Plný text
25 Cdo 1772/2026-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO [IČO], se sídlem [adresa] 3, proti žalovanému: V. B., zastoupený JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 1 484 644 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 68/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2026, č. j. 17 Co 14/2025-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 8. 2024, č. j. 39 C 68/2024-127, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1 484 644 Kč příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný byl pravomocně uznán vinným ze zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 25. 6. 2022 po předchozí slovní rozepři a strkanici udeřil poškozeného M. T. pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na chodník a utrpěl zlomeninu nosu a závažné poranění hlavy a mozku, které si vyžádalo operaci, umělou plicní ventilaci a dlouhodobou hospitalizaci. Jednalo se o těžké, život ohrožující zranění spojené s nejméně čtrnáctitýdenní hospitalizací a výrazným omezením v obvyklém způsobu života. Léčba byla ukončena v souvislosti s odjezdem poškozeného z České republiky dne 16. 11. 2022. Ze znaleckého dokazování v hlavním líčení vyplynulo, že zlomenina nosních kostí byla způsobena úderem pěstí do obličeje, zatímco závažná poranění lebky a mozku vznikla následným nekoordinovaným pádem na zem. Podle znalce měla hladina alkoholu v krvi poškozeného přes 2 ‰ na pád významný vliv a poškozený by nejspíše neupadl, pokud by byl střízlivý. Za tento zločin byl žalovanému uložen patnáctiměsíční trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na 2,5 roku. Žalobkyni i poškozenému byla v adhezním řízení přiznána náhrada škody každému 100 000 Kč a ve zbývajícím rozsahu byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 8. 2023, č. j. 3 T 41/2023-350, podal do výroku o náhradě škody poškozený odvolání. Na jeho základě Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 3 To 167/2023-380, napadený rozsudek ve výroku o povinnosti obžalovaného (žalovaného) nahradit poškozenému nemajetkovou újmu zrušil a nově rozhodl tak, že poškozenému byla přiznána náhrada nemajetkové újmy 628 430 Kč. Dovolání obžalovaného (žalovaného) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2024, č. j. 7 Tdo 137/2024-418, odmítl. Žalobkyně na léčení poškozeného vynaložila celkem 1 584 644 Kč. K majetkovým poměrům stran soud zjistil, že žalovaný studuje vysokou školu a současně je zaměstnán u společnosti O2 Czech Republic a. s., přičemž jeho průměrný čistý měsíční příjem činí přibližně 22 000 Kč. Žalobkyně je veřejnou zdravotní pojišťovnou, jejíž příjmy za rok 2023 činily 399 mld. Kč, zatímco výdaje dosáhly 391 mld. Kč. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, § 2918 a § 2953 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a uzavřel, že žaloba je v celém rozsahu důvodná. Soud neshledal důvod zvláštního zřetele hodný pro snížení náhrady podle § 2953 odst. 1 o. z. Skutečnost, že poškozený byl pod vlivem alkoholu a konflikt vyprovokoval, nepovažoval za okolnost odůvodňující moderaci, neboť i žalovaný byl pod vlivem alkoholu a nechal se vyprovokovat ke slovní potyčce, která vyústila v jeho úder pěstí do obličeje poškozeného. Současně dospěl k závěru, že žalovaný byl přinejmenším srozuměn s možností vzniku újmy na zdraví, jednal tedy nejméně v nepřímém úmyslu, a proto je moderace vyloučena. Přihlédl také k tomu, že žalovaný je mladý člověk, narozený v roce 2000, u něhož lze očekávat, že v budoucnu vyvine potřebné úsilí k úhradě regresní náhrady, byť je poměrně vysoká.
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 1. 2026, č. j. 17 Co 14/2025-166, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K námitce žalovaného uvedl, že se soud prvního stupně sice výslovně nezabýval spoluúčastí poškozeného na vzniklé újmě podle § 2918 o. z., avšak jeho pochybení nemělo vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Skutkové okolnosti totiž neumožňují dovodit spoluzavinění poškozeného, neboť verbální provokace nepostačuje k založení spoluúčasti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2216/2019). Poškozený nebyl tím, kdo jako první hrozil fyzickým násilím nebo ho použil, takže se žalovaný mohl střetu vyhnout bez vlastní újmy. Navíc stál v doprovodu svých tří přátel proti o čtyři roky mladšímu poškozenému. Žalovaný musel předpokládat jeho sníženou stabilitu a vyšší riziko těžkých následků v případě pádu po úderu. Za daných okolností spatřoval soud v porušení potřebné opatrnosti žalovaným podstatnou příčinu závažné újmy vzniklé na zdraví poškozeného. Odvolací soud neshledal ani důvody pro moderaci podle § 2953 o. z., přestože přisvědčil žalovanému, že její možnost nebyla vyloučena stupněm zavinění, které ve vztahu k závažné újmě mělo formu pouze vědomé nedbalosti. Institut moderace není nástrojem pro snižování zákonem stanoveného regresního nároku zdravotní pojišťovny jen proto, že jde o subjekt s rozsáhlým majetkem nebo vysokým rozpočtem. Takové hledisko by odporovalo účelu regresního práva. Ani omezené finanční možnosti žalovaného a snížení jeho příjmů exekučními srážkami nejsou důvodem pro moderaci náhrady. Regresní náhradu nelze snížit jen proto, že žalovaný má v současnosti potíže s její úhradou. Jeho povinnost k náhradě škody může být plněna i v delším časovém horizontu.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalovaný dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se napadený rozsudek v rozporu s § 135 odst. 2 o. s. ř. nevypořádal s jeho odkazem na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 137/2024-418, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy poškozenému není pro dovolatele likvidační i proto, že byl moderován nárok žalobkyně. Civilní soudy tudíž odebraly žalovanému ochranu dříve poskytnutou soudy trestními, což vede k rozporu s principem právní jistoty a legitimního očekávání na straně dovolatele (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2323/22 a II. ÚS 1318/23). Další pochybení dovolatel spatřuje v postupu odvolacího soudu, který nezrušil nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně, jenž se nevypořádal s námitkou spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě, a sám vadu napravil. Tím se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1629/2024, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 či sp. zn. 33 Cdo 3825/2023, nebo nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2746/19. Za nepřezkoumatelný považuje i napadený rozsudek, protože se v něm odvolací soud nevypořádal s obsahem usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 137/2024-418. Při posouzení spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě se navíc odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nezohlednil totiž specifickou povahu provokace poškozeného, k níž došlo bezprostředně po zahájení ruské agrese na Ukrajině. Poškozený častoval dovolatele nadávkami typu „proruská svině“, a označil tudíž oběť války za sympatizanta s agresorem, takže šlo o velmi silnou psychologickou provokaci zasahující do těch nejcitlivějších a nejbolestivějších míst lidské psychiky. O spoluúčast se jedná zejména tehdy, vyprovokuje-li poškozený trestný čin proti své osobě svým protiprávním jednáním (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2216/2019), což se stalo i v tomto případě, neboť poškozený protiprávně zasáhl do osobnosti žalovaného a spáchal přinejmenším přestupek proti občanskému soužití. Spoluúčast poškozeného lze spatřovat i v jeho podnapilosti, protože se prokázalo, že měla vliv na jeho pád. Na straně poškozeného se zohledňují veškeré příčiny, které přispěly ke způsobení škody (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3807/2014). Odvolací soud však přičetl stav poškozeného k tíži dovolateli, čímž ve skutečnosti říká, že čím více se poškozený vlastní vinou opije, tím více za něj odpovídá někdo jiný a tím více se poškozený zbavuje vlastní odpovědnosti. Jako kdyby silně podnapilý řidič vjel na silnici a za nehodu by odpovídali ostatní účastníci provozu. Jestliže by poškozený vůbec neupadl, pokud by nebyl opilý, bylo uvedení se do stavu podnapilosti rozhodující příčinou vzniklé újmy. Odvolací soud pochybil i při aplikaci § 2953 o. z., neboť výše náhrady nemá pro škůdce představovat likvidační důsledky (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2888/2020, sp. zn. 25 Cdo 894/2018 nebo Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14). Navíc ho aplikoval formalisticky a izolovaně, neboť zkoumal pouze, zda je dovolatel schopen (byť v dlouhodobém horizontu) splácet samotný regresní nárok, aniž by zohlednil současnou faktickou situaci žalovaného a jeho souběžný závazek k poškozenému. Kumulace nároků objektivně vede k doživotní ekonomické likvidaci škůdce, což soud musí v rámci § 2953 o. z. zohlednit. V této souvislosti odkazuje na případ, kdy Nejvyšší soud aproboval moderaci ve vztahu státního podniku a mysliveckého sdružení, a to právě s odkazem na majetkové poměry poškozeného a dopady výsledku řízení na majetkovou sféru škůdce i poškozeného (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4393/2018). Připomíná, že čistý příjem žalobkyně v roce 2022 činil 8 mld. a průměrný čistý příjem dovolatele zhruba 22 000 Kč měsíčně, a to zejména kvůli exekučním srážkám na uspokojení nároku primárního poškozeného. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby do té doby odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, protože mu neprodleným výkonem hrozí závažná a v podstatě nevratná újma, zatímco žalobkyni újma prodlením nevznikne.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalovaného není přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
7. Ustanovení § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění zakládá právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení. Jde o postižní právo, vyplývající ze speciálního předpisu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, uveřejněný pod číslem 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Zákonným předpokladem vzniku nároku zdravotní pojišťovny podle tohoto ustanovení je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Znamená to, že třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce, jakožto následků jejího jednání. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti, popř. v jakém byl způsoben tzv. spoluzaviněním pojištěnce, třetí osoba za škodu podle § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění zdravotní pojišťovně neodpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002).
8. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud neshledal spoluúčast ve skutečnosti, že poškozený urážel dovolatele a že byl opilý. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se právní úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě zakládá na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese odpovědnost za újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná, může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, publikovaný pod č. 83/2020 Sb. rozh. obč.). Na druhé straně však příčinnou souvislost nelze vylučovat (ani částečně) jen proto, že protiprávní jednání škůdce, popřípadě kvalifikovaná škodní událost, dovršily již stávající nepříznivý zdravotní stav poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, uveřejněný pod č. 21/1992 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/99).
9. Podle dovolacího soudu bylo v posuzovaném případě namístě přistoupit k opilosti poškozeného obdobně jako k jeho zdravotnímu stavu, který se podle ustálené rozhodovací praxe k tíži poškozeného nepřičítá. Poškozený neporušil žádnou svou povinnost uvedením se do stavu podnapilosti, a navíc se lze ztotožnit s úvahou odvolacího soudu, že si dovolatel musel této skutečnosti být vědom a musel předvídat možnost nekontrolovaného pádu poškozeného, udeří-li jej do obličeje pěstí. Za zcela absurdní považuje dovolací soud příklad uvedený dovolatelem, neboť opomíjí, že řízení vozidla pod vlivem alkoholu je protiprávní.
10. Důvodná není ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud ve slovních útocích na dovolatele neshledal spoluúčast. Pokud dovolatel cituje z bodu 20 rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, podle kterého se ke spoluúčasti přihlíží v případech, kdy poškozený svým protiprávním jednáním trestný čin proti své osobě vyprovokoval, přehlíží, že vyprovokování nemusí být nutně verbální, a opomíjí bod 19 zmíněného rozhodnutí, podle něhož vulgární výrazy poškozeného adresované škůdci spoluúčast poškozeného zpravidla nezakládají. Ani v posuzovaném případě nelze slovními útoky poškozeného ospravedlnit chování dovolatele, který úmyslně zasáhl do zdraví poškozeného, i kdyby snad poškozený spáchal svým jednáním přestupek. Dovolací soud rozumí, že pro dovolatele mohly být slovní útoky ze strany poškozeného citlivé a že se jednalo o zvláště náročné období, avšak ani tato skutečnost nemůže odůvodnit (ani částečně) úmyslný útok na tak vzácný statek jako je zdraví. Dovolatel měl poškozenému vysvětlit, že se mýlí a že se sám považuje za oběť ruské agrese na Ukrajině, ale namísto toho se ho rozhodl fyzicky napadnout. I kdyby snad bylo možné spoluúčast na straně poškozeného z důvodu podnapilosti poškozeného shledat, byla by vzhledem k úmyslnému zavinění na straně dovolatele natolik zanedbatelná, že by k dělení škody nevedla (srov. znění § 2918 o. z., podle kterého podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí). Lze tedy uzavřít, že odvolací soud posoudil otázku spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě podle § 2918 o. z. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto tyto námitky dovolatele přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
11. Dovolatel dále namítal, že soudy pochybily, pokud nepřikročily k aplikaci § 2953 o. z. (tzv. moderace neboli snížení náhrady škody z důvodů zvláštního zřetele hodných). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod č. 83/2020 Sb. rozh. obč.) patří § 2953 o. z. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, lze-li je podřadit pod pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“. V občanském zákoníku ani v jiných občanskoprávních předpisech není tento pojem definován a pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě takové důvody dány, zákon přináší pouze příkladmá hlediska, soud proto může v odůvodněných případech použít moderační právo i na základě jiných okolností. Zákon tedy nestanoví všechna kritéria, jimiž je naplněn pojem „důvody zvláštního zřetele hodné“ a jimiž je třeba poměřovat přiměřenost snížení náhrady, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska byla naplněna. Smyslem tzv. moderačního práva soudu je zmírnění dopadu povinnosti k náhradě škody na škůdce tam, kde by uložení povinnosti v plném rozsahu představovalo s přihlédnutím ke všem okolnostem přílišnou tvrdost. Východiskem tohoto ustanovení je úvaha, že v některých případech zvláštního zřetele hodných, kdy došlo k neúmyslnému způsobení škody, by uložení povinnosti nahradit škodu v plném rozsahu bylo v rozporu s preventivními i reparačními účinky odpovědnosti za škodu a principy spravedlnosti (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 691/2006).
12. Moderační (zmírňovací) právo umožňuje soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je její skutečný rozsah tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po škůdci spravedlivě požadovat. Jde o přiměřené snížení vyjadřující proporcionalitu, která je s přihlédnutím k okolnostem případu a dalším zákonným důvodům spravedlivá jak z pohledu oprávněného nároku poškozeného, tak vzhledem k osobním a majetkovým poměrům škůdce, vůči němuž by povinnost k náhradě neměla být nepřiměřenou tvrdostí s likvidačním dopadem do jeho majetkové sféry, jež by jej a jeho rodinu bezprostředně existenčně ohrožovala. Je tedy třeba uvážit zejména jeho rodinné a majetkové poměry i celkově jeho způsobilost v rámci svého života hradit uložené plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, uveřejněné pod č. 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Zároveň je třeba zvažovat, zda lze na poškozeném spravedlivě žádat, aby se spokojil se sníženou náhradou škody (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod číslem 83/2020 Sb. rozh. obč.).
13. Dovolateli lze přisvědčit, že při zvažování aplikace § 2953 o. z. je významné, zda by uložení povinnosti k náhradě újmy mohlo mít pro povinného likvidační charakter. Dovolatel spatřuje důvody pro moderaci v tom, že jsou jeho příjmy omezené, že má závazky vůči dalším osobám a že žalobkyně hospodaří s miliardovými částkami. Avšak ani tyto skutečnosti nepředstavují okolnosti zvláštního zřetele hodné, které by ospravedlňovaly omezení základního práva žalobkyně na vlastnictví chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pokud by se majetkových poměrů žalované dovolával každý, vůči komu má regres podle § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění, jistě by takový přístup její majetkové poměry významně zasáhl. Postup podle § 2953 o. z. je zcela mimořádný a lze ho připustit pouze v naprosto výjimečných situacích, přičemž k finanční zátěži povinného a diametrálně odlišným majetkovým poměrům oprávněného a povinného by musely v posuzovaném případě přistoupit další okolnosti, které nejsou dány. Navíc není vyloučeno, aby dovolatel za svého života uloženou povinnost splnil, jak v souladu s výše uvedenou judikaturou hodnotil odvolací soud.
14. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanském soudním řízení vázán výrokem rozhodnutí příslušného orgánu o tom, kdo a jaký trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt spáchal (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 35/78, publikované pod č. 22/1979 Sb. rozh. obč., str. 194, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, a ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. 25 Cdo 652/2023). Soud tedy byl v nyní posuzované věci vázán závěrem trestního soudu, že dovolatel spáchal zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Z této skutečnosti plyne, že úmyslně zasáhl do zdraví poškozeného, neboť k odsouzení podle prvního odstavce se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. U těžšího následku postačovalo v souladu s § 17 písm. a) trestního zákoníku zavinění ve formě nedbalosti. V takovém případě sice moderace nebyla u nikoli úmyslně způsobené újmy bez dalšího vyloučena, avšak na straně škůdce by musely být okolnosti zvláštního zřetele hodné naplněny v opravdu mimořádné míře. S ohledem na stupeň zavinění (úmysl) vztahující se k zásahu do absolutního práva – úder pěstí do obličeje, který vyvolal následný pád (Melzer, F. § 2953. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894–3081. Praha: Leges, 2018, s. 968), lze souhlasit s odvolacím soudem, že v daném případě takové okolnosti dány nejsou.
15. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř.
16. Byť obecně platí, že se dovolací soud nezabývá dovolatelem namítanými vadami řízení, neshledá-li dovolání přípustným (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), posoudil i zbývající námitky dovolatele, neboť jimi dovolatel zpochybňuje souladnost napadeného rozhodnutí a celého řízení s ústavním pořádkem a skrze judikaturu Ústavního soudu namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
17. Z § 157 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v odůvodnění rozsudku musí být (mimo jiné) uvedeno (s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci), které skutečnosti má soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, a to tak, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Rozhodnutí, které těmto požadavkům nevyhovuje, je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů). Z povahy věci vyplývá, že správnost rozsudku vykazujícího takové zásadní nedostatky nelze posoudit. Dovolateli lze přisvědčit, že se proto rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálila na závěru, že tam, kde je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, odvolací soud nemůže chybějící důvody nahradit vlastními a nepřezkoumatelné rozhodnutí musí zrušit [srov. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.], jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod č. 40/2002 Sb. rozh. obč., ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 201/2010, nebo ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016), a současně poruší základní právo účastníka řízení na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2746/19). Rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné tehdy, jestliže vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
18. Není pochyb, že soud prvního stupně sice § 2918 o. z. citoval, avšak výslovně se spoluúčastí poškozeného na vzniklé újmě nezabýval. Z jeho rozhodnutí však implicitně plyne, že je nepovažoval za důvodné. Navíc tato skutečnost nebránila dovolateli, aby v odvolání proti postupu soudu prvního stupně brojil. Z jeho odvolání (zejména stran 6 a 7) plyne, že vznášel námitky týkající se skutečnosti, že spoluúčast na straně poškozeného soud prvního stupně neshledal, na které odvolací soud řádně reagoval. Pochybení soudu prvního stupně tak nemohlo mít vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí.
19. Rozhodnutí odkazovaná dovolatelem nejsou přiléhavá. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1629/2024 Nejvyšší soud spatřoval pochybení odvolacího soudu v tom, že bez dalšího přitakal závěrům soudu prvního stupně, a to bez ohledu na námitky obsažené v odvolání. Pro rozsudky sp. zn. 33 Cdo 3825/2023 a sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 pak bylo významné, že odvolací soud nevypořádal odvolací námitku. V nálezu I. ÚS 2746/19 považoval Ústavní soud za důležité, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch druhého z účastníků. Ani jedna z těchto situací v projednávaném případě nenastala.
20. Nelze ani přisvědčit námitce, že soudy pochybily, pokud se výslovně nevypořádaly s obsahem usnesením ze dne 28. 2. 2024, č. j. 7 Tdo 137/2024-418. Není totiž povinností soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Soudy si evidentně zmíněného trestního rozhodnutí byly vědomy a postavily proti němu vlastní přesvědčivou argumentaci, takže jejich rozhodnutí uvedeným požadavkům zcela vyhovují.
21. Ze zmíněného trestního rozhodnutí navíc neplynou ani dovolatelem zmiňované závěry. Dovolací soud v něm pouze konstatoval, že za dané situace nejsou důsledky adhezního výroku odvolacího soudu pro obviněného likvidační. Tím však nevyloučil závěr, že moderace nebude namístě, i kdyby byly dovolateli uloženy další povinnost. Nelze přehlédnout ani obsah rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v trestním řízení, který uzavřel, že spoluúčast ani moderace nebyly namístě. Ke změně výroku týkajícího se regresního nároku žalobkyně nemohl přistoupit pouze z toho důvodu, že odvolání nepodala.
22. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
23. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečných odkladů po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněné pod číslem 47/2019 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018).
24. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 24. 7. 2026
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu