Plný text
25 Cdo 1409/2026-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Tomáše Novosada v právní věci žalobců: a) AAAAA (pseudonym) a b) BBBBB (pseudonym), oba zastoupeni Mgr. Veronikou Urbánkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) CCCCC (pseudonym), zastoupená advokátem Mgr. Ivo Porčem jako opatrovníkem se sídlem [adresa] 2) L. D., zastoupená Mgr. Michaelem Strakou, advokátem se sídlem [adresa] Brno, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 9 C 2/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2025, č. j. 70 Co 103/2025-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni každý zaplatit žalované 1) náhradu nákladů dovolacího řízení 4.150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Iva Porče.
III. Žalobci jsou povinni každý zaplatit žalované 2) náhradu nákladů dovolacího řízení 11.556 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Michaela Straky.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 10. 2. 2025, č. j. 9 C 2/2023-181, výrokem I zastavil řízení o zdržovacím nároku žalobců na upuštění od šíření hanlivého tvrzení o žalobcích žalovanou 1), výrokem II zamítl žalobu o omluvu vůči žalované 1), výrokem III zamítl žalobu o ochranu osobnosti poskytnutím přiměřeného zadostiučinění 200.000 Kč každému ze žalobců vůči žalované 2) a výrokem IV žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po obsáhlém dokazování trestními, správními i civilními spisy ohledně vyhrocených vztahů otce žalobců a jeho bývalé manželky žalované 2) po jejich rozchodu a vykázání otce žalobců ze společné domácnosti dospěl k závěru, že již samotná žalobní tvrzení nelze považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, neboť v případě tvrzeného hanlivého výroku žalované 1) byl tvrzen jednorázový výrok pronesený mezi dětmi ve věku 9-12 let. Navíc na základě vyhrocených mezilidských vztahů mezi účastníky plných vzájemných negativních výroků i ze strany žalobců, ve vztahu k jednání žalované 2) soud konstatoval, že již v předchozím trestním řízení byla nyní v žalobě tvrzená jednání žalované 2) výrazně redukována samotným žalobcem a) na jedno odepření večeře a příležitostný silný pohlavek jako fyzický trest, čemuž měla žalobkyně b) přihlížet, a tedy ani v tomto jednání nelze shledat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a) vyžadující uplatnění občanskoprávních sankcí. Ačkoli fyzické tresty nejsou přípustné, k jejich občasnému užití docházelo v rámci výchovy žalobců i ze strany jejich otce, a tedy nelze jejich příležitostné užití žalovanou 2) vůči žalobci a) objektivně shledat natolik intenzivním, aby způsobilo zásah do osobnostních práv žalobců. V případě žalobkyně b) nebylo ani tvrzeno, že by docházelo k negativnímu jednání ze strany žalované 2). Aniž by tedy okresní soud prokazoval, zda k žalobnímu jednání skutečně došlo, zamítl žalobu již pro její nemožnost uspět na základě žalobních tvrzení, jakož i pro zjevnou nepřiměřenost požadované satisfakce ve smyslu judikatury dovolacího soudu. Náhradu nákladů žalovaným nepřiznal z důvodu nemajetnosti žalobců.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 12. 2025, č. j. 70 Co 103/2025-230, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až IV a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 150 o. s. ř. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nebyla prokázána existence samotného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobců. Připomenul již jiná řízení rodinných příslušníků obou rodin prokazující celou řadu vzájemných schválností a oznámení provázející ukončení soužití otce žalobců se žalovanou 2), vykázání otce žalobců ze společné domácnosti a jeho odsouzení pro různá protiprávní jednání vůči žalované 2). Je proto evidentní, že žalobní tvrzení jsou pouze pomstou otce žalobců zejména vůči žalované 2) a žalobci jsou pouze nástrojem této pomsty. I kdyby byla skutková tvrzení prokázána, jejich intenzita nedosahuje judikaturou stanoveného objektivního kritéria neoprávněného zásahu do osobnostních práv, nadto požadovaná satisfakce je naprosto nepřiměřená, což postačuje pro zamítnutí žaloby. V řízení bylo prokázáno, že k zadržení osobních věcí a hraček žalobců žalovanou 2) došlo autoritativním zásahem veřejné moci ve prospěch teritoriální ochrany žalované 2) před otcem žalobců, navíc s možností si věci vyzvednout, tedy nedošlo k protiprávnímu jednání a opět platí, že žalobci jsou nástrojem pomsty svého otce vůči žalované 2), která byla terčem jeho trestné činnosti.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podali žalobci dovolání, jehož přípustnost má být založena na řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, zda je úmyslné zadržování osobních věcí nezletilých dětí včetně věcí osobní obliby a hraček po dobu několika měsíců zásahem do osobnostních práv těchto nezletilých dětí. Dovolatelé se domnívají, že odvolací soud pochybil, pokud neshledal neoprávněné zadržování osobních věcí a hraček neoprávněným zásahem do jejich osobnostních práv. K tomu dovolatelé citují z odborné literatury o významu hraček pro dětský rozvoj a psychiku. Dále dovolatelé vytknuli nalézacím soudům, že se nezabývaly jejich postavením zvlášť zranitelných obětí. Navrhli proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
4. K dovolání žalobců se vyjádřili ustanovený opatrovník žalované 1) i žalovaná 2), přičemž oba ve svých vyjádřeních uvedli, že považují dovolání za nepřípustné, neboť dovolatelé a jejich otec měli možnosti si věci vyzvednout, nešlo o úmyslné zadržování osobních věcí a nejedná se o neřešenou otázku, jelikož odvolací soud odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 2072/2007 a žalobci se de facto domáhají přehodnocení skutkových zjištění. Právní otázka tedy není relevantní pro projednávanou věc a žalovaní navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobců bylo podáno včas, oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., není však přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že již z žalobních tvrzení vyplývá, že nemůže být žalobě vyhověno, neboť jednak tvrzené jednání žalovaných nepředstavuje neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, jednak je požadovaná satisfakce zjevně nepřiměřená, a proto nemělo ani smysl se zabývat dokazováním pravdivosti žalobních tvrzení. Ze širších souvislostí dané věci prokázané celou řadou soudních a správních rozhodnutí vyplynul konfliktní a vyhrocený vztah nejen dospělých účastníků řízení a v tomto kontextu je nutné vnímat žalobu nezletilých žalobců jako nástroj pomsty jejich otce především vůči žalované 2). Uvedený skutkový stav byl spolehlivě zjištěn obsahem spisů souvisejících věcí a odvolací soud po skutkové stránce neučinil závěr, že žalovaná 2) úmyslně zadržovala žalobcům osobní věci a hračky, nýbrž že k ponechání těchto věcí v domácnosti žalované 2) došlo z důvodu zásahu orgánů veřejné moci na její ochranu před protiprávním jednáním otce žalobců a že k vyzvednutí věcí žalovaná 2) opakovaně vyzývala a nebránila tomu.
8. Obsahem dovolání je přesvědčení dovolatelů, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná 2) věci zadržovala úmyslně, se zavrženíhodnou pohnutkou jim ublížit nebo že vydání věcí bránila a úmyslně je prodlužovala, případně, že dovolatele nelze činit spoluodpovědnými za vyhrocené vztahy svého otce, a naopak jsou zvlášť zranitelné oběti.
9. Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč v projednávané věci považuje dovolatele za pouhé nástroje pomsty svého otce vůči žalované 2), proč nelze na ponechání jejich osobních věcí pohlížet jako na úmyslné či neoprávněné a proč jsou nárok dovolatelů a požadovaná satisfakce zjevně nepřiměřené. Dovolatelé ve svém dovolání k tomuto posouzení žádné námitky nevznesli a místo toho se domáhají přehodnocení skutkového závěru o úmyslu žalované 2) jim ublížit zadržováním jejich hraček a osobních věcí. Ze skutkových zjištění však takový závěr nebylo možno učinit, naopak bylo v řízení prokázáno opakované protiprávní jednání otce dovolatelů vůči žalované 2) a jejímu majetku. Tvrdí-li dovolatelé své postavení zvlášť zranitelných obětí, pak dovolací soud konstatuje, že jsou především oběťmi protiprávního jednání svého otce a že toto postavení nemůže samo o sobě založit odpovědnost žalovaných za zásah, který nenaplňuje zákonné předpoklady neoprávněného zásahu do osobnostních práv.
10. Na řešení dovolateli vymezené právní otázky tedy rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, resp. odvolací soud učinil opačný skutkový závěr o úmyslu žalované 2) dovolatelům osobní věci a hračky zadržovat. Dovolatelé se domáhají přehodnocení skutkových zjištění, k čemuž však dovolání neslouží, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s ř.) a tomu odpovídá i vymezení přípustnosti dovolání, kterou lze založit pouze tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva (§ 237 o. s. ř.), kterou je dovolatel povinen v dovolání zformulovat (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020).
11. Jelikož dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
12. Ačkoli podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodněno, považuje dovolací soud v tomto případě odůvodnění výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení za vhodné, a to zejména ohledně toho, proč na rozdíl od soudu prvního stupně a soudu odvolacího nepoužil § 150 o. s. ř.
13. Jestliže soud prvního stupně a odvolací soud shodně konstatovaly a srozumitelně odůvodnily neopodstatněnost žaloby, a přesto došlo k podání zjevně nepřípustného dovolání, nelze spravedlivě požadovat na úspěšných žalovaných, aby náklady vynaložené v souvislosti s dovolacím řízením nesli ze svého. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího (a tím spíše i dovolacího) řízení by mělo být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K otázce výkladu § 150 o. s. ř. ve vztahu k nezletilým lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovanými se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované vzhledem k výsledku dovolacího řízení mají právo každá na náhradu nákladů zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření k dovolání. Náhrada žalované 1) sestává z odměny jejího opatrovníka 3.700 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni podání vyjádření k dovolání a z náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 4.150 Kč. Náhrada žalované 2) sestává z odměny jejího zástupce 9.100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 9a odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k), z náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a z 21% náhrady daně z přidané hodnoty 2.006 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., celkem 11.556 Kč. Náhrada je splatná k rukám advokátů (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 7. 2026
JUDr. Robert Waltr předseda senátu