Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníZrušeno Ústavním soudemKategorie C - standardní význam3× citováno

Toto rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 156/06 ze dne 20. 10. 2008. Zdroj: výrok nálezu Ústavního soudu.

Ústavní stížnost IV. ÚS 156/06: výsledek zatím nemáme k dispozici.

Spisová značka

25 Cdo 1309/2006

Téma · generováno AIOdpovědnost státu za regulaci nájemného a nečinnost Parlamentu

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 22. 4. 2008ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1309.2006.1

Shrnutí · generováno AI

Vlastník domu požadoval po státu náhradu ušlého zisku, který mu měl vzniknout regulací nájemného. Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože nepřijetí zákona Parlamentem nepovažoval za nesprávný úřední postup zakládající odpovědnost státu. Zdůraznil také, že nájemné bylo ve sporném období stále regulováno platnými předpisy.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Zrušeno nálezem

  • IV. ÚS 156/06ze dne 20. 10. 2008

    Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1309/2006-73 ze dne 22. dubna 2008, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 30/2006-57 ze dne 2. března 2006 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 148/2005-38 ze dne 10. listopadu 2005…

    Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1309/2006-73 ze dne 22. dubna 2008, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 30/2006-57 ze dne 2. března 2006 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 148/2005-38 ze dne 10. listopadu 2005 se zrušují.

Právní věta

⚠ Generováno AI

⚠ Zrušeno: Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 156/06 ze dne 20. 10. 2008 toto rozhodnutí zrušil. ÚS mohl odmítnout i právní názor uvedený ve větě; před použitím ověřte nález.

Právní věta nálezu: V případě žaloby pronajímatele bytu ve věci dlužného nájemného, podané podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu, jsou obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučiní-li tak, poruší svým postupem § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu v rovině práva podústavního a základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod v rovině práva ústavního.

IV. ÚS 156/06

Podrobnosti a citáty

Proces přijímání zákonů hlasováním v Parlamentu není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.; z nepřijetí zákona proto nelze dovodit odpovědnost státu za škodu. Regulace nájemného byla až do zrušení příslušných předpisů součástí právního řádu a podle § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. zůstaly dříve vzniklé právní vztahy nedotčeny. Předpoklad nesprávného úředního postupu tak splněn nebyl.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Podzákonné právní předpisy, týkající se regulace nájemného z bytů ( vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. , výměry Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb. ) byly až do zrušení nálezy Ústavního soudu součástí českého právního řádu a práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před jejich zrušením zůstaly podle § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nedotčeny, takže nájemné z bytů bylo regulováno až do 20. 3. 2003 (dne vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 84/2003 Sb., kterým byl zrušen poslední z těchto předpisů, nařízení vlády č. 5
    Zobrazit v textu
  • Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný a není proto důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

25 Cdo 1309/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobce Ing. arch. P. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, o 774.608,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 148/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2006, č. j. 20 Co 30/2006 - 57, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se jako vlastník nájemního domu domáhal na státu náhrady zisku, jenž mu v období od 1. 1. 2002 do 19. 3. 2003 ušel v důsledku veřejnoprávní regulace nájemného, placeného ze 7 bytů z celkového počtu 10 bytů v jeho domě v P.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 24 C 148/2005-38, žalobu na zaplacení částky 774.608,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Na uplatněný nárok nedopadá zákon č. 82/1998 Sb., neboť se nejedná o odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 tohoto zákona a nelze jej posuzovat ani podle § 420 obč. zák. Zrušení regulačních předpisů Ústavním soudem nemá zpětné účinky (§ 71 odst 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), a proto státem prováděná regulace nájemného nemůže být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Pokud v období po 20. 3. 2003 nedošlo k přijetí předkládaného zákona pro absenci konsensu politických sil, je tento stav výrazem zastupitelské demokracie a nejde o stav protiprávní, a nelze proto dovodit, že nepřijetí zákona je nesprávným úředním postupem. Ústavní soud je jedním ze státních orgánů a v rámci svých ústavních pravomocí nemůže ukládat povinnosti jiným státním orgánům a zasahovat do samotné tvorby zákonů. Soud prvního stupně dále dovodil, že ani čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterým je Česká republika vázána, nebrání státu přijímat zákony k úpravě užívání majetku v souladu s obecným zájmem, stejně tak provádění kontroly nájemného státem spadá do prostoru volné úpravy věcí a nejde o porušení vlastnického práva.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2006, č. j. 20 Co 30/2006-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že v rámci zákona č. 82/1998 Sb. přichází sice v úvahu odpovědnost státu za činnost zákonodárného orgánu, avšak předpokladem zůstává naplnění podmínek nesprávného úředního postupu. Tím se rozumí porušení postupu stanoveného právními normami, případně postupu, vyplývajícího z povahy a funkce plněného úkolu. Žalobce se domáhá náhrady škody za období do 19. 3. 2003, přičemž do té doby bylo v platnosti nařízení vlády č. 567/2002 Sb. jako poslední předpis regulující výši nájemného z bytů, který byl zrušen nálezem Ústavního soudu č. 84/2003 Sb., jenž nemá zpětné účinky (§ 74 odst. 4 zák. č. 182/93 Sb.). Možnost soudu vyplnit mezery v zákonech jejich interpretací ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 je vždy omezena existující zákonnou úpravou a nemůže vybočit z jejího rámce. Obecné soudy v mezích své pravomoci nemohou zásadně nahrazovat činnost zákonodárného sboru. Nárok žalobce nelze dovozovat ani podle článku 36 odst. 3 Listiny ani podle ust. § 420 obč. zák.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť je přesvědčen, že soud nesprávně posoudil právní otázku odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Uvádí, že Ministerstvo financí nerespektovalo nálezy Ústavního soudu a tím porušilo platný právní řád, zejména čl. 89 odst. 2 Ústavy, což konstatoval i Ústavní soud v nálezech č. 528/2002 Sb. a č. 84/2003 Sb. Žádný zákon o nájemném z bytů nebyl přijat, postupem státu bylo žalobci znemožněno mít ze svého vlastnictví přiměřený užitek a okolnost složitosti legislativního procesu to nemůže ospravedlnit. Pokud by stát postupoval ve smyslu nálezů Ústavního soudu, žalobci by škoda nevznikla, takže je dána i příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dovozuje, že pokud zákonodárná moc neúměrně prodlužuje protiústavní stav, je povinností soudní moci uplatnit svou pravomoc v rámci systému tzv. brzd, poskytnout ochranu právům žalobce a rozhodnout o tom, zda v souvislosti s porušením práva došlo ke vzniku škody, v jaké výši a kdo za ni odpovídá. Dovolatel dále poukazuje na nálezy Ústavního soudu, zejména sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a č. 84/2003 Sb., a namítá, že on nemůže jednostranně zvýšit nájemné, ani předpokládat takovou dohodu s nájemcem a ani vypovědět nájemní vztah, takže patří do skupiny vlastníků, jež je protiústavně diskriminována. Za zcela nesprávný považuje výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neboť náklady právního zastoupení protistrany nepovažuje za účelně vynaložené. Navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. V „doplnění dovolání“ pak poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 a sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a na rozhodnutí ESLP ve věci H.-C. proti P.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, posuzuje ty právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na nich rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud neshledal v žádné z otázek, vymezených dovolatelem.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nebyl splněn základní předpoklad, a to nesprávný úřední postup státního orgánu při uplatňování veřejné moci.

Otázka, zda a za jakých okolností může být Parlament České republiky odpovědný za nesprávný úřední postup a zda nepřijetí zákona parlamentem zakládá či nezakládá podle zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu, byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, (publikovaném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008), v němž s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl vysloven závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005). Z nálezu Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění se uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 1 Ústavy, a proto ji podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“, nelze dovozovat, že by tím Ústavní soud stanovil zákonodárnému sboru závazně lhůtu k přijetí nového právního předpisu, neboť takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje a podle Ústavy České republiky ani podle jiného zákona jí není nadán.

Na posouzení legislativní činnosti Parlamentu ČR z hlediska předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. nemají vliv ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, neboť v nich Ústavní soud neřešil otázku, zda legislativní činnost či nečinnost Parlamentu ČR je nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb,, nýbrž v nich dovodil, že i přes absenci předvídané konkrétní úpravy musí obecné soudy rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci.

Podzákonné právní předpisy, týkající se regulace nájemného z bytů (vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., výměry Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb.) byly až do zrušení nálezy Ústavního soudu součástí českého právního řádu a práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před jejich zrušením zůstaly podle § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nedotčeny, takže nájemné z bytů bylo regulováno až do 20. 3. 2003 (dne vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 84/2003 Sb., kterým byl zrušen poslední z těchto předpisů, nařízení vlády č. 567/2002 Sb.). Z toho je zřejmé, že v období, za něž žalobce požaduje náhradu ušlého zisku, nelze hovořit o neexistující právní úpravě nájemného. K nároku na náhradu škody z hlediska čl. 36 odst. 3 Listiny lze pak poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. října 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, popř. usnesení ze dne 25. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005.

Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný a není proto důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. např. R 4/2003).

Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by nezaložily ani další nálezy ústavního soudu a rozhodnutí ESLP ve věci H.-C. proti P., na něž dovolatel poukazuje ve svém podání ze dne 14. 7. 2006, nehledě k tomu, že toto „doplnění dovolání“ bylo podáno až po lhůtě stanovené k podání dovolání.

Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. dubna 2008

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací