Plný text
25 Cdo 1303/2025-662
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. M., zastoupená Mgr. Ivanou Zelenkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: D. V., zastoupený Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem [adresa] o 343 468 Kč s příslušenstvím a o 59 888,20 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 90/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2024, č. j. 16 Co 46/2024-642, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 12 282 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Ivany Zelenkové.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody způsobené žalovaným na její nemovitosti ve výši 343 468 Kč (sestávající z 286 260 Kč za snížení hodnoty nemovitosti, 25 800 Kč za ušlý zisk žalobkyně, 9 000 Kč za promeškaný čas při obsluze vysoušečů od srpna 2016 do října 2017 a 1 300 Kč za období od 20. 10. 2016 do 16. 11. 2016, 8 362,50 Kč za opravu klempířských konstrukcí, 12 745,50 Kč za sjednocení barevnosti uliční fasády domu) a 59 888,20 Kč (náklady na znalecké posudky). Škoda jí měla být způsobena neodbornou stavební činností žalovaného při rekonstrukci jeho sousedního domu.
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 18 C 90/2019-604, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 317 842,50 Kč s příslušenstvím a 25 308,20 Kč (výroky I a III), zamítl žalobu na zaplacení dalších 25 625,50 Kč s příslušenstvím a 34 580 Kč (výroky II a IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výroky V a VI) a ve vztahu mezi účastníky řízení (výrok VII). Vyšel ze zjištění, že účastníci jsou vlastníky sousedících rodinných domů na ulici XY v Brně. Žalovaný v letech 2016–2018 prováděl rekonstrukci svého domu, při níž odkryl štítovou zeď domu žalobkyně, kterou pak ale nijak nezabezpečil proti dešti. V červenci a srpnu roku 2016 došlo vlivem přívalových dešťů k zatečení vody do rodinného domu žalobkyně. K dalšímu poškození došlo v souvislosti s realizovanou betonáží stropu v 1. NP domu žalovaného. V té době byl zpracován znalcem Ing. M. V. posudek, který žalobkyně obdržela 3. 10. 2016. Přestože žalobkyně prováděla doporučená opatření k odstranění vlhkosti, byla situace horší. V roce 2017 bylo zjištěno, že příčinou vlhnutí jsou ocelové desky (HW panty) z domu žalovaného, jež zasahovaly částečně i do zdi domu žalobkyně, po kterých voda stékala mezi štítovými zdmi a prosakovala do domu žalobkyně. Ze znaleckých posudků Ing. M. V. a Ing. Z. H. a jejich dodatků soud zjistil, že dům žalobkyně byl před zatečením v roce 2016 suchý, bez známek vlhkosti, a že jednoznačnou příčinou poškození domu žalobkyně je stavební činnost žalovaného, což se projevilo vlhkostí ve všech podlažích domu. Situace se začala stabilizovat až po odstranění HW pantů z domu žalobkyně v září 2017. Obvyklá cena jejího domu oproti stavu před stavební činností žalovaného se k březnu 2019 z uvedených důvodů snížila o 324 000 Kč. Žalovaný zaplatil žalobkyni náhradu škody 49 531,72 Kč (za spotřebovanou elektrickou energii za provoz vysoušečů, za další náklady spojené s vyklízením, odstraněním omítky, za úklidy apod.). Právně soud věc posoudil podle § 2900, § 2910, § 2951 odst. 1 a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žalovaný způsobil žalobkyni škodu na jejím rodinném domě prováděním stavebních prací a nedostatečným zabezpečením štítové zdi žalobkyně při jejím odkrytí a je povinen způsobenou škodu nahradit. K žalovaným uplatněné námitce promlčení zamítl žalobu ohledně nároků uplatněných za dobu před 30. 9. 2016 (žaloba byla podána 30. 9. 2019), tedy na úhradu ušlého zisku za den 26. 8. 2016, za promeškaný čas při obsluze vysoušečů za období od srpna 2016 do 30. 9. 2016, na sjednocení barevnosti uliční fasády ve výši 12 745,50 Kč (k poškození došlo před zatečením při bouracích pracích prováděných žalovaným, tedy před 30. 9. 2016 a žalobkyně o něm věděla) a na úhradu nákladů na znalecký posudek Ing. V. v částce 25 860 Kč, kterou žalobkyně uhradila 20. 9. 2016. Dovodil, že další požadované částky promlčeny nejsou s tím, že o poškození domu měla žalobkyně povědomí až na základě znaleckého posudku Ing. V., který obdržela 3. 10. 2016. K dalšímu poškození domu a ke zjištění jeho příčiny (zaražení HW pantů do zdiva domu žalobkyně) došlo navíc až v průběhu roku 2017 a ohledně snížení hodnoty domu pak žalobkyně nabývala vědomost o škodě především z dalších znaleckých posudků z let 2017, 2018, popř. 2019. Celkově tedy soud shledal oprávněným nárok žalobkyně na snížení hodnoty rodinného domu ve výši 286 260 Kč (již požadovala, byť znalci bylo znehodnocení stanoveno ve vyšší částce), na náhradu za klempířské práce ve výši 8 362,50 Kč, na náhradu za obsluhu vysoušečů ve výši 2 220 Kč a za ušlý zisk ve výši 21 000 Kč; ve zbývající částce 25 625,50 Kč žalobu zamítl. Ohledně nároku na účelně vynaložené náklady za znalecké posudky a další náklady s tím spojené (např. tisk fotodokumentace), soud vyhověl žalobě ohledně 25 308,20 Kč a ve zbytku (34 580 Kč) žalobu zamítl jednak z důvodu promlčení a jednak z důvodu nedoložení požadovaných nákladů.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 16 Co 46/2024-642, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, III, V, VI a VII a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalovaný při stavebních úpravách svého domu nedodržel obecné požadavky na výstavbu ve smyslu zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, neboť odkryl štítovou zeď domu žalobkyně, aniž ji zabezpečil proti dešti, v důsledku čehož došlo k poškození domu žalobkyně zatečením přívalových dešťů, k poškození došlo i při betonáži domu žalovaného a konečně žalovaný způsobil i dlouhodobé vlhnutí domu žalobkyně tím, že do zdiva jejího domu byly zaraženy HW panty, po nichž srážková voda stékala a prosakovala do domu žalobkyně. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný odpovídá za škodu, která žalobkyni vznikla. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky promlčení. Jde-li o snížení hodnoty domu ve výši 286 260 Kč, žalobkyně sice od počátku věděla, kdo za škodu odpovídá, avšak o majetkové újmě spočívající ve snížení hodnoty domu a jejím rozsahu se dozvěděla až v březnu 2019 po stabilizaci stavu nemovitosti, neboť teprve poté, kdy se již stav vlhkosti nezhoršoval, bylo možno určit následky poškození. Subjektivní promlčecí lhůta ohledně tohoto nároku začala proto běžet až od března 2019, a proto není promlčen. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně při posouzení důvodnosti námitky promlčení ohledně dalších nároků žalobkyně. Námitku žalovaného, že žalobkyně doplnila tvrzení týkající se stavu nemovitosti před poškozením a nemožnosti věnovat se výkonu své podnikatelské činnosti až po koncentraci řízení, neshledal odvolací soud důvodnou. Žalobkyně byla soudem prvního stupně k doplnění tvrzení vyzvána podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., a tím došlo k prolomení institutu koncentrace v souladu se zákonem (§ 120 odst. 2 věta první o. s. ř.).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty ohledně nároků uplatněných žalobkyní. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1510/2019 namítá nesprávné posouzení počátku běhu promlčecí lhůty v případě nároku na snížení hodnoty nemovitosti. Uvádí, že se žalobkyně o vzniku škody i o osobě, která za škodu odpovídá, dozvěděla ihned po vzniku škody a o jejím rozsahu a výši se mohla dozvědět nejpozději při kontrolní prohlídce dne 26. 8. 2016 za účasti zástupce stavebního úřadu a znalce Ing. V., s jehož stanoviskem a posudkem musela být seznámena před datem 30. 9. 2016. Subjektivní promlčecí lhůta tedy podle dovolatele začala plynout dne 10. 9. 2016. Pokud odvolací soud vztáhl okamžik počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k stabilizaci stavu nemovitosti, pak takový okamžik nebyl soudem přesně zjištěn. Namítá dále odklon od ustálené praxe dovolacího soudu v otázce prolomení koncentrace řízení a současně má za to, že nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena otázka, zda soud může prováděním důkazů z vlastní iniciativy prolamovat koncentraci řízení, a to zejména za situace, kdy jde o důkazy navržené účastníkem řízení po koncentraci řízení. Poukazuje na to, že soud neměl důvod poučovat žalobkyni podle § 118a o. s. ř., neboť žalobkyni nic nebránilo ještě před koncentrací uvést tvrzení a navrhnout důkazy ke stavu domu před zatečením a k nemožnosti výkonu pracovní činnosti. Musela vědět, že stav nemovitosti před zatečením má na posouzení vzniku škody a jejího rozsahu zcela zásadní význam. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže podle § 120 odst. 2 o. s. ř. provedl dokazování důkazy navrženými žalobkyní až po koncentraci řízení. Tím byla žalobkyně zvýhodněna na úkor žalovaného. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a ani nešlo o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1948/2025). Navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
7. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
8. Je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý (nebo některé z nich) samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné – nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023).
9. V dané věci byla předmětem odvolacího řízení částka 317 842,50 Kč sestávající z 286 260 Kč za snížení hodnoty nemovitosti, 21 000 Kč za ušlý zisk žalobkyně, 2 220 Kč za promeškaný čas při obsluze vysoušečů od srpna 2016 do října 2017 a od 20. 10. 2016 do 16. 11. 2016 a 8 362,50 Kč za opravu klempířských konstrukcí. V dovolání pak dovolatel namítal odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky promlčení těchto nároků. Avšak vzhledem k tomu, že promlčení je třeba u každého z těchto rozdílných nároků posuzovat po právní stránce zvlášť podle odlišného skutkového stavu vztahujícího se k jednotlivým nárokům, není řešení otázky promlčení uvedeným nárokům společné. Vzhledem k tomu, že s výjimkou nároku na zaplacení 286 260 Kč za snížení hodnoty nemovitosti žádný další z uplatněných nároků nepřevyšuje limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a nejedná se o vztah ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztahy, je dovolání proti rozhodnutí o těchto nárocích podle výše citovaného ustanovení nepřípustné. Předmětem posouzení dovolacím soudem tak zůstal pouze nárok na zaplacení 286 260 Kč s příslušenstvím.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že okolností rozhodnou pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je podle § 620 odst. 1 o. z. vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby (podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, publikovaného pod č. 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, je dosavadní judikatura přiměřeně použitelná k výkladu, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech dozvěděl; pouze v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 vědomost o škodě ve smyslu § 620 o. z. není jen skutečnou vědomostí, ale je dána i tehdy, jestliže nositel práva, jehož promlčení je posuzováno, o rozhodných okolnostech vědět měl a mohl). Podle nyní již ustáleného výkladu § 620 odst. 1 o. z. se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), přičemž není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve uplatněním nároku u soudu zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (z poslední doby např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, ale i rozsudek ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 29 Cdo 701/2021, ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021, publikovaný pod č. 87/2023 Sb. rozh. obč., a v souvislosti s výkladem § 635 odst. 2 o. z. i rozsudek ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, publikovaný pod č. 68/2020 Sb. rozh. obč.).
12. V posuzované věci dovolatel namítá, že o zatečení do nemovitosti se žalobkyně dozvěděla již v srpnu roku 2016. To však ještě neznamená, že v té době jí byl znám rozsah škody tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Podle skutkových zjištění (která podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se žalobkyně o vzniku škody spočívající ve snížení hodnoty domu a o přibližné výši škody (vzniklé v důsledku pochybení žalovaného přívalovým deštěm či v souvislosti s betonáží) dozvěděla ze znaleckého posudku Ing. V. (zpracovaného v srpnu 2016), který jí byl předán dne 3. 10. 2016. V daném případě je ale podstatná skutečnost, že i nadále byl dům žalobkyně poškozován pronikáním vlhkosti, přičemž příčina tohoto stavu (zaražení HW pantů do štítové zdi domu žalobkyně) byla zjištěna až v roce 2017 a teprve poté odstraněna. Teprve po nějaké době po odstranění této příčiny (podle znalců až na počátku roku 2019) bylo možno stanovit rozsah poškození a vyčíslit výši škody spočívající ve snížení hodnoty nemovitosti žalobkyně. Je tedy nepochybné, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění tohoto nároku neskončila před podáním žaloby dne 30. 9. 2019. Odvolací soud tedy otázku promlčení nároku na náhradu škody spočívající ve snížení hodnoty nemovitosti žalobkyně posoudil zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
13. Námitka dovolatele, že soud neměl v řízení prolomit koncentraci řízení a z vlastní iniciativy provést důkazy postupem podle § 120 odst. 2 o. s. ř., představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec nutného odůvodnění lze však poznamenat, že povinnost vyzvat účastníka řízení k doplnění tvrzení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je vystavěna na objektivním principu. Měl-li soud tuto povinnost ve vztahu k žalobkyni, pak jej nastalá koncentrace řízení nemohla této povinnosti zbavit, žalobkyně po poučení měla plné právo uvést návrhy na doplnění dokazování a bylo pak na soudu, zda je provede (k tomu viz § 118b odst. 1 větu poslední o. s. ř.). K naplnění podmínky pro prolomení koncentrace řízení ohledně posuzovaného nároku došlo při jednání dne 23. 11. 2022, kdy byla žalobkyně soudem prvního stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvána k označení důkazů k prokázání svého tvrzení, že dům byl před zatečením v roce 2016 suchý, přičemž žalobkyně důkazy navrhla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022).
14. Žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy včetně rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit 25 308,20 Kč za znalecké posudky (tyto náklady jsou příslušenstvím uplatněného nároku). Avšak ohledně této částky neobsahuje dovolání jakékoliv námitky, a nesplňuje tak povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, jež byly rovněž dovoláním napadeny, je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 15. 7. 2026
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu