Plný text
25 Cdo 1262/2018-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: P. R., zastoupen Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: Zemědělské družstvo Jiřice u Miroslavi, IČO [IČO], se sídlem [PSČ obec] u Miroslavi 147, zastoupené JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou se sídlem [adresa] Třebíč, o 117.645,20 Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 173/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2017, č. j. 17 Co 213/2016-383, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.405 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Boženy Kristiánové, advokátky se sídlem [adresa] Třebíč.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2017, č. j. 17 Co 213/2016-383, není přípustné, neboť z hlediska dovolatelem uplatněných námitek nejsou naplněny předpoklady stanovené v § 237 o. s. ř.
Dovolatel namítal, že odvolací soud a soud prvního stupně postupovaly v rozporu se zprávou o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Cpj 161/79, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovanou pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jestliže odmítly provést důkaz dalším (revizním) znaleckým posudkem k objasnění skutkového stavu věci (prokázání příčinné souvislosti mezi prováděním chemického postřiku žalovaným a zdravotním postižením posléze narozeného hříběte).
V dané věci soud prvního stupně hodnotil tři znalecké posudky, z toho dva vypracované mimo řízení. Vyšel-li odvolací soud ze závěrů posudku znaleckého ústavu, který byl ustanoven soudem a který ve svých závěrech reagoval i na sporné závěry posudků předchozích, a odůvodnil-li i poukazem na obsah dalších provedených důkazů svůj závěr o tom, že právě o něj opřel svá skutkové zjištění, postupoval v souladu s ustanovením § 132 i § 127 o. s. ř. a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dle ní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001) přezkoumání závěrů znaleckého posudku ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí. Taková situace v dané věci nenastala.
Ani další námitkou, že odvolací soud a soud prvního stupně zamítly provedení navržených důkazů, aniž by tento svůj postup řádně odůvodnily, není naplněn předpoklad stanovený v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho uvážení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). Soud se však vždy při odůvodnění musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95). V posuzovaném případě oba soudy zmíněným judikatorním závěrům dostály. Soud prvního stupně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. vyložil, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jaký učinil závěr o skutkovém stavu (ze kterého následně vycházel i odvolací soud). V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03) se vypořádal i s důkazními návrhy, jimž nevyhověl.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka vztahující se k otázce uplatnění nových skutečností jako důvodu odvolání proti rozsudku ve věci samé podle ustanovení § 205a o. s. ř. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, publikovaného pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení, jestliže jsou splněny předpoklady vyžadované ustanovením § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Závěr odvolacího soudu o tom, že další dva znalecké posudky o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, uplatněné dovolatelem až v odvolacím řízení, nepředstavují výjimku ze zákazu novot v systému neúplné apelace ve smyslu § 205a písm. f) o. s. ř., jelikož se týkají skutečností nastalých již před rozhodnutím soudu prvního stupně, a dovolateli objektivně nic nebránilo, aby je uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, je se shora uvedenou judikaturou v souladu. Uvedené dva znalecké posudky pak nelze podřadit ani pod § 205a písm. b) a c) o. s. ř., jak se mylně domnívá dovolatel, neboť o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, nejde, jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003). Konečně námitka, že se oba soudy nevypořádaly se všemi nároky, představuje námitku vady řízení, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož další právní otázky dovolání neobsahuje a přezkum skutkových zjištění je v dovolacím řízení vyloučen, námitky dovolatele přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaložily, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 5.820 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.285 Kč, celkem tedy po zaokrouhlení 7.405 Kč.
Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2018 JUDr. Robert Waltr
předseda senátu