Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekKategorie C - standardní význam

Spisová značka

25 Cdo 2156/2026

Téma · generováno AIOdpovědnost advokáta za promlčení úroku z prodlení

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 29. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.2156.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Odpovědnost objektivní Advokacie Advokát

Shrnutí · generováno AI

Společnost požadovala po advokátní kanceláři náhradu škody, protože žaloba na úroky z prodlení byla podána po promlčení. Nejvyšší soud zrušil zamítavá rozhodnutí, protože nižší soudy nezkoumaly, zda advokát aktivně ověřil rozhodné okolnosti, klienta řádně poučil a zda byla dlouhá prodleva s podáním žaloby ospravedlněná. Věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Podle § 16 zákona č. 85/1996 Sb. je advokát povinen aktivně ověřit skutečnosti rozhodné pro právní posouzení a klienta poučit o jejich významu; nemůže se spokojit s neúplnými informacemi. Pro určení splatnosti a počátku prodlení dlužníka bylo rozhodné, kdy byl vyzván k plnění, podle § 340 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. Podá-li advokát žalobu až po promlčení nároku, musí prokázat splnění zejména ověřovací a poučovací povinnosti. Prodleva 16 měsíců bez objektivní překážky či odůvodněné strategie může svědčit o neřádném výkonu advokacie.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Je však třeba zdůraznit, že v souladu s výše citovanou judikaturou stíhá žalovanou povinnost ověřovací, takže jejím cílem má být vyjasnit všechny otázky, které mohou být relevantní pro právní posouzení případu, a vyjasnit pochybnosti, které musí jako znalec práva identifikovat; nesmí se spokojit s objemem či rozsahem poskytnutých informací, ale jejím úkolem je zjistit úplný a objektivní stav věci.
    Zobrazit v textu
  • Žalovaná tak měla aktivně činit kroky směřující ke zjištění, kdy byl B. vyzván ke splnění dluhu a zda se tak nestalo dříve než podáním žaloby ohledně jistiny pohledávky žalobkyně.
    Zobrazit v textu
  • Zákon sice nestanoví lhůtu, do níž má advokát provést pokyn klienta, ale z judikaturou dovozeného obsahu povinností advokáta je patrné, že nebrání-li provedení pokynu objektivní překážka či není-li prodleva odůvodněna strategií v konkrétní věci, stěží lze za řádný výkon advokacie považovat podání žaloby 16 měsíců po převzetí zastoupení.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (7) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

25 Cdo 2156/2026-1027

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: HOT – ENERGY s. r. o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Ostrava, zastoupená JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem [adresa] Ostrava, proti žalované: HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář, IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 1, zastoupená JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: JUDr. A. K., LL.M., se sídlem [adresa] Ostrava, o zaplacení 998.089 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 96/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2026, č. j. 13 Co 358/2025-948, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2026, č. j. 13 Co 358/2025-948, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 8. 2025, č. j. 65 C 96/2018-850, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se domáhala 998.089 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti advokáta za škodu. Částka 203.186 Kč představovala marně vynaložené náklady řízení, částka 594.903 Kč kapitalizovaný úrok z prodlení z 1.149.808 Kč a částka 200.000 Kč slevu z ceny právních služeb. Žalobkyni byla postoupena pohledávka za B., která vznikla na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 29 Cm 71/2011-40 a v souvislosti s níž žalovaná žalobkyni poskytovala právní služby. Dne 13. 3. 2015 byl podán návrh na vydání platebního rozkazu proti B. ohledně části příslušenství z postoupené pohledávky. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 42 Cm 100/2015-136, však žalobkyni přiznal pouze 8% úrok z prodlení z částky 199.000 Kč od 23. 12. 2011 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení z částky 1.149.808 Kč žalobu zamítl s odůvodněním, že právo na tento úrok se promlčelo jako celek, neboť promlčecí doba skončila 4. 2. 2014.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 8. 2023, č. j. 65 C 96/2018-622, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 523.308,70 Kč s příslušenstvím (výrok I), 131.505 Kč s příslušenstvím (výrok II) a 150.000 Kč s příslušenstvím (výrok III), žalobu zamítl ohledně 42.201,64 Kč s příslušenstvím (výrok IV), řízení co do 29.392,66 Kč zastavil (výrok V), žalované a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok VI) a státu (výrok VII) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok VIII). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 2. 2021, č. j. 65 C 96/2018-315, spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 13 Co 179/2021-398, zrušen v rozsahu jeho vyhovujícího výroku a výroků nákladových rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, č. j. 23 Cdo 1096/2022-444. Dovolací soud vytkl nižším soudům, že se nezabývaly otázkou, v jakém rozsahu měla žalobkyně právo na úrok z prodlení, tj. v jaké výši by jí úrok z prodlení byl přiznán, kdyby její nárok nebyl promlčen v důsledku pochybení žalované. Konstatoval též existenci vady řízení spočívající v tom, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by se vypořádal s argumentací žalované týkající se toho, že inventarizační zápis ze dne 3. 2. 2010, od něhož podle soudů běžela promlčecí doba, neobsahuje nic o tom, že by byl při konání inventarizační schůzky B. vyzván k zaplacení pohledávky.

3. Po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu a částečném zpětvzetí žaloby zůstaly předmětem řízení částky 565.510,34 Kč s příslušenstvím (ušlý úrok), 150.000 Kč s příslušenstvím (sleva z ceny právních služeb) a 131.505 Kč s příslušenstvím (náklady řízení před soudem prvního stupně). Soud prvního stupně konstatoval, že při jednoduché analýze vztahů žalobkyně a B. musela žalovaná snadno zjistit, že mimo pravomocně přiznaného nároku na jistinu pohledávky, který se stal rovněž předmětem exekuce, žalobkyni svědčilo též právo na zákonný úrok z prodlení z této jistiny. Při odpovídající úrovni odborné péče žalovaná současně měla vědět, že k promlčení práva žalobkyně dojde ke dni 4. 2. 2014. Bylo tedy na žalované, aby informovala žalobkyni o rozsahu jejích oprávněných zájmů, navrhla další postup a vyžádala si závazný pokyn k jeho realizaci. Podala-li žalovaná žalobu teprve 13. 3. 2015, porušila své povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytování právních služeb ve spojení s § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o advokacii“. Vázán právním názorem dovolacího soudu se soud prvního stupně jako předběžnou otázkou zabýval tím, v jakém rozsahu měla žalobkyně právo na zaplacení úroku z prodlení, tedy v jaké výši by jí úrok z prodlení byl přiznán, pokud by právo na jeho zaplacení nebylo promlčeno, přičemž uzavřel, že v takovém případě by žalobkyně se svou žalobou byla úspěšná. Soud žalobkyni rovněž vyhověl, jde-li o náklady prvostupňového řízení a slevu z ceny právních služeb ve výši 100 %.

4. K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 13 Co 348/2023-703, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III změnil ohledně části příslušenství (8,05% úroku z prodlení z částek 523.308,70 Kč, 131.505 Kč a 150.000 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení) tak, že se žaloba zamítá, jinak jej v těchto výrocích a ve výroku IV potvrdil (výrok I), uložil žalované a vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a uložil zaplatit náhradu nákladů řízení státu žalobkyni (výrok III) a společně a nerozdílně žalované a vedlejšímu účastníkovi (výrok IV). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně aplikoval § 16 a 24 zákona o advokacii a § 2952 a § 1923 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, dále jen „o. z.“, v důsledku čehož dospěl ke správnému závěru o důvodnosti všech tří dílčích nároků. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná měla a mohla vědět o existenci pohledávky za B. z titulu nezaplaceného úroku z prodlení krátce po uzavření smlouvy o poskytování právních služeb, nejpozději však po ukončení jí provedené právní analýzy. Při odpovídající úrovni odborné péče tak žalovaná měla a mohla vědět, že k promlčení práva dojde ke dni 4. 2. 2014. Uvedené jednání žalované bylo hlavní a bezprostřední příčinou vzniku škody, neboť nebýt tohoto vadného poskytnutí právní služby žalovanou, žalobkyně by se úroku z prodlení domohla. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované, že žaloba měla být v každém případě zamítnuta, poněvadž po právní moci prvního rozsudku odvolacího soudu v této věci žalobkyni přiznanou částku včetně příslušenství 15. 12. 2021 zaplatila. Žalovanou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020, na posuzovanou věc nedopadá, neboť řeší situaci, kdy si žalobce poskytnuté plnění ponechal, kdežto žalobkyně plnění poukázané žalovanou vrátila. Odvolací soud však připustil, že od 15. 12. 2021 již žalovaná nemůže být v prodlení, a proto v rozsahu příslušenství požadovaném po tomto datu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá.

5. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2024, č. j. 25 Cdo 2348/2024-739, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 13 Co 348/2023-703, v části výroku I, jíž byly potvrzeny výroky I, II, a III rozsudku soudu prvního stupně, a ve výrocích II, III a IV, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2023, č. j. 65 C 96/2018-622, ve výrocích I, II, III, VI, VII a VIII a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl nižším soudům, že se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky zániku pravomocně uložené povinnosti splněním. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni svědčilo právo na náhradu škody vůči žalované, měl ve svém rozsudku konstatovat, že pohledávka žalobkyně za žalovanou existovala a zanikla splněním poté, co žalovaná 15. 12. 2021 příslušnou částku, jež byla žalobkyni přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 65 C 96/2018-315 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 179/2021-398, zaplatila. Na tom, že ke splnění povinnosti žalované došlo, nic nemohlo změnit ani zrušení uvedených rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1096/2022. Pokud by k vrácení příslušné částky žalobkyní žalované nedošlo, bylo by skutečně namístě žalobu zamítnout, jak se domnívá žalovaná. Jelikož však žalobkyně částku vrátila, mohlo na straně žalované dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení. To ostatně koresponduje se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2195/2020, avšak s tím rozdílem, že v jeho případě se mohla bezdůvodně obohatit pojišťovna, která však nebyla stranou daného sporu. Bylo tedy namístě posoudit nárok žalobkyně podle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení. Dovolací soud upozornil, že navzdory jeho pokynu obsaženému v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1096/2022 se nižší soudy nevypořádaly s argumentací žalované týkající se toho, že inventarizační zápis ze dne 3. 2. 2010, od něhož podle soudů běžela promlčecí doba, neobsahuje nic o tom, že by byl při konání inventarizační schůzky B. vyzván k zaplacení pohledávky, čímž zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

6. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 8. 2025, č. j. 65 C 96/2018-850, ve znění usnesení ze dne 30. 9. 2025, č. j. 65 C 96/2018-864, a ze dne 20. 1. 2026, č. j. 65 C 96/2018-914, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 523.308,70 Kč s příslušenstvím (výrok I), 131.505 Kč s příslušenstvím (výrok II) a 150.000 Kč s příslušenstvím (výrok III), uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (výrok IV) a státu (výrok V) a nepřiznal náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi na straně žalované (výrok VI). Soud prvního stupně upozornil na skutečnost, že žalovaná žalobkyni 13. 5. 2024 uhradila 1.600.734,14 Kč (506.371 Kč na nákladech řízení před soudy všech stupňů, jistiny ve výši 523.308,70 Kč, 131.505 Kč a 150.000 Kč včetně úroků z prodlení a nedopatřením rovněž 1.284 Kč na nákladech státu), přičemž žalobkyně jí z této částky vrátila 506.371 Kč, tedy částku připadající na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně si jinými slovy ponechala částku 1.094.363,14 Kč, a to i po posledním zrušujícím rozsudku dovolacího soudu. S ohledem na pokyn dovolacího soudu se soud prvního stupně zabýval obsahem inventarizačního zápisu z 3. 2. 2010, který měla žalovaná k dispozici již v okamžiku zahájení spolupráce s žalobkyní, a dovodil, že v něm nejsou uvedeny žádné informace o tom, že byl B. vyzván k úhradě příslušné částky, a dokonce ani to, že je osobou odpovědnou za detekovaný finanční rozdíl. Konstatoval tedy, že žalovaná či vedlejší účastník nemohli zjistit, že při jednání inventarizační komise bylo určeno, jaká je skutečná výše dluhu a kdo za ni odpovídá, a nemohli tedy dospět k závěru o počátku běhu promlčecí doby k 3. 2. 2010. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobkyně žalovanou písemně informovala o tom, že byl B. k uvedenému datu právně relevantním způsobem vyzván k zaplacení dluhu, či že bylo k tomuto datu najisto postaveno, kdo za dluh odpovídá a v jaké výši. Žalovaná či vedlejší účastník tak neobdrželi informace, ze kterých by vyplývalo, že promlčecí doba začala běžet již před podáním žaloby u Krajského soudu v Ostravě. Žalobkyně přes poučení podle § 118a o. s. ř. neprokázala, že žalovaná a vedlejší účastník měli k dispozici informace o skutečnostech významných pro počátek běhu promlčecí doby, a postup žalované v uvedeném řízení tak nelze považovat za nesprávný výkon advokacie, neboť je zřejmé, že při stanovení počátku promlčecí doby vycházela z neúplných informací poskytnutých žalobkyní. Soud prvního stupně tedy neshledal příčinnou souvislost mezi výkonem advokacie žalovanou a vznikem škody spočívající v ušlém úroku z prodlení ve výši 523.308,70 Kč s příslušenstvím a náhradě nákladů řízení ve výši 131.505 Kč, a žalobu proto v tomto rozsahu jako nedůvodnou zamítl, stejně jako v části, jíž se žalobkyně domáhala slevy z ceny právních služeb, když nebylo prokázáno porušení povinností při výkonu advokacie, takže plnění ze smlouvy nebylo vadné. Současně uvedl, že důvodem zamítnutí žaloby je proběhlá úhrada podle jeho rozsudku č. j. 65 C 96/2018-622, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 348/2023-703, kterou si žalobkyně ponechala i přes zrušující rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2348/2024-739.

7. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2026, č. j. 13 Co 358/2025-948, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). S odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, odvolací soud považoval žalovanou za oprávněnou podat ve věci odvolání. Konstatoval, že soud prvního stupně svůj zamítavý rozsudek chybně založil jak na nedůvodnosti žaloby, tak i na tom, že žalobkyně si ponechala plnění poskytnuté žalovanou na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, které bylo následně dovolacím soudem zrušeno. Tyto dva důvody však vedle sebe nemohou obstát, a navíc odporují judikatuře dovolacího soudu. Jelikož se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, jde-li o závěr, že postup žalované nelze považovat za nesprávný výkon advokacie a ve věci není dána příčinná souvislost, stejně jako o závěr, že plnění žalované nebylo vadné, zamítl žalobu pro její nedůvodnost, neboť žalobou uplatněné nároky žalobkyni nenáležely a žalobkyně se plněním přijatým od žalované, které dosud nevrátila, bezdůvodně obohatila. Tím odvolací soud odklidil druhý důvod, pro který soud prvního stupně žalobu zamítl, a sice že si žalobkyně ponechala úhradu provedenou žalovanou i přes zrušující rozsudek dovolacího soudu. Odvolací soud se dále neztotožnil s námitkou žalobkyně, že měl soud prvního stupně podle pokynu dovolacího soudu pouze doplnit chybějící odůvodnění rozsudku, neboť takový závěr z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2348/2024 nevyplývá. Soudu bylo naopak uloženo, aby se zabýval otázkou, zda došlo ke splnění povinnosti žalované nahradit škodu žalobkyni ve světle toho, zda z inventarizačního zápisu vyplývá, že byl B. dne 3. 2. 2010 vyzván k zaplacení pohledávky, a žalovaná tudíž mohla vědět, že k promlčení práva žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení dojde již 4. 2. 2014. Ohledně námitky žalobkyně, že soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem jednatelky žalobkyně S. F., odvolací soud uvedl, že výslech účastníka řízení je podpůrným důkazem, a o tom, které z navrhovaných důkazů provede, rozhoduje soud. Žalobkyně přitom v jednom ze svých podání výslovně uvedla, že na daném výslechu netrvá. V kontextu práva žalované na náhradu nákladů řízení odvolací soud uvedl, že právo na sjednání si zastoupení advokátem jí nelze upřít jen proto, že je sama advokátní kanceláří, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o zneužití tohoto práva na úkor žalobkyně a že by náklady spočívající v odměně advokáta nebyly účelné. K předloženému čestnému prohlášení S. F. a k e-mailu T. F. odvolací soud jako k nepřípustným novotám nepřihlédl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků napadla žalobkyně dovoláním (následně doplněným v průběhu lhůty pro podání dovolání), jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Důvodnost podle jejího názoru tkví v nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně uvedla, že žalovaná měla od 5. 11. 2013, kdy akceptovala plnou moc vystavenou žalobkyní, dostatek času (konkrétně tři měsíce) na to, aby podala žalobu před uplynutím promlčecí doby, přičemž není vinou žalobkyně, že s tímto úkonem žalovaná otálela, když navíc veškeré relevantní podklady měla již v okamžiku převzetí právního zastoupení. Kdyby jednala s náležitou péčí a žalobu podala bez zbytečného odkladu, k promlčení pohledávky by nedošlo. Odvolací soud se však nezabýval otázkou, zda „otálení žalované s podáním žaloby bylo důvodné“ a zda se nejednalo o porušení povinnosti žalované jednat při výkonu advokacie s náležitou péčí. Žalobkyně vyjádřila své přesvědčení, že nižší soudy učinily skutkové závěry v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, čímž zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces. Žalovaná totiž měla k dispozici rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2012, č. j. 29 Cm 71/2011-40, z nějž vyplývá, kdo a v jaké výši odpovídá za vzniklou škodu a kdy se to žalobkyně dozvěděla. O tom, že B. byl k náhradě škody vyzván 3. 2. 2010, přitom byla žalovaná informována před převzetím právního zastoupení T. F. a S. F. Žalobkyně dále zdůraznila, že žalovaná byla v souladu s § 16 zákona o advokacii povinna vyžádat si od ní informace a výslovně se dotázat, zda nebyl B. při jednání inventarizační komise k úhradě manka vyzván. Jelikož odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie je objektivní, mělo by tomu podle názoru žalobkyně „korespondovat také nesení břemene tvrzení a břemene důkazního“. Žalovaná si měla vyžádat relevantní informace a pořídit o tom zápis v souladu s § 25 zákona o advokacii. Žalobkyně dále brojila proti postupu soudu prvního stupně, který pro nadbytečnost neprovedl výslech její jednatelky S. F., jejž odvolací soud nesprávně považoval za novotu, ač byl navržen již v žalobě. Obdobně tak soud neměl za novotu považovat čestné prohlášení S. F., protože to vzniklo teprve 10. 3. 2026. Žalobkyně rovněž vytýkala nižším soudům, že jí uložily povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, neboť zastoupení žalované coby renomované advokátní kanceláře bylo zcela formální a účelové. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a navrhla rovněž odložení vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí.

9. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, respektive nedůvodné. Dovolání vychází z neprokázaných skutkových tvrzení žalobkyně, v rozsahu nákladových výroků není dovolání přípustné v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Není opodstatněný ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaná tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

10. Vedlejší účastník na straně žalované k dovolání uvedl, že je podle jeho názoru nepřípustné a je založeno na vlastní skutkové verzi žalobkyně, která neodpovídá skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Dovolání proti nákladovým výrokům není přípustné a návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti je nedůvodný. Vedlejší účastník na straně žalované proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, zkoumal, zda za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. bylo podáno osobou k tomu oprávněnou.

12. V situaci, kdy soud opětovně rozhoduje o věci samé poté, co jeho pravomocné rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno, přičemž před vydáním rozhodnutí dovolacího soudu byla povinnost žalovaným splněna, má postupovat tak, že zjistí-li, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení (srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 804/08) i případného nároku na vrácení plnění poskytnutého žalovaným (k otázce závaznosti zamítavého výroku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“).

13. Pokud žalovaný plní žalobci na základě pravomocného a později zrušeného rozsudku odvolacího soudu a v následném meritorním rozhodnutí soud dospěje k závěru, že požadované plnění žalobci náleží a že nebýt poskytnutého plnění muselo by být žalobě vyhověno, je třeba žalovaného považovat za účastníka, v jehož poměrech rozhodnutím soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší; ustanovení § 236 odst. 2 o. s. ř. se neuplatní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1252/20).

14. V projednávané věci žalovaná žalobkyni po vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 13 Co 348/2023-703, uhradila 1.600.734,14 Kč (506.371 Kč na nákladech řízení před soudy všech stupňů, jistiny ve výši 523.308,70 Kč, 131.505 Kč a 150.000 Kč včetně úroků z prodlení a nedopatřením rovněž 1.284 Kč na nákladech státu), přičemž žalobkyně jí z této částky vrátila 506.371 Kč (náhradu nákladů řízení) a ponechala si 1.094.363,14 Kč. Žalovaná tedy žalobkyni celou částku, která je nyní předmětem řízení, včetně příslušenství uhradila, a to ještě před vydáním posledního rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (a současně před vydáním druhého zrušujícího rozsudku dovolacího soudu). Na základě opětovného meritorního projednání věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně vůči žalované nemá právo na náhradu škody, respektive právo na slevu z ceny v důsledku vadného plnění, a potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Pokud by dospěl k závěru, že žalobkyni žalobou uplatněná práva svědčí, rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, by vzhledem k výše uvedenému rovněž potvrdil.

15. Podle § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (odstavec 1). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (odstavec 2).

16. Za dané procesní situace je třeba rozhodnutí odvolacího soudu (výjimečně) posuzovat z hlediska správnosti samotných důvodů, které vedly odvolací soud k (jinak nevyhnutelnému) závěru o zamítnutí žaloby. Proto rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci závisí (výjimečně) na vyřešení otázky, jež samo o sobě nemá (nemůže mít) vliv na správnost výroku jeho rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1190/2024, a dále důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, a již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, a ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2872/2021). Žalobkyně tedy je osobou oprávněnou podat dovolání.

17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky rozsahu advokátovy ověřovací a poučovací povinnosti, jež dosud za daných skutkových okolností nebyla dovolacím soudem vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání

19. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k dané otázce též důvodné.

20. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

21. Podle § 16 zákona o advokacii advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit (odstavec 1). Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odstavec 2).

22. Podle § 24 odst. 1 věty první zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.

23. Podle § 25 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen o poskytování právních služeb vést přiměřenou dokumentaci.

24. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3770/2023, dovolací soud vyložil, že odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Tato koncepce vyjadřuje zvýšené nároky, jež jsou kladeny na advokáty jako odborníky vykonávající specializovanou činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011).

25. Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii). Z podstaty poskytování právních služeb vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010). Zároveň však platí, že takto koncipovaná odpovědnost se neuplatní automaticky a bez dalšího. Na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky a správnost výkonu advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013).

26. V rozsudku ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, Nejvyšší soud doplnil, že i když zákon již podrobněji rozsah konkrétních povinností advokáta nevymezuje, lze pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.

27. Znalostní povinnost předpokládá především odpovídající „obecnou“ znalost zejména oboru (oborů), kterého se mandát dotýká. Míra, tj. hloubka a rozsah právních vědomostí, je otázkou standardu péče, tedy objektivizované úrovně, která musí být zachována, aby právní služby byly poskytovány svědomitě ve smyslu § 16 odst. 2 zákona o advokacii. Při nedodržení tohoto standardu (úrovně) je dán jeden z předpokladů odpovědnosti advokáta za škodu. Advokát má rovněž povinnost ověřovací, kterou lze charakterizovat tak, že cílem advokáta je vyjasnit všechny otázky, které mohou být relevantní pro právní posouzení případu, a vyjasnit pochybnosti, které musí jako znalec práva identifikovat. Jinak řečeno, nesmí se spokojit s objemem či rozsahem poskytnutých informací, nýbrž jeho úkolem je zjistit úplný a objektivní stav věci. Advokát by měl vycházet z maximálně účelného přístupu založeného na zkušenosti a nejpravděpodobnějším výsledku a dbát především na včasnost jednotlivých kroků [srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3770/2023, a v literatuře Tichý, L. (ed.) Odpovědnost advokáta za škodu. Praha: C. H. Beck 2013, s. 115, 118, 125, 133].

28. Dovolací soud předesílá, že skutkový stav věci doznal od doby, kdy ve věci rozhodoval naposledy, jistých změn. V době vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 13 Co 348/2023-703, byl skutkový stav takový, že žalobkyně vrátila žalované peněžité plnění, které jí žalovaná uhradila na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 13 Co 179/2021-398. Dovolací soud proto v rozsudku ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2348/2024, vyslovil závěr, že v případě, že se odvolací soud domníval, že žalobkyně měla vůči žalované právo na náhradu škody, představovalo by plnění, jež následně žalované vrátila, bezdůvodné obohacení žalované. Žalovaná však následně žalobkyni plnila podruhé (tentokrát na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 13 Co 348/2023-703), a ta si plnění (vyjma náhrady nákladů řízení) ponechala. Zatímco ve svém druhém zrušujícím rozsudku dovolací soud posuzoval situaci, v níž měla předmětnou částku žalovaná, v tuto chvíli ji má žalobkyně. Soud prvního stupně proto musel žalobu v každém případě zamítnout (buď pro nedůvodnost žaloby, nebo proto, že závazek žalované zanikl splněním; ponechme přitom stranou, že případný závazek z náhrady škody zanikl již při prvním zaplacení příslušné částky žalobkyni, a druhé plnění by tedy bylo spíše vydáním bezdůvodného obohacení).

29. V projednávané věci nižší soudy dovodily, že žalovaná neporušila své povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy o poskytování právních služeb, jelikož žalobkyně neprokázala, že žalovaná měla k dispozici informace o skutečnostech významných pro počátek běhu promlčecí doby, a její postup v předmětném řízení tak nelze považovat za nesprávný výkon advokacie, neboť je zřejmé, že při stanovení počátku běhu promlčecí doby vycházela z neúplných informací poskytnutých žalobkyní. Mezi jednáním žalované a vznikem škody tak soudy neshledaly příčinnou souvislost, a rovněž plnění poskytnuté žalovanou podle jejich závěru nebylo vadné. Dovolací soud připomíná, že pro správné stanovení počátku běhu promlčecí doby ohledně práva žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z její pohledávky na náhradu škody za B. bylo klíčové zjištění, kdy byl B. vyzván ke splnění svého dluhu. Tato otázka je významná z hlediska určení okamžiku splatnosti závazku B. k náhradě škody ve smyslu § 340 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“, neboť podle uvedeného ustanovení je dlužník povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán (viz obecně ve vztahu k mimosmluvním obchodněprávním závazkům rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 736/2006, či výslovně ve vztahu k právu na náhradu škody viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3611/2023, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3098/2007). Vyplývá z ní rovněž, odkdy byl B. v prodlení se splněním své povinnosti k náhradě škody, protože nesplněním povinnosti k plnění v den splatnosti mimosmluvního závazku dochází následující den k prodlení podle § 365 obch. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Odo 1787/2006, uveřejněný pod číslem 37/2010 Sb. rozh. obč.), přičemž povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) vzniká jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním hlavního závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle § 393 odst. 1 obch. zák. (v případě obchodních závazkových vztahů) běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí jako celek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009).

30. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná podala žalobu ohledně úroku z prodlení po uplynutí promlčecí doby, přičemž B. úspěšně vznesl námitku promlčení, a žalobkyně se tedy uspokojení své pohledávky nedomohla (ohledně nepromlčené části svého práva uspěla). Již tato skutečnost nasvědčuje porušení povinností advokáta. Žalovaná se v tomto řízení brání tvrzením, že při stanovení počátku běhu promlčecí doby vycházela z údajů, které měla k dispozici v průběhu zastupování žalobkyně. Je však třeba zdůraznit, že v souladu s výše citovanou judikaturou stíhá žalovanou povinnost ověřovací, takže jejím cílem má být vyjasnit všechny otázky, které mohou být relevantní pro právní posouzení případu, a vyjasnit pochybnosti, které musí jako znalec práva identifikovat; nesmí se spokojit s objemem či rozsahem poskytnutých informací, ale jejím úkolem je zjistit úplný a objektivní stav věci. Žalovaná tak měla aktivně činit kroky směřující ke zjištění, kdy byl B. vyzván ke splnění dluhu a zda se tak nestalo dříve než podáním žaloby ohledně jistiny pohledávky žalobkyně. V dané věci je rovněž podstatné, zda žalovaná dostála své povinnosti poučovací, poučila žalobkyni jako právního laika (respektive obchodní společnost, za niž nejednají osoby s právnickým vzděláním) o všech relevantních právních souvislostech a vysvětlila jí, že právě okamžik, kdy byl B. vyzván ke splnění své povinnosti k náhradě škody, je klíčový pro správné zvolení postupu v dané věci (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2026, sp. zn. 25 Cdo 2592/2025). Právě proto, že žalobkyně není na rozdíl od žalované právním odborníkem, jí význam této skutečnosti nemusel být zřejmý, neboť klient zpravidla v důsledku nedostatku právního vzdělání není bez řádného poučení advokátem do značné míry schopen posoudit relevanci jednotlivých informací ve vztahu ke svým zájmům, jejichž uspokojení požaduje [srov. Tichý, L. (ed.) Odpovědnost advokáta za škodu. Praha: C. H. Beck 2013, s. 115]. Pokud se žalobkyni v tomto smyslu nedostalo od žalované potřebného poučení, těžko bylo možné automaticky očekávat, že si bude rozhodných souvislostí vědoma a sdělí žalované všechny podstatné skutečnosti. Lze přitom předpokládat, že naznačené splnění poučovací povinnosti žalovanou by našlo svůj odraz v její dokumentaci vedené podle § 25 zákona o advokacii. Uvedenými otázkami se však soudy nezabývaly.

31. Není rovněž bez významu, že žalovaná podala žalobu teprve cca 16 měsíců poté, co převzala právní zastoupení žalobkyně, což rovněž vzbuzuje pochybnosti ohledně řádného výkonu advokacie. Zákon sice nestanoví lhůtu, do níž má advokát provést pokyn klienta, ale z judikaturou dovozeného obsahu povinností advokáta je patrné, že nebrání-li provedení pokynu objektivní překážka či není-li prodleva odůvodněna strategií v konkrétní věci, stěží lze za řádný výkon advokacie považovat podání žaloby 16 měsíců po převzetí zastoupení. To platí obzvláště v situaci, kdy se v daném případě jednalo o žalobu toliko ohledně úroku z prodlení a samotná jistina již byla žalobkyni pravomocně přisouzena, takže ani nešlo o komplikovanou kauzu.

32. K dalším námitkám žalobkyně uvádí dovolací soud následující. Ve věci není podstatné, že z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2012, č. j. 29 Cm 71/2011-40, dle tvrzení žalobkyně vyplývá, kdo a v jaké výši odpovídá za vzniklou škodu a kdy se to žalobkyně dozvěděla, neboť pouze na základě těchto údajů nebylo možné správně stanovit počátek běhu promlčecí doby ohledně práva žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení. Rozhodující naopak bylo, kdy byl B. ke splnění povinnosti k náhradě škody vyzván, jak bylo vyloženo výše. Pokud žalobkyně tvrdí, že informovala žalovanou o okamžiku, kdy byl B. ke splnění závazku vyzván, avšak nepodařilo se jí toto tvrzení prokázat, nelze z něj v tomto řízení činit žádné závěry. Z toho, že podle judikatury dovolacího soudu je odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi koncipována jako objektivní, nevyplývá, že má ve věci dojít k obrácení důkazního břemene. Žalobkyně nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno k základním předpokladům odpovědnosti. Musí tedy zejména prokázat, že žalobkyně sjednala se žalovanou smlouvu o poskytnutí právní služby, že žalovaná podala žalobu po uplynutí promlčecí doby a námitka promlčení vedla k neúspěchu v daném sporu, že nárok byl v době převzetí právního zastoupení ještě vymahatelný, že při včasném a řádném postupu by ve věci uspěla a že jí vznikla konkrétní újma. Na žalované pak je, aby případně tvrdila a prokázala, že své povinnosti (především ověřovací a poučovací) splnila. Od toho se bude odvíjet rovněž závěr o tom, zda má žalobkyně právo na slevu z ceny právní služby s ohledem na případné vadné plnění poskytnuté žalovanou.

33. Dovolací soud podotýká, že s ohledem na meze dovolacího přezkumu se uvedenými otázkami ve svých dřívějších rozhodnutích v této věci nezabýval, neboť mu nebyly k posouzení předloženy, což je ostatně logické v situaci, kdy obě předchozí dovolání podala žalovaná.

34. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně namítá, že odvolací soud výslech její jednatelky S. F. neprovedl, neboť měl za to, že jde o novotu. Odvolací soud však tento výslech za novotu nepovažoval (viz bod 14 napadeného rozsudku). Jeho konstatování, že výslech účastníka řízení je ve smyslu § 131 odst. 1 o. s. ř. podpůrným důkazem, a že o tom, které z navrhovaných důkazů provede, rozhoduje podle § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., soud, je přiléhavé. Jde-li o čestné prohlášení S. F. z 10. 3. 2026, je závěr odvolacího soudu, že je třeba na ně pohlížet jako na novotu, správný, neboť žalobkyně se jeho prostřednictvím snaží obejít příslušná ustanovení o koncentraci řízení, jelikož se jedná o důkaz, který ona sama, respektive její jednatelka, vytvořila.

35. Dovolací soud uzavírá, že uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci je naplněn. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, napadený rozsudek bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

36. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení se soud bude zabývat otázkou, zda žalovaná porušila povinnosti advokáta, zda a v jakém rozsahu žalobkyni vznikla škoda a zda je dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody.

37. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

38. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o akcesorickém návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněného pod číslem 47/2019 Sb. rozh. obč.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 9. 2026

JUDr. Robert Waltr předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací