Plný text
25 Cdo 2100/2025-1700
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: I. O., narozený [datum], bytem [adresa] . Davidem Daňkem, advokátem se sídlem [adresa] 5, proti žalovanému: J. Š., zastoupený Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem [adresa] za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Česká kancelář pojistitelů, IČO [IČO], se sídlem [adresa] 4, zastoupená Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem [adresa] náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 183/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2025, č. j. 61 Co 174/2024-1649, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 12. 1. 1998 do 1. 1. 1999 ve výši 4 063 829 Kč s příslušenstvím a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 2. 1. 1999 do 30. 4. 2019 ve výši 114 797 204 Kč s příslušenstvím s tím, že jde o dílčí nároky na náhradu škody na zdraví způsobené mu zaměstnancem žalovaného dne 12. 1. 1998 při dopravní nehodě.
2. Okresní soud v Karlových Varech (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 183/2012-1492, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. 9. 2024, č. j. 16 C 183/2012-1533, a doplňujícím rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č. j. 16 C 183/2012-1542, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 147 250 Kč na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 12. 1. 1998 do 1. 1. 1999 (výrok I), požadoval-li žalobce na tomto nároku zaplacení dalších 2 916 579 Kč s úrokem z prodlení z částky 4 063 829 Kč za období od 2. 1. 1999 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 5 570 253 Kč s úrokem z prodlení z jednotlivých jistin náhrad přiznaných za roky 1999 až 2019 za období a ve výši vymezené v tomto výroku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 2. 1. 1999 do 30. 4. 2019 (výrok III), požadoval-li žalobce na tomto nároku zaplacení dalších 109 226 951 Kč s úrokem z prodlení z jednotlivých jistin náhrad požadovaných za roky 1999 až 2019 za období a ve výši vymezené v tomto výroku, žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok V) a vůči státu (VI a VII). Soud vyšel ze zjištění, že žalobce při dopravní nehodě dne 12. 1. 1998 utrpěl závažná zranění, a sice zlomeniny žeber, patní kosti a kotníku, poranění kolene, páteře a pravého očního víčka. Trpěl rovněž onemocněním zraku, jež však nebylo způsobeno úrazem při nehodě. V roce 1997 dosáhl žalobce ve svém podnikání zisku 2 591 128 Kč (z toho zisk z prodeje zboží činil 282 056 Kč a zisk z pořádání trhů 2 309 072 Kč). V období pracovní neschopnosti byly žalobci vyplaceny nemocenské dávky 59 334 Kč. Od 30. 4. 2019 začal žalobce pobírat starobní důchod. S ohledem na pravomocné odsouzení řidiče vozidla a zaměstnance žalovaného, dovodil soud odpovědnost žalovaného jakožto provozovatele vozidla za škodu na zdraví žalobce podle § 427 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že v důsledku úrazu došlo k takovému poškození nohy a páteře žalobce, že i bez onemocnění očí byly téměř vyloučeny všechny jeho fyzické aktivity, a tedy i možnost podnikat způsobem a v rozsahu jako v době před dopravní nehodou. Po dobu trvání pracovní neschopnosti nemohl žalobce podnikat vůbec a po jejím skončení nemohl pokračovat ve svém podnikání v části, která se týkala nákupu a prodeje zboží, neboť na konci 90. let bez možnosti objednávání zboží na internetu bylo obstarávání zboží do obchodů provozovaných žalobcem závislé přímo na něm a jeho osobním vkusu, kontaktech i aktivitě, jelikož žalobce zboží osobně vybíral a dovážel od dodavatelů z České republiky i ze Švýcarska. Ztráta na výdělku žalobce tak činila rozdíl mezi průměrným výdělkem žalobce před poškozením (částkou 2 520 145 Kč), a vyplacenou nemocenskou za toto období ve výši 59 334 Kč, tedy částku 2 460 811 Kč. Pořádání trhů se však žalobce dobrovolně vzdal, ačkoliv nebylo závislé na jeho osobní účasti. V roce 2000 pak přišel o vlastnictví Národního domu v Karlových Varech, kde trhy pořádal, a proto bez souvislosti s újmou na zdraví přišel o 2/3 zisku z trhů. Po skončení pracovní neschopnosti tak soud zohlednil pouze průměrný výdělek žalobce v době před poškozením dosahovaný v souvislosti s nákupem a prodejem zboží a přiznal žalobci za žalované období částku 5 570 253 Kč. Ve zbytku požadovaného plnění soud přihlédl k námitce promlčení, kterou nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy, a žalobu v uvedeném rozsahu (včetně příslušenství) zamítl.
3. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 61 Co 174/2024-1649, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci příslušenství z jednotlivých jistin náhrad požadovaných za období a ve výši vymezené ve výroku I rozsudku odvolacího soudu, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i ve výroku IV, a to v tom správném znění ve vztahu k zamítaným úrokům z prodlení, že se zamítá žaloba o zaplacení zákonných úroků z prodlení z částek a za období uvedených v tomto výroku (výrok I), změnil jej ve výroku III ohledně přiznaného příslušenství tak, že zamítl žalobu na zaplacení příslušenství nad rámec příslušenství vymezeného ve výroku I (výrok II), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III) a žalovanému a vedlejší účastnici uložil zaplatit státu náhradu nákladů řízení (výrok IV). Rozsudek soudu prvního stupně byl napaden v zamítavých výrocích a ve vyhovujících výrocích pouze ohledně úroků z prodlení; v přiznaných jistinách nabyl právní moci. Odvolací soud vyšel částečně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho závěrem, že žalobce po úrazu nebyl vůbec schopen vykonávat podnikatelskou činnost, což se však v rozhodnutí neprojevilo, neboť vyhovující výroky v jistině nabyly právní moci. Ohledně příjmů žalobce za rok 1997 dokazování odvolací soud doplnil – zopakoval (obsahem peněžního deníku, účetních dokladů, daňových přiznání žalobce i jeho manželky jako spolupracující osoby) a dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně do příjmů žalobce z prodeje zboží zahrnul částku 527 407 Kč, což je příjem vytvořený již v předchozích letech, který byl pouze pro účely zdanění zahrnut do příjmů za rok 1997. Poukázal i na to, že je nutno přihlížet k příjmům a výdajům uvedeným v daňovém přiznání nejen žalobce, ale i jeho manželky, která byla spolupracující osobou. Po skutkové stránce dospěl k závěru, že z prodeje zboží nedosáhl žalobce v roce 1997 žádného zisku, ale ztráty ve výši 432 357,40 Kč (ani toto zjištění se vzhledem k pravomocným rozhodnutím o jistinách v rozsudku odvolacího soudu neprojevilo). Jde-li o příjmy z pronájmu a provozování trhů, odvolací soud po doplnění dokazování zjistil, že pozemky v Karlových Varech (označované jako Národní dům) nabyl v roce 1996 žalobce s manželkou, avšak vzhledem k tomu, že nezaplatili kupní cenu, prodávající od smlouvy odstoupil a následně bylo soudním rozhodnutím (v roce 2000) určeno, že vlastníkem pozemků je prodávající město Karlovy Vary. Odvolací soud uzavřel, že z příjmů z pronájmu těchto pozemků za rok 1997 nelze vycházet, neboť je žalobce v té době (ještě před vznikem újmy) užíval neoprávněně. Námitku žalobce, že by si zajistil jiné pozemky v Karlových Varech, považoval odvolací soud za čistě spekulativní a nekonkrétní. Úraz při dopravní nehodě pak nevedl sám o sobě ke ztrátě zisku z provozování trhů v XY, protože jeho osobní účast nutná nebyla, když činnost mohla nadále pokračovat prostřednictvím jeho manželky jako spolupracující osoby i zaměstnanců. Při výpočtu náhrady tak nelze podle odvolacího soudu z příjmů z pronájmu a provozování trhů za rok 1997 vůbec vycházet. Z těchto důvodů pravomocně přiznané částky na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení přesahují náhradu, která by žalobci správně náležela. Navíc nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti později rozšířený nad původně žalovanou částku 1 147 250 Kč byl promlčen včetně úroků a promlčeny byly i úroky z přiznané částky. Kmenový nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti promlčen nebyl, došlo však k promlčení jednotlivých dílčích plnění za roky 1999 až 2007, což se však do rozsudku odvolacího soudu nepromítlo vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl ohledně přiznané jistiny pravomocný, avšak projevilo se to v rozhodnutí o úrocích z prodlení z těchto jistin, které za toto období nebylo pro promlčení možno přiznat. Následně byly nároky na úroky z prodlení uplatněny včas, bylo je však možno přiznat až od doby, kdy se žalovaný dostal do prodlení.
4. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a IV, a ve výroku II napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel je přesvědčen, že prokázal, že jeho schopnost podnikat byla znemožněna úrazem bez ohledu na zrakové postižení, a odkázal na závěry znaleckých posudků, s nimiž se odvolací soud nevypořádal, i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1508/2019, z něhož vycházel soud prvního stupně. Výhrady má i k závěru, že oční problémy vedoucí k postupné ztrátě zraku v roce 2019 neměly příčinu v samotné dopravní nehodě, a je přesvědčen o opaku. Odvolací soud tak nesprávně posoudil otázku rozsahu ztráty schopnosti žalobce soustavně podnikat. Dovolatel dále nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů ohledně možnosti jeho zastoupení v podnikatelských aktivitách, má za to, že byla prokázána jeho nezastupitelnost. Živnostenský list byl vystaven jmenovitě na konkrétní osobu – žalobce, který by se případně mohl nechat zastoupit na základě plné moci k jednotlivému úkonu, ale nikoli v celé šíři podnikání. Žalobce trhy organizoval sám, byla nezbytná jeho osobní účast, protože přiděloval prodejní místa, organizoval výstavu zboží i módní přehlídky. Je absurdní, že by za něj trhy provozoval někdo jiný po dobu následujících 20 let a odevzdával mu výdělek z této činnosti. Manželka byla spolupracující osobou, avšak jde především o účetní institut, který umožňuje rozdělit příjmy a výdaje z podnikání i na manželku, který však nemusí odpovídat faktické účasti. Její spolupráce se týkala vedení části administrativy a po úrazu pracovala i jako prodavačka, ale nikdy se nepodílela na obchodním vedení. Ke ztrátě nemovitosti (Národního domu) došlo též v souvislosti s jeho zraněním při dopravní nehodě, které mu zcela znemožnilo se této kauze věnovat. Zopakoval, že při úplném zdraví by měl jistě možnost zajistit si jiné prostory pro pořádání trhů, které by mu mohly zisk generovat, pokud by o tuto možnost přišel. Zcela nepodložený je i závěr soudů o tom, že se dobrovolně rozhodl v době po úrazu opustit pořádání trhů a ztratit tak tento zisk. Nesouhlasí ani s postupem výpočtu jeho výdělku za rok 1997 a s odkazem na výpočet provedený Expertní a poradenskou kanceláří, s.r.o., předkládá vlastní verzi. Poukazuje i na to, že je vlastníkem pozemků v XY, a proto minimálně příjmy z trhů pořádaných v XY měly být do výše výdělku za rok 1997 zahrnuty. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1920/99. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu ohledně promlčení části nároků. V žalobě z roku 1998 byla ztráta na zisku vyčíslena a vyplývalo z ní, že tuto ztrátu na výdělku uplatňuje do budoucna v podobě renty. Stejně tomu je i u souvisejících úroků z prodlení. Zdůraznil, že soudní řízení bylo po dobu prvních asi 8 let přerušeno vzhledem k probíhajícímu trestnímu řízení, k němuž se žalobce jako poškozený se svým nárokem na náhradu škody připojil, a proto po tuto dobu promlčecí doba neběžela. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolatel nesouhlasil s postupem odvolacího soudu při výpočtu výše příjmu žalobce před vznikem škody. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že způsob zjišťování výše ušlého zisku závisí v každém jednotlivém případě na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních okolnostech, z nichž dovozuje, že by v zažalovaném období dosáhl při svém podnikání zisku, o který přišel. Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel, popř. (pokud předpokládané příjmy byly dosaženy i bez jeho osobního přičinění) o snížení zisku z podnikání o prostředky vynaložené na mzdu nebo na jiný příjem osoby, která v tomto období vykonávala za poškozeného činnost k dosažení zisku, zatímco předtím tyto prostředky nebyly vynakládány apod. Pro stanovení výše náhrady ušlého zisku v rámci nároku na náhradu škody je rozhodující zjištění průměrného výdělku poškozeného před vznikem škody, a to i v případech, kdy průměrný výdělek poškozeného, kterého dosahoval před poškozením, se určuje specifickým způsobem podle § 17 odst. 2 vyhlášky č. 45/1964 Sb. Vychází se zásadně ze stavu, jaký tu byl před poškozením. Dokazování je v takovém případě třeba zaměřit ke zjištění příjmů poškozeného z podnikatelské činnosti a nákladů na tuto činnost vynaložených za předchozí kalendářní rok, a to nejen údaji z daňového přiznání, ale též vzhledem k charakteru jednotlivých příjmů a výdajů podle prvotních účetních dokladů, údajů v peněžním deníku apod.
8. Odvolací soud těmto požadavkům dostál, neboť při stanovení výdělku žalobce za rok 1997, který předcházel roku, kdy žalobci vznikla škoda na zdraví, po doplnění dokazování vycházel nejen z daňových přiznání žalobce a jeho manželky, ale i z peněžního deníku, dalších účetních dokladů i důkazů svědčících o možnosti dalšího podnikání žalobce (zejména ve vztahu k provozování trhů na pozemcích v Karlových Varech). S odkazem na judikaturu (bod 45) odvolací soud v rozhodnutí podrobně (v bodech 46 až 82) vysvětlil postup stanovení příjmu žalobce v roce 1997 i z jakých důvodů některé příjmy do výdělku nezahrnul (zejména příjmy z trhů v Karlových Varech). Lze proto uzavřít, že odvolací soud se svým postupem při stanovení výše výdělku žalobce před vznikem škody od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a proto dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. Pro úplnost je třeba poznamenat, že vzhledem k tomu, že vyhovující výroky rozsudku soudu prvního stupně ohledně jistiny nabyly samostatně právní moci, se podrobný rozbor výpočtu výdělku žalobce za rok 1997 v rozsudku odvolacího soudu projevil pouze v potvrzení zamítavých výroků týkajících se jistiny (přičemž částečně spočíval důvod zamítnutí i v promlčení těchto nároků).
9. Jde-li o další v dovolání uplatněné námitky, nevymezil dovolatel přípustnost dovolání. Platí totiž, že nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že při řešení konkrétně formulované právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí (výjimečně postačí jednoznačný slovní popis, z něhož je patrno, na jakou judikaturu odkazuje – srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2026, sp. zn. IV. ÚS 142/26), s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, body 26-29).
10. Dovolatel v dovolání namítal, že odvolací soud nesprávně po právní stránce posoudil otázku rozsahu ztráty schopnosti žalobce po úrazu soustavně podnikat, otázku zastoupení v podnikání a otázku promlčení některých žalobou uplatněných nároků. Ve vztahu k těmto otázkám však dovolání neobsahuje zákonem požadované údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Dovolatel sice v dovolání obecně namítá odklon od ustálené judikatury, avšak odkazuje na neexistující rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1508/2019, a to pouze v případě námitky, že byl vyřazen z podnikání v úplném rozsahu. Dovolání pak neobsahuje (ve vztahu k těmto otázkám) označení ustálené rozhodovací praxe ani žádným slovním popisem. V nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15 (srov. rovněž již výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 142/26), Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Tato podmínka však v daném případě splněna není, neboť ani obsahově nelze dovodit, o jaký z předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. se jedná. Jestliže dovolání postrádá vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 až 238a o. s. ř.), trpí v této části dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobce v této části věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalovaného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
11. Vznáší-li dovolatel námitky vůči skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně a aprobovaným či změněným soudem odvolacím, neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.).
12. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2026
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu