Plný text
25 Cdo 2047/2018-820
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. B., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované: Klatovská nemocnice, a. s., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupená JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem [adresa] Plzeň, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 305/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2018, č. j. 15 Co 330/2017-794,
takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2018, č. j. 15 Co 330/2017-794, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že ve smyslu ustanovení § 420a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, není dána odpovědnost žalované za vzniklou škodu, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi legionellovou nákazou v roce 2005 a poškozením mozku žalobce, jenž trpěl postižením nervové soustavy v podobě roztroušené sklerózy ještě před první hospitalizací, což byla rozhodující příčina poškození jeho mozku a případná nákaza legionellou na to neměla trvalý vliv, tedy že vznik újmy na zdraví byl zcela nezávislý na provozu nemocnice. Dovolatel však pouze namítá, že v řízení bylo prokázáno, že k nákaze došlo v době hospitalizace, během níž mu navíc nebyla poskytnuta řádná léčba, a je přesvědčen, že tato okolnost nejenže zhoršila jeho neurologické onemocnění, ale sama o sobě byla příčinou vzniku újmy na zdraví, jejíž náhrady se domáhá. Uvádí, že příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a „zaviněním na straně žalované“ je zřejmá.
Otázka existence příčinné souvislosti je ovšem otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť v řízení se zjišťuje, zda tvrzená škodní událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Nesměřují-li tedy námitky dovolatele proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), čímž však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací praxe soudů podle § 237 o. s. ř. založit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Marta Škárová předseda senátu