Plný text
25 Cdo 1022/2019-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: A. G., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Pavlem Cyrnerem, advokátem se sídlem [adresa] Prostějov, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem [adresa] Praha 8, IČO [IČO], o 345.604 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 179/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2018, č. j. 20 Co 226/2018-293, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 20 Co 226/2018-293, potvrdil rozsudek ze dne 8. 2. 2018, č. j. 23 C 179/2013-266, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 345.604 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla dne 1. 8. 2009 při řízení osobního motorového vozidla účastnicí dopravní nehody, při níž utrpěla škodu na zdraví a na majetku. Nehodu zavinil řidič protijedoucího vozidla L. T., jenž měl sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované, a jenž byl za své jednání pravomocně odsouzen v trestním řízení. Žalovaná vyplatila žalobkyni náhradu odpovídající jedné polovině celkové výše vzniklé škody, ve zbylé části pak uplatněný nárok neshledala oprávněným vzhledem k 50% tzv. spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody tím, že nepoužila bezpečnostní pás. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně v době nehody nebyla připoutána, čímž porušila povinnost plynoucí jí z § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., a že jí v důsledku toho byla způsobena poranění podstatně závažnějšího charakteru, než jaká by utrpěla při řádném splnění svých povinností. Za daného skutkového stavu věci shledal adekvátním, aby si žalobkyně nesla vzniklou škodu v rozsahu jedné poloviny ze svého.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se nalézací soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v souvislosti s čímž poukazuje především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, z něhož podle ní plyne, že spoluzavinění poškozeného se může blížit až k jedné polovině pouze v případech kumulace více přitěžujících okolností a že i v těchto případech je za rozhodující příčinu vzniku škody zapotřebí považovat primárně nezodpovědné jednání řidiče, který zavinil nehodu. Je přesvědčena, že rozsah jejího spoluzavinění na vzniku škody určený nalézacími soudy je v kontextu daných judikatorních východisek zjevně nepřiměřený. Dále nesouhlasí s postupem soudů v rámci důkazního řízení, jímž nebyly dostatečně objasněny střetové rychlosti vozidel při dopravní nehodě. Námitky pak vznáší rovněž proti postupu odvolacího soudu, který ponechal beze změny zjevně nesprávný výrok, jímž byla žalobkyně zavázána k náhradě nákladů řízení státu. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil.
Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. 10. 2018, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem, avšak není přípustné.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů účinných v době škodné události, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Ustanovení § 441 obč. zák., jehož výklad dovolání napadá, se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený. Předmětné ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že byť hlavní příčinou škodné události bylo zaviněné protiprávní jednání řidiče L. T., rozsah škody na zdraví poškozené žalobkyně se výrazně zvýšil v důsledku jednání jí samotné, neboť nebyla připoutána bezpečnostním pásem. Znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Fialky, CSc., a jeho konzultanta Ing. T. R. bylo konkrétně prokázáno, že při řádném připoutání by bodové ohodnocení vytrpěných bolestí nepřekročilo 50 bodů a trvalé následky na zdraví žalobkyně by vůbec nenastaly. Jelikož však žalobkyně zákonnou povinnost nesplnila, utrpěla poranění podstatně závažnějšího charakteru, jež byla z hlediska vytrpěných bolestí ohodnocena 1.414 body a z hlediska ztížení společenského uplatnění 3.861 body. Dovodil-li za daného skutkového stavu věci (jehož správnost ve smyslu § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá) odvolací soud, že jednání žalobkyně přispělo ke zvýšení rozsahu vzniklé škody zásadním způsobem a stanovil-li míru jejího spoluzavinění na 50 %, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a neodchyluje se od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, C 13869, podle nějž okolnost, že spolujezdec nebyl při jízdě motorovým vozidlem připoután bezpečnostními pásy, lze hodnotit jako důvod výraznějšího spoluzpůsobení si škody poškozeným, jestliže je doloženo, že právě nepřipoutání vedlo při havárii k úrazu či ke zhoršení jeho důsledků a v jakém rozsahu). Určení rozsahu spoluzavinění poškozeného totiž podle ustálené judikatury není odvislé pouze od počtu okolností, jež mu lze v tomto směru přičítat, nýbrž i od toho, jak významným způsobem se každá z nich podílela na vzniku škody a její výši (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2740/2018). Není tedy vyloučeno, aby existence byť i jen jediné okolnosti přičitatelné poškozenému odůvodnila závěr o jeho spoluzavinění v míře srovnatelné s účastí primárního škůdce, podílela-li se na vzniku a celkové výši škody stěžejním způsobem.
Námitka dovolatelky, že nalézací soudy pochybily, pokud řádně nezjistily střetovou rychlost vozidel, postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
Napadá-li pak žalobkyně dovoláním výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení státu, přehlíží, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 jsou dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení podle § 238 odst. 1 písm. h) objektivně nepřípustná.
Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2019 JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu