Plný text
25 Cdo 16/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: G. T., zastoupeného JUDr. Bohumilou Holubovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: FERTIMED, s.r.o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupenému Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem [adresa] o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 224/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2013, č.j. 56 Co 155/2009-254, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j. 23 C 224/2008-145, ve znění usnesení ze dne 16. 4. 2009, č. j. 23 C 224/2008-149, zamítl žalobu na zaplacení 41.160,- EUR a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, č. j. 56 Co 155/2009-174, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o nákladech řízení mezi účastníky a státem potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 19. 7. 2012, č.j. 25 Cdo 754/2010-210, rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 7. 2013, č.j. 56 Co 155/2009-254, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a státem jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti v pořadí druhému rozsudku krajského soudu podal žalobce opětovně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí dle jeho názoru závisí na vyřešení otázky příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaným a vzniklou škodou, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil příčinnou souvislost mezi provedením zdravotnického zákroku (oplodnění vajíčka cizí dárkyně jeho spermatem) bez jeho informovaného souhlasu, a vznikem škody spočívající v jím placeném výživném na děti, které se z tohoto oplodnění narodily. Z důvodu zásadních procesních pochybení, spočívajících v neprovedení navrhovaných důkazů, např. zdravotnické dokumentace či protokolu o výpovědi matky dětí, a nesprávného právního posouzení otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem, dovolatel navrhuje, aby dovolací soud buď podle § 243d písm. b) o. s. ř. o věci sám rozhodl, nebo podle § 243e odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť dovoláním uplatněné námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaného, spočívající v nedostatečném informování o podmínkách umělého oplodnění, a vznikem škody na straně žalobce, představující snížení jeho majetku o to, co je povinen platit jako výživné na nezletilé děti. Posouzení existence příčinné souvislosti je totiž dle ustálené judikatury dovolacího soudu otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Není tak naplněn dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud pak jde o námitky vytýkající neprovedení důkazů soudem, je sice právem účastníků navrhovat provedení důkazů, avšak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) a povinností soudu je pouze v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč návrhu na provedení důkazu nevyhověl, což odvolací soud učinil, když označil žalobcem navrhované důkazy – z hlediska daného sporu – za právně bezvýznamné či – ve vztahu k výslechům svědků – za nadbytečné, a to s odkazem na značný časový odstup. Přípustnost dovolání tak nemohou založit ani tvrzení o neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Robert Waltr