Plný text
25 Cdo 2057/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované ESMONTA s. r. o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem [adresa] za účasti Allianz pojišťovny, a. s., se sídlem [adresa] IČO [IČO], jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 245 C 100/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2014, č. j. 44 Co 249/2014-184, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2014, č. j. 44 Co 249/2014-184, není přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve sporu o náhradu škody na zdraví je nepřesvědčivé, neodůvodněné a přijaté v rozporu s provedeným dokazováním. Vytýká odvolacímu soudu, že při hodnocení ztížení společenského uplatnění bagatelizoval její aktivity a posoudil je nesprávně jako nikoli neobvyklé, ačkoliv ona ztratila možnosti svého životního uplatnění. Je tedy zřejmé, že uplatněné dovolací námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), neboť nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a jím zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku podle § 237 o.s.ř. založit. Jestliže dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nezopakoval dokazování, ačkoli dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, a ve smyslu § 118a o.s.ř. ji nepoučil, tedy že nedostál svým procesním povinnostem, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o nárocích na náhradu za ztrátu na výdělku a na náhradu za ztrátu na důchodu dovolatelka napadá posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a tvrzenou škodou. Její námitky, že rozhodnou okolností, která ovlivnila výdělkové možnosti po úrazu, nebyla situace na trhu práce, ale její zdravotní postižení, tak nesměřují proti právnímu posouzení odpovědnosti za škodu, ale proti zjištěnému skutkovému stavu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck), a ani zde tak přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. nebyla založena.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu