Plný text
25 Cdo 2366/2025-769
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: URBANITY Tachov Alfa, s. r. o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 10, zastoupená Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Allianz pojišťovna, a. s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 8, o zaplacení 23 775 068,81 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 243/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2025, č. j. 53 Co 120/2025-719, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2025, č. j. 53 Co 120/2025-719, v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2024, č. j. 28 C 243/2020-686, ve výrocích II až IV se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se po změně žaloby a částečném zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby domáhala po žalované plnění z pojištění škod způsobených pádem stromů, stožárů a jiných předmětů ve výši 4 775 068,81 Kč s příslušenstvím a plnění z pojištění odpovědnosti ve výši 19 000 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jí vznikla škoda v důsledku zřícení části střechy budovy v jejím vlastnictví a dále povinnost nahradit škodu nájemci této budovy spočívající v jeho ušlém zisku.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 28 C 243/2020-686, zamítl žalobu na zaplacení částky 4 775 068,81 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky (výrok I), zamítl rovněž žalobu na zaplacení částky 19 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně sjednala se žalovanou pojištění pro případ rozbití skla, pojištění pro případ poškození věci, které zahrnovalo i škody způsobené pádem stromů, stožárů a jiných předmětů, a pojištění odpovědnosti. Pojištění se týkalo mimo jiné budovy č. p. XY – haly v katastrálním území XY, obec XY, která je v současnosti ve vlastnictví žalobkyně. Dne 26. 8. 2018 došlo ke zřícení části střechy uvedené budovy. V řízení nebyla tvrzena a ani jinak nevyšla najevo žádná jiná konkrétní příčina zřícení než kolaps vazníku tvořícího součást střešní konstrukce z důvodu koroze výztuže, s tím, že konstrukce střechy byla nekvalitně vyrobena, resp. kompletována na staveništi již v době výstavby budovy před desítkami let. Právní předchůdkyně žalobkyně již před událostí prováděla v souladu s doporučeními statika postupné zesilování jednotlivých vazníků. Po události proběhlo šetření a likvidace, přičemž žalovaná pojistné plnění z pojištění škod způsobených pádem stromů, stožárů a jiných předmětů zčásti poskytla, nikoli však v úplnosti požadavku žalobkyně. Z pojištění odpovědnosti odmítla žalovaná plnit zcela.
3. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 2811, § 2819 a § 2861 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z hlediska nároku na pojistné plnění pro případ poškození věci za stěžejní považoval, zda předmětná událost naplňovala pojistné nebezpečí, které v rámci pojištění pro případ poškození věci bylo sjednáno jako „pád stromů, stožárů a jiných předmětů (ve smyslu doložky č. M-449)“, dle níž „pádem stromů, stožárů a jiných předmětů se pro účely pojištění rozumí pohyb tělesa, který má znaky volného pádu“. Na základě provedeného dokazování uzavřel, že po technické stránce byla příčina události uvnitř konstrukce předmětné haly (budovy č. p. [č.p.]). Mezi stranami nebylo sporu o tom, že na pojištěnou budovu nespadl žádný předmět z vnějšku, ale část budovy, tedy zřícená část střechy, poškodila jiné části či součásti této budovy. Při výkladu citovaného ustanovení pojistné smlouvy soud postupoval podle § 556 o. z., přičemž v řízení žádným způsobem nevyšlo najevo, že by strany pojistné smlouvy měly společný úmysl upravit podmínky pojištění ve skutečnosti nějak jinak, než jaký význam objektivně vyplývá z textu písemné smlouvy, a proto je nutné projev vůle vykládat objektivně. Podle soudu to, že část pojištěné budovy se zřítí, a budova tak zasáhne „sama sebe“, nepředstavuje něco, co by v obvyklém chápání bylo možno popsat jako pád stromu, stožáru či jiného předmětu. Volně padající těleso je nutno chápat jako objekt odlišný od samotné pojištěné věci. Jinak řečeno, jde o pojistné nebezpečí spočívající v tom, že na pojištěnou věc něco spadne. Technické selhání části budovy (zřejmě z důvodu koroze konstrukce) má jinou povahu než zmíněné sjednané pojistné nebezpečí spočívající v pádu stromu, stožáru nebo jiného předmětu. Částečné plnění žalované na toto pojištění nepředstavuje podle soudu natolik silný výkladový argument, aby převážil nad přirozeným významem ujednání pojistné smlouvy. Plnění není samo o sobě rozhodující, jestliže posouzení obsahu uzavřené pojistné smlouvy, včetně dodatků, vedlo soud jednoznačně k jinému závěru o obsahu daného právního jednání. Soud uzavřel, že při předmětné události nedošlo k pádu stromu, stožáru či jiného předmětu ve smyslu pojistné smlouvy, a proto žalobkyni nevzniklo právo na pojistné plnění z tohoto pojištění pro případ poškození věci. Ohledně nároku na pojistné z pojištění odpovědnosti soud zdůraznil, že pro vznik tohoto nároku je nezbytná kombinace toho, aby odpovědnost žalobkyně vůči nájemci skutečně vznikla a dále aby se na tuto konkrétní odpovědnost vztahovalo pojištění sjednané s žalovanou. Soud dospěl k závěru, že odpovědnost za porušení smluvní povinnosti pronajímatele umožnit nájemci, aby mohl pronajatou věc užívat (§ 2913 o. z.), nebyla sjednaným pojištěním kryta. Podle článku 2 Všeobecných pojistných podmínek pro případ pojištění odpovědnosti označených OSPP-03 (dále jen „VPP OSPP-03“) odstavců 1 a 2 se pojištění týká náhrady újmy způsobené provozní činností pojištěného (nikoli porušení smluvní povinnosti), kterou je nutno definovat primárně za pomoci zákona (§ 2924 o. z.). Odstavec 3 téhož článku pojištění rozšiřoval pouze v tom smyslu, že se vztahovalo i na odpovědnost pojištěného za újmu způsobenou výkonem vlastnických práv k pozemku, budově nebo jednotce, správou a provozem pozemků, budov a jednotek, pokud slouží k výkonu podnikatelské činnosti pojištěného. Podle mínění soudu však toto rozšíření na věci nic nemění. Žalobkyně údajnou škodu vzniklou nájemci nezpůsobila výkonem vlastnického práva k budově ani správou a provozem budovy. Odpovědnost žalobkyně z provozní činnosti podle § 2924 o. z. není dána, neboť pronajímání nepředstavuje ve světle judikatury provoz (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2595/2019). I kdyby byla dána, žalobkyně by se jí zprostila. Soud totiž neshledal žádné nesprávné počínání žalobkyně, což vylučuje i odpovědnost podle § 2910 o. z. Navíc se na náhradu této škody z pojištění odpovědnosti způsobené provozní činností vztahovala výluka, neboť podle smluvního ujednání byla z pojištění vyloučena odpovědnost za škody nebo újmy mimo jiné vyplývající z plánovacích, poradenských, stavebních, montážních a zkušebních činností. Ve vztahu k odpovědnosti podle § 2938 o. z. soud uzavřel, že i kdyby vznikla, nebyla do sjednaného pojištění nijak zahrnuta. Pojistná smlouva neobsahuje nic, co by byť jen naznačovalo, že by tento druh odpovědnosti byl kryt.
4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, č. j. 53 Co 120/2025-719, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil potud, že nájemce A. P. vyzval žalobkyni jako jednu z nástupnických společností původního pronajímatele k nahrazení skutečné škody a ušlého zisku v celkové výši 39 234 742,27 Kč podle § 2913 o. z., neboť žalobkyně jako pronajímatelka porušila své smluvní povinnosti tím, že neumožnila nerušené užívání nebytových prostor podle nájemní smlouvy, jelikož v důsledku zřícení střechy došlo k přerušení výroby nájemce v budově. Žalovaná v průvodním dopise k částečnému plnění oznámila ukončení šetření z titulu majetkového pojištění a pojištění skla. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně aktivní věcné legitimace žalobkyně, nároků z pojištění škod způsobených pádem stromů, stožárů a jiných předmětů i výkladu pojistné smlouvy a zcela na ně odkázal. K námitce žalobkyně doplnil, že použití § 558 o. z. má přednost před užitím § 557 o. z. Pojistná nebezpečí vyjmenovaná ve smlouvě jsou vnějšími pojistnými nebezpečími. Ze smlouvy ani náznakem nevyplývá, že by pojištění zahrnovalo škodu způsobenou věcí samotnou. Ke konkludentnímu uznání základu dluhu na pojistném plnění za škody vzniklé pádem stromů a jiných předmětů částečným plněním podle § 2054 odst. 2 o. z. nedošlo, neboť z dopisu žalované jednoznačně plyne, že šetření ukončila. Ve vztahu ke vzniku nároku z pojištění odpovědnosti z provozní činnosti odvolací soud vyšel z čl. 21 bodu 18 VPP OSPP-03, který pojistnou událost definuje jako jakoukoliv nahodilou událost blíže označenou v pojistné smlouvě nebo v těchto podmínkách, popřípadě ve smluvních ujednáních nebo doložkách, kterou nebylo možno při využití zkušeností nebo odborných znalostí ani předvídat a se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění. Sama žalobkyně přitom opakovaně tvrdila, že škodní událost, tj. zřícení střechy, byla předvídatelná s ohledem na historii budovy a skutečnost, že se tak již v minulosti stalo. Pokud byla pojistná událost smluvně upravena jako nahodilá událost, kterou nelze ani předvídat, nepochybně k naplnění pojistné události ve výsledku nedošlo, neboť zřícení střechy nesplňovalo podmínku nepředvídatelnosti. Nájemce se domáhá po žalobkyni škody způsobené porušením smluvní povinnosti podle § 2913 o. z., avšak pojištění odpovědnosti se vztahuje na provozní činnost, kterou je ve smlouvě označena realitní činnost, správa, pronájem a údržba nemovitostí. Pojištění tak nepokrývá nejen porušení smluvních povinností podle § 2913 odst. 1 o. z., ale ani odpovědnost vlastníka stavby podle § 2938 odst. 1 o. z. Odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, podle nichž je nezbytné nejprve shledat odpovědnost mezi poškozeným a škůdcem a teprve v případě, že bude zjištěna odpovědnost pojištěného za škodu, zabývat se tím, zda je kryta pojištěním. Avšak činnost škůdce (pronájem nemovitosti) není provozní činností ve smyslu § 2924 o. z., a i kdyby byla, žalobkyně by se této odpovědnosti zprostila, neboť žádnou povinnost provozovatele neporušila. Poškozený by tak nemohl být proti žalobkyni jako škůdci se žalobou opírající se o § 2924 o. z. úspěšný, a proto by jí nemohlo vzniknout právo na plnění z pojištění odpovědnosti. Odvolací soud doplnil, že poškozený by musel být nejprve úspěšný v řízení proti škůdci, aby škůdce uspěl se svou žalobou proti svému pojistiteli. Na závěr poukázal i na to, že jednání žalobkyně, která ve prospěch nájemce prodloužila promlčecí lhůtu, je v rozporu s čl. 16 bodem 9 písm. c) VPP OSPP-03, podle něhož je pojištěný povinen neuspokojovat a neuznávat, a to ani částečně, uplatňované nároky na náhradu a neuzavírat dohodu o narovnání ani soudní smír, pokud k tomu nedostane od pojistitele písemný souhlas a bodem 13 písm. a) provést veškerá možná opatření k zabránění zvětšení rozsahu následků pojistné události.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny a které formulovala takto:
Zda může
a) soud hodnotit to, co lze nebo nelze v rámci pojištění provozní činnosti sjednat jako kryté pojistné riziko, a zasahovat tím do smluvní volnosti stran;
b) dojít při škodné události ke krytí s pojistnou událostí, resp. definice a výklad pojistné události směřovat k vyloučení plnění za situace, kdy škoda skutečně vznikla v důsledku události, na kterou se pojištění vztahuje, resp. která byla jako pojistná událost již jednou uznána;
c) být soudem zpochybňován základ nároku, pokud již jednou pojišťovna uznala nárok ze škodné události jako nárok z pojistné události, částečně na něj plnila a neuznala jen výši plnění;
d) dojít při škodné události k souběhu odpovědnosti vlastníka stavby, případně odpovědnosti za porušení smluvní povinnosti s pojištěním odpovědnosti provozní činnosti, případně s pojištěním odpovědnosti za újmu způsobenou výkonem vlastnických práv k pozemku, budově nebo jednotce, správou a provozem pozemků, budov a jednotek, pokud slouží k výkonu kvalifikované podnikatelské činnosti pojištěného;
e) tím, že žalovaná pojišťovna jako vysoce specializovaná a odborná korporace uvedla žalobkyni v omyl a po dobu několika let ji pojišťovala způsobem, který dle odvolacího soudu není možný, tedy že pojistila jako provozní činnost, kterou takto pojistit vůbec nelze, žalovaná odpovídat za škodu tímto neodborným postupem způsobenou.
6. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že soudy nesprávně posoudily splnění podmínek nároku na pojistné plnění. Za absurdní považuje posouzení události spočívající v pádu části střechy jako předvídatelné, neboť v minulosti již střecha jednou spadla. Argument, že se podobný jev může opakovat, neznamená, že šlo o předvídatelnou událost. Zdůrazňuje, že žalovaná uznala škodní událost a zcela plnila na pojistnou událost pojištění pro případ rozbití skla, a to částku ve výši limitu pojistného krytí. Dále žalovaná plnila na pojistnou událost majetkové pojištění – pojištění škod způsobených pádem stromů, stožárů a jiných předmětů, na náklady vynaložené na vyklizení místa škody i na zachraňovací práce. Plněním tak žalovaná uznala nároky co do základu. Následné neproplacení plné výše uplatňovaného nároku nelze zpětně interpretovat tak, že žalovaná nebyla povinna plnit nic. Soudům do tohoto posouzení nepřísluší zasahovat, přičemž úvahy uvedené v bodě 6 napadeného rozhodnutí žalobkyně považuje za nepřezkoumatelné. Opakuje, že žalovaná o předchozím pádu střechy věděla, což mělo a muselo být v procesu uzavírání smlouvy zohledněno. Subjektivní vůli stran nelze vykládat jinak, než že pojistná smlouva kryje i pád střechy dne 26. 8. 2018. Z ničeho neplyne, že by se muselo jednat o pohyb tělesa vně pojištěného objektu – požár může vzniknou uvnitř pojištěné budovy i vně. Nadto dovolatelka považuje slovo stožár za synonymum slov sloup nebo nosník. Soudy nerespektovaly, že žalovaná dala svým plněním najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládá (§ 556 odst. 2 o. z.). Dále nesprávně posoudily činnost dovolatelky, která zahrnuje i technologie či zvláštní postupy, jako činnost nikoliv provozní, přičemž aplikovaly nepřiléhavou judikaturu. Pokud by tomu tak nebylo, žalovaná jako odborník uvedla dovolatelku v omyl, takže by odpovídala minimálně za škodu způsobenou vyvoláním omylu. Nelze souhlasit ani se závěrem soudu prvního stupně převzatého soudem odvolacím, že na pojistné plnění dopadá výluka z pojištění, neboť se dovolatelka o objekt řádně starala. Tento výklad výluky vede k tomu, že by se negoval čl. 2 odst. 3 VOP. Ve vztahu k § 2938 o. z. dovolatelka uvádí, že nájemkyni odpovídá podle tohoto ustanovení a své odpovědnosti se nemůže zprostit. Pojištěnou provozní činností přitom byla dle pojistné smlouvy realitní činnost, správa, pronájem a údržba nemovitostí. Judikatura, kterou argumentovaly soudy, se váže k zákonným ustanovením, nikoliv ke smlouvě. Je-li kryta odpovědnost za újmu způsobenou výkonem vlastnického práva, krylo pojištění provozní činnost i odpovědnost podle § 2938 o. z. V rozporu s judikaturou pak je závěr, podle kterého by muselo proběhnout řízení, ve kterém by byl nárok nájemce postaven najisto (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 nebo sp. zn. 23 Cdo 5969/2017). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
8. Dovolací otázka formulovaná pod písm. e) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na ní napadené rozhodnutí nezávisí. Soudy se v řízení nezabývaly otázkou, zda žalovaná uvedla dovolatelku v omyl a zda jí z tohoto důvodu má odpovídat za škodu. Předmětem řízení bylo plnění z pojistné smlouvy.
9. Ani otázka formulovaná pod písm. c), jíž dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalovaná nárok neuznala ve smyslu § 2054 o. z., přípustnost dovolání nezakládá. Ve vztahu k uznání dluhu podle § 2054 o. z. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017, uvedl, že při konkludentním uznání dluhu dlužník dluh uznává s účinky podle § 2053 o. z. svým faktickým jednáním (placením úroků z dlužné částky nebo plněním části dluhu), ledaže by pohledávka žalobce byla v době placení úroků nebo částečného plnění již promlčena. Zatímco uznání dluhu placením úroků není nijak podmíněno (dobrovolné zaplacení úroků z dlužné částky se bez dalšího považuje za uznání dluhu), částečné plnění musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek dluhu. Tak je tomu především v případě, kdy dlužník částečně plní dluh z povšechně známého závazkového vztahu, aniž by současně zpochybnil jeho (zbývající) výši (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn 23 Cdo 2441/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1115/2004).
10. V posuzovaném případě sice žalovaná částečně plnila, avšak nikoliv za takových okolností, že by bylo možné usuzovat, že poskytnutím částečného plnění uznává i zbytek dluhu. Jak přiléhavě uvedl odvolací soud, žalovaná ve svém dopise dala jasně najevo, že nehodlá žádné další plnění poskytnout, neboť z jejího dopisu jednoznačně plyne, že šetření ukončila. K uznání dluhu částečným plněním podle § 2054 odst. 2 o. z. nedošlo, tím spíše nemohlo dojít ani k uznání základu nároku, jak dovozuje dovolatelka (k nemožnosti hmotněprávního uznání základu nároku viz Štos, J. § 2054. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Vybraná ustanovení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, bod 9). Odvolací soud tudíž tuto otázku posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a proto tato otázka nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
11. Ve vztahu k dovolací otázce formulované pod písm. a) dovolací soud poznamenává, že soudy v řízení nehodnotily, co si lze nebo nelze v rámci pojištění provozní činnosti sjednat jako kryté pojistné riziko. Nicméně z obsahu dovolání plyne, že dovolatelka ve vztahu k otázkám formulovaným pod písm. a), b) a d) vznáší námitky týkající se výkladu právního jednání – pojistné smlouvy.
12. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu úsudek soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Není-li v řízení takovýto (společný) úmysl jednajících, jež je odlišný od jeho jazykového vyjádření, tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen – objektivní metoda výkladu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024, ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1190/2024, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1213/2023).
13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž konstatoval, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, například že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1658/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3525/2021, ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/2022, ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021).
14. O takovou situaci se v případě výkladu pojistné smlouvy, jíž se dovolatelka pojistila proti škodám způsobeným pádem stromů, stožárů a jiných předmětů, nejedná, neboť soudy nižších stupňů požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, dostály. Řádně hodnotily, co uzavření pojistné smlouvy předcházelo (výpovědi svědkyně J. E. a jednatele žalobkyně Ing. R. H.), znění pojistné smlouvy a její systematiku. Přesvědčivým způsobem (srov. zejména bod 46 rozhodnutí soudu prvního stupně) se vypořádaly i s argumentem dovolatelky, že žalovaná částečným poskytnutím plnění dala najevo, jaký obsah právnímu jednání přikládá. Soudům lze přisvědčit, že se jedná o výkladovou pomůcku a nejde o natolik silný výkladový argument, aby převážil nad přirozeným významem ujednání pojistné smlouvy. Dovolací soud souhlasí rovněž se závěrem, že z pojistné smlouvy rozhodně nelze dovodit, že by pojišťovaná věc měla být pojištěna proti škodě způsobené věcí samotnou. Za této situace nelze závěr soudů nižších stupňů, že se pojištění pro případ poškození věci pádem stromů, stožárů a jiných předmětů nevztahovalo na zřícení části střechy samotné pojištěné budovy, považovat za rozporný se shora odkazovanou rozhodovací praxí. Naopak lze přisvědčit výkladu, podle něhož pojištění pokrývalo situace, kdy na pojištěnou věc něco spadne.
15. S dovolatelkou lze souhlasit, že všechna pojistná nebezpečí, na která se vztahovalo pojištění pro případ poškození věci, nejsou vnějšími nebezpečími, jak nepřesně uvedl odvolací soud v bodě 16 svého rozhodnutí (např. právě požár), nicméně tato nepřesnost nic nemění na výsledku výkladu a ostatních argumentech. Dále nelze přisvědčit argumentu dovolatelky, že by slovo stožár bylo možné označit za synonymum slova nosník, neboť se liší tvarem, konstrukcí i způsobem namáhání. K námitkám dovolatelky lze doplnit, že v řízení nevyšlo najevo, že by strany pojistné smlouvy měly společný úmysl upravit podmínky tohoto pojištění ve skutečnosti nějak jinak, než jaký význam objektivně vyplývá z textu písemné smlouvy. Nelze se tedy dovolávat skutečné vůle stran, neboť nebyla v řízení zjištěna. Lze uzavřít, že námitky týkající se výkladu pojištění škod způsobených pádem stromů, stožárů a jiných předmětů přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
16. Dovolání je však přípustné pro posouzení výkladu právního jednání při pojištění odpovědnosti z provozní činnosti, jde-li o posouzení otázky, co strany pojistné smlouvy sjednaly jako pojistnou událost a co jako provozní činnost. Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Předpokladem vzniku nároku na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti z provozní činnosti je pojistná událost, která zahrnuje nejen skutek (událost) od něhož se nárok odvíjí, ale i existenci povinnosti pojištěného nahradit škodu poškozenému, která je kryta pojištěním.
18. Čl. 21 bodu 18 VPP OSPP-03 definuje pojistnou událost jako jakoukoliv nahodilou událost blíže označenou v pojistné smlouvě nebo v těchto podmínkách, popřípadě ve smluvních ujednáních nebo doložkách, kterou nebylo možno při využití zkušeností nebo odborných znalostí ani předvídat a se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění.
19. Odvolací soud dospěl k závěru, že pojistná událost ve smyslu čl. 21 bodu 18 VPP OSPP-03 nenastala, neboť nesplňovala předpoklad nepředvídatelnosti. Přitom se však odchýlil od výše citované judikatury dovolacího soudu týkající se výkladu právního jednání, neboť opomněl subjektivní výklad právního jednání a rovnou přistoupil k objektivní metodě výkladu. Soudy dále nedostatečně posoudily význam předvídatelnosti obsažený ve smluvní definici pojistné události, a i tím se odchýlily od výše uvedené judikatury. Předvídatelnost uvedenou ve smlouvě totiž bez dalšího ztotožnily s nepředvídatelností ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z. (srov. bod 17 rozsudku odvolacího soudu; shodně bod 54 rozsudku soudu prvního stupně), aniž by zohlednily, že samy strany vymezily, pro koho neměla být pojistná událost nepředvídatelná (viz doplněk „nebylo možno při využití zkušeností nebo odborných znalostí ani předvídat“). Je rovněž třeba vyložit, k jakému okamžiku se požadavek nepředvídatelnosti vztahuje (např. zda k okamžiku uzavření smlouvy nebo vzniku pojistné události), s jakou pravděpodobností musela být pojistná událost předvídatelná, a jaký má význam slovo „ani“ v uvedené definici; zda znamená omezení jen na ty zcela neodhadnutelné případy, anebo taktéž na ně (tedy včetně nich).
20. V této souvislosti dovolací soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle které je volní projev třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti), přičemž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem a konkrétním zájmům jednajícího a adresáta (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1907/2024). Ostatně i Ústavní soud zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11). Tuto judikaturu proto musí soudy zohlednit i při výkladu otázky, jakou roli v uvedené definici má hrát předvídatelnost. Podstata pojištění spočívá v tom, že pojistník předpokládá (předvídá) nějaká rizika, má představu, co by se mohlo stát, a chce tomu čelit. Pojišťování se pouze proti rizikům, která si pojistník ani nedovede představit, by bylo zcela nelogické až absurdní. Soudy tedy musí vyložit, co strany myslely onou předvídatelností, aniž by současně svým výkladem popřely smysl a účel pojištění.
21. Od výše citované judikatury se soudy odchýlily i při posouzení otázky, zda ke vzniku škody došlo v důsledku provozní činnosti dovolatelky.
22. Podle čl. 2 bodu 1 VPP OSPP-03 toto pojištění se vztahuje na povinnost pojištěného k náhradě škody nebo jiné újmy z provozní činnosti uvedené v pojistné smlouvě.
23. Podle čl. 2 bodu 2 VPP OSPP-03 pojištěný má právo, aby za něho pojistitel nahradil poškozenému škodu nebo jinou újmu způsobenou provozní činností pojištěného za předpokladu, že pojištěný má v době vzniku pojistné události příslušné oprávnění k provozování této činnosti podle zvláštních právních předpisů.
24. Podle čl. 2 bodu 3 VPP OSPP-03 zároveň se toto pojištění vztahuje i na odpovědnost pojištěného za škodu nebo jinou újmu způsobenou výkonem vlastnických práv k pozemku, budově nebo jednotce, správou a provozem pozemků, budov a jednotek, pokud slouží k výkonu podnikatelské činnosti pojištěného uvedené v pojistné smlouvě.
25. I při výkladu pojmu provozní činnost soudy opomněly subjektivní výklad. Již z tohoto důvodu jejich rozhodnutí neobstojí. Při objektivním výkladu pak nevyužily příslušné výkladové metody a své úvahy zatížily chybou v logice. Nezohlednily navíc text samotné pojistné smlouvy.
26. Soudy správně rozlišily vztah mezi dovolatelkou jako pojištěnou a žalovanou jako pojistitelkou a vztah mezi dovolatelkou jako škůdkyní a nájemcem jako poškozeným. Současně lze soudu prvního stupně přisvědčit, že z hlediska odpovědnosti dovolatelky za škodu způsobenou jejímu nájemci podle § 2924 o. z. není rozhodující, jak provozní činnost definovaly strany pojistné smlouvy (bod 57 jeho rozhodnutí), neboť to je rozhodné pouze z hlediska nároku na pojistné ve vztahu mezi pojistitelem a pojištěným. Soudy ale posuzovaly právě vztah z účastnicemi uzavřené pojistné smlouvy a nezohlednily, že pro účely pojištění využily strany možnost definovat provozní činnost v pojistné smlouvě, čemuž nic nebránilo. Obecně je pojištění za odpovědnost z provozní činnosti zakotveno v čl. 2 bodu 2 VPP OSPP-03 (provozní činnost nedefinuje), a rozšiřuje ji čl. 2 bod 3 VPP OSPP-03. V dodatku č. 4 pojistné smlouvy č. [číslo smlouvy] 40 136 se v rámci pojištění odpovědnosti uvádí, že se pojišťuje provozní činnost – realitní činnost, správa, pronájem a údržba nemovitostí (definuje se provozní činnost pro účely pojistné smlouvy). Strany tedy evidentně zvolily autonomní definici provozní činnosti. Z pojistné smlouvy ani VPP OSPP-03 neplyne, že by strany provozní činnost vymezenou v pojistné smlouvě ztotožnily s provozní činností ve smyslu § 2924 o. z. [tím ale není vyloučeno, aby se (částečně) překrývaly]. Z textu smlouvy ani z VPP OSPP-03 se pak podle dovolacího soudu nepodává, že by se pojištění odpovědnosti nemohlo vztahovat na odpovědnost dovolatelky podle § 2913 o. z. nebo § 2938 o. z., případně další skutkové podstaty, ale že se vztahuje pouze na odpovědnost dovolatelky dle § 2924 o. z. Je tedy třeba, aby soudy posoudily smlouvu i z uvedených hledisek.
27. Ohledně námitky dovolatelky týkající se výluky z pojištění odpovědnosti z provozní činnosti je třeba připomenout, že tuto otázku odvolací soud neřešil. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013), není dovolání ohledně posouzení výluky z pojištění přípustné. Pro úplnost však dovolací soud poznamenává, že podle soudu prvního stupně došlo k naplnění výluky proto, že byla podle smluvního ujednání z pojištění vyloučena odpovědnost za škody nebo újmy mj. vyplývající z plánovacích, poradenských, stavebních, montážních a zkušebních činností. Konstatování, že došlo k naplnění této výluky, lze však považovat za předčasné. Podle skutkových zjištění totiž došlo ke kolapsu vazníku tvořícího součást střešní konstrukce z důvodu koroze výztuže s tím, že konstrukce střechy byla nekvalitně vyrobena, resp. kompletována na staveništi již v době výstavby budovy před desítkami let. Právní předchůdkyně žalobkyně již před událostí prováděla v souladu s doporučeními statika postupné zesilování jednotlivých vazníků. Na základě těchto skutečností však nelze posoudit otázku, kdo střechu vyráběl a kompletoval a zda lze jeho pochybení dovolatelce přičíst k tíži. Navíc nelze vyloučit výklad, podle kterého by se výluka mohla omezovat pouze na činnost v rámci provozní činnosti dovolatelky (není nutné aplikovat výluku na situace, které nejsou pojištěny). Pokud se totiž pojištění vztahuje na provozní činnost (autonomně definovanou stranami pojistné smlouvy), lze za logický považovat výklad, že výluka zužuje rozsah provozní činnosti.
28. Dovolací soud uzavírá, že se dle znění pojistné smlouvy vztahovalo pojištění odpovědnosti i na pronájem nemovitostí, přičemž dovolatelka argumentuje, že právě v důsledku pronajímání své nemovitosti (a nemožnosti dostát své smluvní povinnosti) způsobila svému nájemci škodu. Soudy tedy znovu posoudí, zda nastala pojistná událost (případně zda došlo k naplnění výluky).
29. Konečně dovolatelka namítá, že závěr odvolacího soudu, podle kterého by poškozený se svým nárokem musel být nejprve úspěšný se svou žalobou proti škůdci, aby škůdce uspěl se svou žalobou proti svému pojistiteli, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
30. Tato námitka je důvodná. Odvolacímu soudu lze vytknout, že z jeho rozhodnutí není seznatelné, z jakého právního předpisu nebo ustanovení smlouvy by měl tento závěr plynout. Především je však třeba přisvědčit dovolatelce, že dovolací soud v jí odkazovaném rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5969/2017, uveřejněném pod č. 114/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, označil tento judikaturou dovolacího soudu v minulosti dovozený závěr za překonaný (viz bod 16 citovaného rozhodnutí).
V. Závěr a závazný právní názor
31. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
32. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
33. Soudy v novém rozhodnutí znovu posoudí, zda nastala pojistná událost, zda byla způsobena provozní činností, zda žalobkyně odpovídá za škodu způsobenou jejímu nájemci a zda došlo k naplnění výluky.
34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.