Plný text
25 Cdo 2119/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Z. Š., zastoupeného JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 121/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 35 Co 470/2007-151, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2007, č. j. 35 Co 470/2007-151, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 23. 3. 2007, č. j. 20 C 121/2004-132, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu na zaplacení 10.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla být podle žaloby žalobci způsobena rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem České správy sociálního zabezpečení (dále též jen „ČSSZ“) od roku 1984. Při posuzování podmínek pro změnu plného invalidního důchodu na částečný se totiž postup orgánů ČSSZ v době po roce 1996, kdy bylo poprvé rozhodnuto o odnětí invalidního důchodu a dávek pro bezmocnost, spočívající ve shromažďování podkladů v podobě lékařských zpráv a hodnocení zdravotního stavu žalobce, projevil v samotných rozhodnutích, a nelze jej tak považovat za nesprávný úřední postup. Podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, či podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, rovněž nejsou splněny, neboť vydaná rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena či změněna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Aniž formuluje otázku zásadního právního významu, na které napadené rozhodnutí spočívá, poukazuje na svoji žalobu, v níž v šesti bodech shrnul porušování lidských práv a svobod v České republice, především čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod; vytýká odvolacímu soudu, že se odmítl zabývat jeho požadavkem na odškodnění nepřiměřené délky důchodového řízení. Protože nebyl schopen v průběhu řízení bez právního zastoupení svůj požadavek náležitě precizovat, cítí se poškozen nepřiměřenou dobou řízení a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná označila dovolání za opožděné a navrhla, aby je dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), přičemž podle ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Odvolací soud správně dovodil, že odpovědnost státu za škodu, kterou žalobce spatřuje v postupu orgánů ČSSZ v souvislosti s odnětím plného invalidního důchodu, se řídí ustanoveními zákona č. 58/1969 Sb. či zákona č. 82/1998 Sb. upravujícími odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Protože shromažďování podkladů v podobě lékařských zpráv a hodnocení zdravotního stavu žalobce v souvislosti s posuzováním podmínek významných pro nárok na invalidní důchod se projeví právě v samotném rozhodnutí o odnětí plného nebo částečného invalidního důchodu, je zřejmé, že odvolací soud o této otázce rozhodl v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5). V souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou je rovněž závěr, že není založena odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, jestliže rozhodnutí, od nichž žalobce odvozuje vznik škody, nebyla pro nezákonnost zrušena (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované pod C 4030 v Souboru civilních rozhodnutí NS). Žalobcem uplatněné nároky pak nelze odvozovat ani od délky řízení, v němž se rozhodovalo o jeho nároku na invalidní důchod.
Je tedy zřejmé, že napadenému rozhodnutí nelze přikládat po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, proto je Nejvyšší soud ČR podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nemá na náhradu nákladů právo, avšak žalované žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu