Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie E - rutinní

Spisová značka

25 Cdo 2359/2025

Téma · generováno AIOdpovědnost advokáta za postup v insolvenci

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.2359.2025.1
Další údaje
Předmět řízení: Přípustnost dovolání

Shrnutí · generováno AI

Společnost požadovala náhradu škody po advokátovi za to, že v insolvenčním řízení nepodal podnět k vynětí výtěžku z exekuce z majetkové podstaty. Nižší soudy uzavřely, že advokát tímto postupem nepochybil. Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože společnost až v dovolání obecně namítala jiná možná pochybení, aniž je dříve konkrétně vymezila.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

V řízení o náhradu škody způsobené advokátem musí klient konkrétně tvrdit jednání či opomenutí, kterým advokát porušil povinnost podle § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Soud není povinen ani oprávněn sám pátrat po možných pochybeních advokáta. Dovolání podle § 237 o. s. ř. nelze založit na nové, obecně formulované otázce, kterou nalézací soudy neřešily.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • V řízení o náhradu škody způsobené klientu jeho advokátem při výkonu advokátní činnosti je žalobce povinen označit konkrétní jednání či opomenutí advokáta, jímž podle jeho tvrzení advokát porušil své povinnosti podle § 16 zákona o advokacii. Soud není povinen ani oprávněn pátrat po tom, zda se žalovaný advokát při zastupování klienta nedopustil chyby.
    Zobrazit v textu
  • Vzhledem k tomu, že žalobkyně v dovolání nenapadla právní otázku (zda žalovaný pochybil, nepodal-li podnět k vynětí výtěžku z majetkové podstaty), kterou nalézací soudy řešily, ale založila svou dovolací argumentaci na obecně formulované otázce, zda žalovaný vynaložil patřičnou snahu o uspokojení jejího nároku za dlužnicí v insolvenčním řízení, kterou nalézací soudy neřešily a pro její obecnost ani řešit nemohly, není její dovolání přípustné ( § 237 o. s. ř. ).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (9) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

25 Cdo 2359/2025-422

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Amelia Money s.r.o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Karlovy Vary, zastoupená JUDr. Marií Koričanskou, Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] Praha 9, proti žalovanému: JUDr. V. L., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupený Mgr. Jaromírem Slovákem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 1, zastoupená Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 957 831,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 15/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 54 Co 121/2025-389, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 12 140 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jaromíra Slováka.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného náhradu nákladů dovolacího řízení 14 690 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Buchy.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 1. 2025, č. j. 28 C 15/2024-353, zamítl žalobu na zaplacení 957 831,73 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. V řízení o nároku na náhradu škody způsobené pochybením advokáta vyšel ze zjištění, že žalovaný zastupoval žalobkyni při vymáhání pohledávek za dlužníkem. Nejdříve v exekučním řízení, v němž byly draženy movité věci, které byly zajištěny zajišťovacím převodem vlastnického práva ve prospěch žalobkyně. Po vydražení movitých věcí měla být uspokojena pohledávka žalobkyně ve výši 1 406 006,18 Kč. Usnesení soudního exekutora k odvolání povinné soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně byl však zjištěn úpadek dlužníka. Žalovaný za žalobkyni přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku, která byla zajištěna (mimo jiné) i věcmi zpeněženými v exekučním řízení. V insolvenčním řízení krajský soud opakovaně rozhodl o částečném rozvrhu majetkové podstaty tak, že veškeré pohledávky přihlášených věřitelů budou uspokojeny poměrně, což vedlo k uspokojení pohledávky žalobkyně ve výši 791 755,04 Kč a 88 173,78 Kč. Žalobkyně odvozovala škodu (vyčíslenou jako rozdíl mezi částkou představující výtěžek z prodeje movitých věcí v exekučním řízení a částkou, která jí připadla v insolvenčním řízení při rozdělení mezi nezajištěné věřitele) z toho, že v rámci poměrného uspokojení byla rozdělena i částka dosažená zpeněžením movitých věcí v exekučním řízení, k nimž jí svědčilo zajišťovací právo, a proto měla být uspokojena přednostně. Žalovaný měl pochybit tím, že nenavrhl vynětí výtěžku z prodeje věcí v exekučním řízení z majetkové podstaty dlužníka a jeho vydání žalobkyni jako zajištěnému věřiteli. Jako odborník, při řádném plnění povinností advokáta, měl činit ve prospěch klienta všechny dostupné právní kroky, konkrétně měl v insolvenčním řízení podat podnět podle § 217 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, (dále jen „insolvenční zákon“). V průběhu trvání konkurzního řízení s žalobkyní dostatečně nekomunikoval, byl pasivní. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 16 a § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a uzavřel, že odpovědnost žalovaného není dána. Žalovaný při výkonu svých povinností nepochybil, neboť nepodání podnětu podle § 217 insolvenčního zákona v daném případě nelze považovat za pochybení advokáta. Odpovědnost za sepsání majetku do soupisu majetkové podstaty nese insolvenční správce, což se týká i majetku pocházejícího z exekuce předaného exekutorem do majetkové podstaty úpadce. Dále neshledal ani příčinnou souvislost mezi údajným pochybením žalovaného a vzniklou škodou. Nebylo prokázáno, že by v insolvenčním řízení došlo k vyšší míře uspokojení žalobkyně, podal-li by žalovaný podnět podle § 217 insolvenčního zákona.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 54 Co 121/2025-389, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k totožnému závěru, že žalovaný neporušil svou povinnost, byť z odlišného důvodu. Podle odvolacího soudu se výtěžek z prodeje předmětu zajištění získaný v exekuci před zahájením insolvenčního řízení stal součástí majetkové podstaty. Nebyl-li takový výtěžek rozdělen mezi věřitele před zahájením insolvenčního řízení, byl exekutor povinen jej po zjištění úpadku dlužníka vydat insolvenčnímu správci, který s ním naloží, jako by ke zpeněžení došlo v insolvenčním řízení. Žalobkyni tak nesvědčilo k finančním prostředkům získaným v exekuci žádné právo, které by bránilo jejich zápisu do majetkové podstaty. Proto nemohla využít institutu zakotveného v § 217 odst. 2 insolvenčního zákona. Žalovaný tedy neporušil svou povinnost tím, že podnět nepodal a neinformoval žalobkyni o možnosti takového postupu.

3. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka nebrojí proti závěru odvolacího soudu, že výtěžek zpeněžení předmětu zajištění získaný v exekuci před zahájením insolvenčního řízení se stává součástí majetkové podstaty, pokud před zahájením insolvenčního řízení nebyl rozdělen mezi věřitele. V takovém případě však insolvenční správce pochybil, jestliže výtěžek zpeněžení rozvrhl mezi všechny věřitele. Měl zohlednit, že žalobkyně byla zajištěným věřitelem, a výtěžek vydat pouze jí. Žalovaný však tyto skutečnosti nereflektoval, zůstal v insolvenčním řízení zcela pasivní, nezajímal se o další osud výtěžku z exekuce a nečinil žádné kroky k tomu, aby tyto peněžní prostředky získala výlučně dovolatelka. Nalézací soudy pochybily, pokud vůbec nezkoumaly, jaké kroky mohl a měl žalovaný v insolvenčním řízení v její prospěch učinit. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu a navrhl odmítnutí dovolání. Rovněž vedlejší účastnice na straně žalovaného se ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout. Podstatou obou vyjádření byla argumentace, že bylo na žalobkyni, jak skutkově vylíčí svůj nárok. Pochybení žalovaného spatřovala v nepodání podnětu k postupu podle § 217 insolvenčního zákona, s čímž se nalézací soudy dostatečně vypořádaly. Až nyní v dovolání se dovolává údajných jiných pochybení advokáta, které ani konkrétně neoznačuje.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, kterou odvolací soud skutečně řešil (výslovně nebo alespoň implicitně). Jestliže určitá procesní otázka nebyla uplatněna ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím, a tyto soudy se jí proto vůbec nezabývaly, pak na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu zpravidla nezávisí. Taková otázka proto sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Jinými slovy, dovolání není prostředkem k předložení zcela nové hmotněprávní či procesní otázky, která nebyla předmětem řízení před nižšími soudy, neboť dovolací přezkum se soustředí na právní otázky, na nichž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 369/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3292/2016). Výjimkou mohou být situace, kdy se odvolací soud s určitou otázkou vypořádal alespoň implicitně a jeho právní názor na ni lze z odůvodnění dovodit. V takovém případě může být otázka pro přípustnost dovolání relevantní (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1625/21, ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 1670/23, a ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. III. ÚS 1399/24).

8. V daném případě žalobkyně v žalobě, v dalším průběhu řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně označovala za pochybení žalovaného, že v insolvenčním řízení nepodal podnět k vynětí výtěžku z prodeje věcí v exekučním řízení z majetkové podstaty dlužníka podle § 217 insolvenčního zákona a jeho vydání žalobkyni jako zajištěnému věřiteli. Takto žalobkyní vymezeným tvrzeným pochybením žalovaného se oba nalézací soudy zabývaly a shodně dospěly k závěru, který řádně odůvodnily, že nepodal-li žalovaný podnět k vynětí finančních prostředků získaných prodejem předmětu zajištění v exekuci z majetkové podstaty dlužnice, nepochybil při výkonu advokacie. V dovolání také žalobkyně tento závěr nalézacích soudů nenapadá. Nalézacím soudům však vytýká, že vůbec nezkoumaly, jaké kroky mohl a měl žalovaný v insolvenčním řízení v její prospěch učinit, nezabývaly se tím, že žalovaný zůstal v insolvenčním řízení zcela pasivní, nezajímal se o další osud výtěžku z exekuce a nečinil žádné kroky k tomu, aby tyto peněžní prostředky získala dovolatelka jako zajištěná věřitelka.

9. V řízení o náhradu škody způsobené klientu jeho advokátem při výkonu advokátní činnosti je žalobce povinen označit konkrétní jednání či opomenutí advokáta, jímž podle jeho tvrzení advokát porušil své povinnosti podle § 16 zákona o advokacii. Soud není povinen ani oprávněn pátrat po tom, zda se žalovaný advokát při zastupování klienta nedopustil chyby. V této věci žalobkyně setrvala před soudem prvního i druhého stupně na tom, že žalovaný měl usilovat o vynětí výtěžku ze soupisu majetkové podstaty, což označila za chybu. Jiné konkrétní pochybení žalovaného netvrdila a nalézací soudy se také jinými možnými pochybeními žalovaného nezabývaly. Obecné tvrzení o pasivitě a nedostatku komunikace ze strany žalovaného za konkrétně vymezené jednání či opomenutí žalovaného při výkonu advokacie považovat nelze, ostatně soud prvního stupně konstatoval, že nedostatky v komunikaci ze strany žalovaného vůči žalobkyni prokázány nebyly. Odvolací soud pak otázku nedostatečné komunikace či tvrzené pasivity žalovaného neřešil vůbec.

10. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v dovolání nenapadla právní otázku (zda žalovaný pochybil, nepodal-li podnět k vynětí výtěžku z majetkové podstaty), kterou nalézací soudy řešily, ale založila svou dovolací argumentaci na obecně formulované otázce, zda žalovaný vynaložil patřičnou snahu o uspokojení jejího nároku za dlužnicí v insolvenčním řízení, kterou nalézací soudy neřešily a pro její obecnost ani řešit nemohly, není její dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).

11. Napadla-li žalobkyně rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

12. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací