnou správnost vydaného rozhodnutí a k níž (je-li dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jako je tomu i v přítomné věci) přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti, třebas nebyla namítána. Nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně, které měly vliv i na návaznou nepřezkoumatelnost rozsudku soudu odvolacího, se přitom váží k celému nároku, o němž bylo v odvolacím řízení rozhodnuto (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a danou skutečnost by tak musel dovolací soud reflektovat, i kdyby na ni žalovaný v podaném dovolání neupozornil.

32. Další Nejvyšším soudem zjištěná vada pak tkví v tom, že neučinil-li soud prvního stupně prakticky žádný skutkový závěr, nemohl odvolací soud pro své rozhodnutí přísně vzato vycházet z důkazů, které byly provedeny v průběhu nalézacího řízení, jelikož tomu bránilo znění § 213 odst. 3 o. s. ř. Uvedené ustanovení uvádí, že k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.

33. Považuje-li se i pro účely dovolacího řízení právní posouzení věci za nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval, je zřejmé, že absence jakéhokoliv zjištěného skutkového stavu z logiky věci znemožňuje Nejvyššímu soudu v této fázi řízení přezkoumat právní posouzení ve vztahu k otázkám žalovaného vymezeným pod body 2/ a 3/ dovolání.

34. Odtud plyne, že důvod dovolání spojovaný s nepřezkoumatelností vydaných rozhodnutí byl uplatněn opodstatněně, čímž je naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak, než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

35. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jej (vyjma jeho výroku I, o částečném zastavení řízení, a výroku III, o částečném zamítnutí žaloby, které již dříve nabyly separátně právní moci) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

36. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).

37. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. David Vláčil předseda senátu

Plný text

24 Cdo 732/2023-1370

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a Mgr. Jany Misiačkové, v právní věci žalobkyně VERONEX, a.s., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem v [adresa] zastoupené Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D. advokátem, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 343 229 562 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 138/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 150/2022-1252, a o jím podaném návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:

I. Vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 150/2022-1252, se odkládá do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.

II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1191, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1207, se zamítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1191, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 13 Cm 138/2009-1207, jako soud prvního stupně ve výroku I. zastavil řízení co do částky 700 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku II žalovanému státnímu podniku uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 326 092 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným v uvedeném výroku rozsudku, ve výroku III žalobu do částky 16 437 562 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku IV žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 916 240,10 Kč a ve výroku V rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit České republice - Krajskému soudu v Českých Budějovicích náklady na znalečné ve výši 6 152,85 Kč.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích II, IV, a V ve výrocích II a V potvrdil (alinea 1 výroku I rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku IV jej mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9 135 488 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (alinea 2 výroku I rozsudku odvolacího soudu). Dále vyslovil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 529 678 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala náhrady škody v částce 326 092 000 Kč představované ušlým ziskem a ve zbytku skutečnou škodou (vyplacené pracovněprávní nároky), část původně uplatněného nároku byla vzata zpět a řízení o něm zastaveno. Co do částky 16 437 562 byla žaloba pravomocně zamítnuta (výrok III). Předmětem dovolacího řízení byl nárok na zaplacení ušlého zisku ve výši 326 092 000 Kč s příslušenstvím. Škoda představovaná ušlým ziskem ve výši 326 092 000 Kč měla vzniknout jednáním žalovaného vůči poškozeným společnostem Lesy Vyšší Brod, a.s., Forest Svitavy, a.s., Forest Česká Lípa, a.s., Lesní společnost Hradec Králové, a.s., Lesní společnost Jihlava, a.s., Lesy Český Rudolec, a.s., Lesy Tábor, a.s. (dále též lesnické společnosti). Tyto nároky na náhradu škod měly být na žalobkyni postoupeny na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2009. Škody měly konkrétně uvedeným právním předchůdcům žalobkyně vzniknout tím, že žalovaný měl s uvedenými právnickými osobami uzavřít rámcové smlouvy o komplexních lesních činnostech a navazující smlouvy o provádění pěstebních činností, o provádění těžebních činností a o prodeji dříví (dále též lesnické smlouvy) na dobu 8 let, na základě nichž žalobkyně a uvedené společnosti měly v dobré víře provádět různé lesnické práce. Koncem roku 2006 jim však žalovaný měl oznámit, že ukončuje plnění z uzavřených smluv, což podle žalobkyně znamenalo, že plnění probíhalo po dobu kratší, než bylo sjednáno, konkrétně u části společností od 1. 7. 2005 a u ostatních společností od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006. Vzhledem k tomu, že právní předchůdci žalobkyně podřídili zmíněným smlouvám své hospodaření, včetně investic, pracovních sil a pod., měla jim vzniknout předčasným ukončením plnění ze smluv žalovaná škoda.

Rozsudek odvolacího soudu žalovaný napadl dovoláním; rovněž byl navržen odklad vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí, a to s odůvodněním, že a) podané dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v tomto dovolacím řízení, je včasné a přípustné, b) podle dovoláním napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu je možné nařídit výkon rozhodnutí anebo zahájit exekuci a c) neprodleným výkonem rozhodnutí anebo exekucí dovolateli přitom hrozí velice závažná újma na jeho vlastnických právech, neboť předmětem tohoto soudního řízení je mezi stranami sporný tvrzený nárok žalobkyně v řádu stovek miliónů Kč, když po úhradě této finanční částky nelze zaručit, že v případě eventuálně úspěšného dovolání žalovaného a zrušení povinnosti hradit přisouzenou finanční částku žalobkyni bude možno uhrazenou finanční částku od žalobkyně vymoci zpět. Žalovaný připomenul, že je státním podnikem, žalobkyně nabyla nárok postoupením a neprodleným výkonem soudních rozhodnutí by došlo k závažné újmě na státním majetku, a to za situace, kdy není zaručena zpětná vymahatelnost těchto finančních prostředků ve vztahu k žalobkyni neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí tedy dojde k závažné újmě na právech žalovaného. V případě, že by žalobkyně podala návrh na výkon rozhodnutí, jsou s nařízením výkonu rozhodnutí ex lege spojeny negativní právní účinky, které by postihly dovolatele, který je strategickým státním podnikem, a to v ohromném rozsahu téměř tři čtvrtě miliardy Kč. Tato skutečnost by měla závažný dopad do chodu tohoto významného státního podniku. Dovolatel proto žádal o odklad vykonatelnosti, event. právní moci, u obou rozsudků, a to až do doby skončení tohoto dovolacího řízení.

Žalobkyně měla naopak podaný návrh na odklad vykonatelnosti za nedůvodný a navrhovala, aby byl zamítnut. Vyzdvihla, že důvody, o které žalovaný opírá návrh na odklad vykonatelnosti a event. právní moci, nejsou dostatečné pro to, aby dovolací soud tímto mimořádným opatřením intervenoval do pravomocných rozsudků nalézacích soudů, když dovolání je zjevně nedůvodné a představuje ve své podstatě jen polemiku se skutkovými závěry nižších soudů ohledně vědomosti žalobce o neplatnosti tzv. lesnických smluv pro jejich rozpor s úpravou zadávání veřejných zakázek. Tato skutková otázka byla soudem prvního stupně i odvolacím soudem více než dostatečně zodpovězena a jejich závěry důkladně zdůvodněny. Ve smyslu ustanovení § 237 až § 238a o. s. ř. přitom revize skutkových závěrů obecných soudů není způsobilým dovolacím důvodem. Je evidentní, že „oba nalézací soudy“ se věci věnovaly s maximální pečlivostí a jejich rozsudky jsou také vyčerpávajícím způsobem odůvodněny. Již z tohoto důvodu je zřejmé, že dovolání nemůže být úspěšné a není namístě odkládat vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu. Nebyla nijak specifikována závažná újma, jež žalovanému neprodleným výkonem rozhodnutí hrozí, když dle účetní závěrky žalovaného za rok 2021 dosahoval čistý obrat žalovaného 16 787 672 000 Kč a výsledek hospodaření po zdanění 2 742 753 000 Kč. Žalovaný navíc od roku 2020 vytváří rezervu právě na splnění povinností vůči žalobkyni. Naopak žalobkyně je velká společnost s rozsáhlým majetkem, u které v žádném případě nehrozí, že by prostředky případně nebyla schopna vrátit. Jak vyplývá z účetní závěrky za rok 2021, žalobkyně vlastní aktiva (19 nemovitostí) v celkové hodnotě přesahující 1 mld. Kč s pravidelným konsolidovaným výnosem 75 mil. Kč ročně. Rovněž poměry žalobkyně tedy vylučují, že by žalovanému hrozila závažná újma výkonem rozhodnutí. Tvrzení, o něž žalovaný opřel důvodnost návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci nejsou pravdivá. Žalovaný v (mezidobí zahájeném) exekučním řízení již dne 8. 3. 2023 podal návrh na zastavení exekuce dle § 55 exekučního řádu, kterým bylo zahájeno řízení u exekučního soudu, jehož doba trvání bude téměř jistě delší než samotné řízení před dovolacím soudem. Na základě ustanovení § 47 odst. 2 exekučního řádu nelze do rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce exekuci provést. Žalovaný v exekučním řízení rovněž podal dne 8. 3. 2023 návrh na odklad exekuce dle § 54 exekučního řádu, přičemž opět dle § 54 odst. 2 exekučního řádu platí, že do rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce exekutor nezajišťuje majetek ani exekuci neprovede. Řízení o zastavení exekuce, které žalovaný svým návrhem zahájil, je přitom standardně dvojinstančním řízením před příslušnými exekučními soudy. S ohledem na běžnou délku trvání takového řízení je téměř jisté, že toto řízení bude v konečném důsledku delší než samotné řízení před dovolacím soudem. Skutečnost, že již došlo k zahájení exekučního řízení, v němž s ohledem na shora uvedené nyní tak jako tak nelze exekuci provést, znamená, že rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem nebude mít na žalovaného a jeho majetkovou sféru vůbec žádný vliv. Ať již dojde k odkladu vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem, či nikoli, vůči žalovanému bude i nadále probíhat exekuční řízení s tím, že samotnou exekuci nebude možné provést. Určitě tedy žalovanému s ohledem na výše uvedené nehrozí provedení exekuce ani jiné další negativní důsledky, tím méně další závažná újma, dříve, než dojde ke konečnému rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání žalovaného. Odklad vykonatelnosti by nebyl spravedlivý a hospodárný (z důvodů žalobkyní podrobněji popsaných). Posléze ještě žalobkyně doplnila, že jí dne 15. 3. 2023 doručil soudní exekutor JUDr. P. K. (exekutor pověřený výkonem výše uvedených rozhodnutí vůči žalovanému) usnesení č. j.: 137 Ex 1850/23-31, kterým bylo provedení exekuce vůči žalovanému odloženo. Důvodem bylo, že žalovaný podal návrh na zastavení a odklad exekuce a složil na účet soudního exekutora JUDr. P. K. jistotu v dostatečné výši kryjící celou vymáhanou částku. [Proto je nyní dle mínění žalobkyně nade vši pochybnost zřejmé, že důvody, o které žalovaný opíral svůj návrh na odklad vykonatelnosti dovolacím soudem, pominuly. Vůči žalovanému totiž nadále nehrozí neprodlené provedení exekuce, protože exekuci nyní nelze provést, a to přinejmenším do pravomocného rozhodnutí o dřívějším návrhu žalobkyně na zastavení exekuce. Řízení o zastavení exekuce je standardně dvojinstanční řízení, jehož běžná doba trvání přesahuje délku běžného dovolacího řízení. Vůči žalovanému odkladem exekuce již nepůsobí inhibitoria ani další negativní důsledky exekuce, protože vydáním usnesení může nakládat s celým svým ostatním majetkem a jsou rovněž suspendovány účinky dříve vydaných exekučních příkazů, a to po dobu trvání odkladu exekuce, tj. minimálně do pravomocného rozhodnutí o návrhu na zastavení řízení.

Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci postupoval podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).

Podle § 243 písm. a) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.

V usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, Nejvyšší soud shrnul, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti (tzv. sistace) ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být splněny současně, a to, že: 1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné, podané osobou k tomu oprávněnou a směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž zákon podání dovolání připouští, 2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) výkon rozhodnutí podle části šesté o. s. ř. nebo provést exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu není vyloučeno, že dovolání bude úspěšné, 5) odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).

Posuzované dovolání nemá takové vady, pro něž by muselo být jako celek odmítnuto, bylo podáno včas a je subjektivně i objektivně přípustné.

Závažnost újmy, která dovolateli hrozí na jeho právech neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí, se obecně poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů dovolatele. O tom, že úspěch dovolání nelze a priori vyloučit, lze uvažovat tehdy, jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu umožňují (samozřejmě bez prejudice ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud vzal současně náležitě na zřetel, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nikoliv zanedbatelné částce, jež na jistině a příslušenství se pohybuje v řádu tři čtvrtě miliardy Kč.

V usnesení ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1302/2018, Nejvyšší soud přijal závěr, že v případě státu vystupujícího v postavení povinného (dovolatele), který disponuje rozsáhlým majetkem, jenž by jej mohl z dosahu § 243 písm. a) o. s. ř. zdánlivě vylučovat, je třeba při aplikaci dotčeného ustanovení brát v úvahu též skutečnost, že státní majetek musí být využíván účelně a hospodárně k plnění rozmanitých a (mnohdy) jiným subjektem nezastupitelných funkcí státu a k výkonu stanovených činností, a to v rámci zákonných limitů. Pokud se jedná o posouzení, zda by neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí státu jako dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, je tedy třeba uvažovat v tom smyslu, zda by neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí mohlo dojít k nikoliv zanedbatelnému ohrožení plnění některé z funkcí státu v rozpočtovém roce. Uvedené závěry lze přitom nepochybně vztáhnout i na státní podniky, byť ty jsou od státu personálně odděleny. I žalobkyně správně poukazuje na to, že majetkové poměry žalovaného státního podniku svědčí o tom, že není třeba mít obavy z toho, že sistací rozhodnutí odvolacího soudu dojde k situaci, kdy by v budoucnu měl být dosud pravomocně přiznaný nárok nevymahatelný.

Podle obsahu spisu nelze prozatím zcela vyloučit, že dovolání v uvedeném rozsahu bude (může být) úspěšné. Je přitom zřejmé, že neprodleným výkonem rozhodnutí (exekucí) odvolacího soudu hrozí vznik závaznější újmy na právech žalovaného, a to i s ohledem na charakter a rozsah přiznaného nároku. Odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu ve výše specifikované části se přitom nedotkne právních poměrů třetích osob. Namítala-li potom žalobkyně, že je provedení exekuce ze zákona odloženo (ať už složením jistoty a navazujícím rozhodnutím soudního exekutora rušícím i účinky zákonného inhibitoria či podáním včasného návrhu na její zastavení), pak této úvaze nemohl Nejvyšší popřát sluchu, neboť účel sistace rozhodnutí Nejvyšším soudem v řízení o podaném dovolání se v některých směrech nekryje s účinky odkladu soudní exekuce podle exekučního řádu, přičemž je potřeba současně ošetřit i případné období po pravomocném zamítnutí návrhu na zastavení soudní exekuce, nebylo-li by v té době o dovolání ještě věcně rozhodnuto.

Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to do doby právní moci rozhodnutí o dovolání. Naopak zamítl obdobně koncipovaný požadavek vážící se k výrokům rozsudku soudu prvního stupně, neboť ve vztahu k nim je sistace pojmově vyloučena (srov. znění § 243 písm. a/ o. s. ř. postihující vykonatelnost „napadeného“ rozhodnutí, jímž může být pouze rozhodnutí odvolacího soudu, jak plyne z § 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek soudu prvního stupně nelze samozřejmě vykonat za situace, kdy byla odložena právní moc navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 3. 2023

JUDr. David Vláčil předseda senátu