Plný text
25 Cdo 2425/2026-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. V., zastoupený JUDr. Lubomírem Poláchem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: J. S., o zaplacení 2 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 307/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2026, č. j. 71 Co 68/2026-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 5. 2026, č. j. 71 Co 68/2026-184, potvrdil rozsudek ze dne 17. 12. 2025, č. j. 9 C 307/2023-160, kterým Okresní soud ve Frýdku-Místku zamítl žalobu na zaplacení 2 000 000 Kč a na poskytnutí písemné omluvy a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o ochranu osobnosti, do níž měl žalovaný žalobci zasahovat opakovaně různými útoky, jako například nadávkami, boucháním dveřmi, umístěním připínáčku na rohožku přede dveřmi či vhozením dopisu do schránky, vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že účastníci byli sousedé, žalobce v roce 2023 v domě bydlel v bytě nad žalovaným. V jednom případě se stalo, že žalovaný hodil žalobci do schránky lístek s textem „choďte v bytě jako člověk, ne jako slon“. Důkazy k prokázání jakýchkoli jiných útoků žalobce přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nepředložil ani neoznačil. Jediným prokázaným jednáním žalovaného bylo vhození uvedeného vzkazu do poštovní schránky žalobce. Soudy obou stupňů tento skutek shodně právně posoudily podle § 81, § 82 a § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) tak, že jednání žalovaného nelze pokládat za zásah do osobnostních práv žalobce, neboť se jednalo o jednorázové sdělení adresované žalobci, neobsahovalo žádné vulgární či excesivní výrazy a s jeho obsahem se mohl seznámit pouze žalobce. Žalobce neprokázal, že by nějaké jednání žalovaného bylo příčinou jeho zdravotních obtíží. Ani lékařskými zprávami, jejichž obsahem bylo subjektivní tvrzení žalobce o konfliktech se žalovaným, nebylo prokázáno, že by zdravotní stav žalobce (či jeho zhoršení) nějak souvisel s chováním žalovaného vůči žalobci. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že při hodnocení neoprávněnosti zásahu není rozhodný subjektivní pocit jednotlivce, ale objektivní posouzení, tj. posouzení testem běžného člověka. Odvolací soud uzavřel, že předání předmětného písemného vzkazu žalovaným žalobci nepředstavovalo neoprávněný zásah, jenž by byl objektivně způsobilý zasáhnout do osobnosti člověka a ohledně dalších tvrzených zásahů žalobce neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že by k nim došlo. Účastnický výslech žalobce neprovedl, neboť jej nepokládal za důkaz způsobilý prokázat žalobcova tvrzení.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posouzení otázky, zda je adresovaný písemný projev objektivně způsobilý zasáhnout do důstojnosti, cti nebo vážnosti člověka a zda má být soudem posouzen izolovaně podle jednotlivých slov, anebo podle jeho celkového vyznění a v kontextu okolností, za nichž byl učiněn, při zohlednění vztahu mezi původcem a jeho adresátem. Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že jednání žalovaného nebylo objektivně způsobilé vyvolat újmu na jeho osobnostních právech, a měl za to, že soud nezohlednil povahu tohoto sdělení jako znevažujícího hodnocení adresovaného přímo jemu. Namítl také, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena, popř. která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dále žalobce namítl, že soud prvního stupně dostatečně neodůvodnil, proč zamítl navržený důkaz výslechem účastníka, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné.
4. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti je, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí. Při posuzování způsobilosti zasáhnout do osobnosti člověka je nutné přihlédnout ke všem okolnostem věci a hodnotit ji nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010). Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k postižené osobě (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení cti nebo vážnosti postižené fyzické osoby ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za níž k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její cti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, publikovaný pod č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a rozsudek ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015).
6. Závěr odvolacího soudu, že prokázané jednání žalovaného nebylo objektivně způsobilé zasáhnout do osobnosti žalobce a přivodit mu nemajetkovou újmu v podobě zhoršení jeho zdravotního stavu, je zcela v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu. Vložení lístku se vzkazem „choďte jako člověk, ne jako slon“ do sousedovy schránky skutečně nelze pokládat za jednání, které by bylo objektivně způsobilé zasáhnout do osobnosti člověka, do jeho cti, duševní či fyzické integrity. Jakkoli uvedené soukromé sdělení mohlo být žalobcem subjektivně vnímáno jako znevažující, každý člověk by se měl s jeho obsahem dokázat bez obtíží vyrovnat. Odvolací soud předmětné sdělení hodnotil s přihlédnutím ke všem v řízení prokázaným skutkovým okolnostem. Konfliktní povaha vzájemných vztahů mezi účastníky sice prokázána nebyla, ale ani ta by nemohla vést k závěru, že by prokázané jednání žalovaného dosáhlo intenzity schopné zasáhnout osobnost člověka.
7. Žalobce sice ve svém dovolání hovořil též o závislosti napadeného rozhodnutí na právní otázce, která v dosavadní praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena, popř. má být řešena jinak, avšak žádnou takovou otázku nepoložil a nelze ji ani z obsahu dovolání dovodit.
8. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že v rozporu s § 122 odst. 2 o. s. ř. neprovedl jeho účastnický výslech, jde o námitku vady řízení, ke které však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
9. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2026
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu