Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: L & V Jičín, s. r. o., IČO 25283448, se sídlem Špálova 368, 507 43 Sobotka, zastoupená Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem Blahoslavova 197/14, 293 01 Mladá Boleslav, proti žalovanému: Stanislav Drábek, IČO 49994565, se sídlem Nová Ves nad Popelkou 13, 512 71 Nová Ves nad Popelkou, zastoupený JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem Poděbradova 54, 512 51 Lomnice nad Popelkou, o zaplacení 295 865 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 189/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2024, č. j. 47 Co 74/2024-358, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2024, č. j.
47 Co 74/2024-358, a mezitímní rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 11. 2023, č. j. 6 C 189/2021-320, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 295 865 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v důsledku vadné projektové dokumentace vypracované žalovaným.
2. Okresní soud v Semilech mezitímním rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 6 C 189/2021-320, rozhodl, že žalobou uplatněný nárok je co do základu důvodný v plném rozsahu s tím, že o jeho výši bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 47 Co 74/2024-358, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný v roce 2004 na základě dohody účastníků vypracoval pro žalobkyni projektovou dokumentaci ke stavebním úpravám jejího víceúčelového domu č. p. XY v XY. Na základě této dokumentace bylo vydáno stavební povolení a provedena přestavba domu. Odborné vedení realizace přestavby domu měl na starosti žalovaný. Koncem roku 2019 byly v objektu zjištěny trhliny ve zdech, porušení elektroinstalace, vodoinstalace a okem viditelný průhyb stropní konstrukce. Příčinou vzniku trhlin byla nadměrná deformace stropní konstrukce. Stropní konstrukce nevyhovovala z hlediska tzv. mezního stavu únosnosti ani mezního stavu použitelnosti. K průhybu stropní konstrukce došlo proto, že její projektovaná tloušťka byla malá a že žalovaný v projektu nedostatečně zohlednil zatížení stropu příčkami. Konstrukce neměla dostatečnou únosnost. Nebylo naopak prokázáno, že by se na trhlinách ve zdech významným způsobem podílela rekonstrukce domu, k níž došlo v roce 2017. Po právní stránce soudy uzavřely, že žalovaný vyprojektováním nedostatečně nosné stropní konstrukce porušil zákonnou povinnost zajistit mechanickou odolnost a stabilitu stavby ve smyslu § 47 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, a § 15 písm. a) a § 16 písm. a) a b) vyhlášky č. 137/1998 Sb. V důsledku porušení této povinnosti vznikla škoda spočívající v nákladech vynaložených na opravu stavebních závad, a proto za ni žalovaný odpovídá podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“ Námitce promlčení vznesené v odvolání odvolací soud nepřisvědčil. Promlčecí lhůta činila dva, resp. tři roky a začala běžet od chvíle, kdy se žalobkyně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. K tomu došlo dle jejího tvrzení na konci roku 2019. Nebylo tvrzeno (ani prokázáno), že by se tak stalo dříve. Bylo-li tedy řízení zahájeno v únoru 2021, byla dvouletá subjektivní i tříletá objektivní lhůta zachována.
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, přičemž jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřoval v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: 1) Odvolací soud se podle dovolatele odchýlil od rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 349/2006, pokud promlčení nároku na náhradu škody posuzoval podle § 106 obč. zák. a nikoliv podle § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“, přestože měl právní vztah mezi ním a žalobkyní povahu obchodněprávního závazku. Uplynutí objektivní promlčecí lhůty se přitom váže pouze na porušení povinnosti bez ohledu na subjektivní vědomost poškozeného o škodě a existenci škody (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 24/2008, 23 Cdo 5393/2007, 23 Cdo 1426/2011 nebo 23 Cdo 571/2021). K promlčení tak došlo nejpozději v roce 2014, přičemž žalobkyně žalobu podala téměř sedm let poté. 2) I kdyby se promlčení nároku na náhradu škody řídilo § 106 obč. zák., byla by vznesená námitka promlčení důvodná. Odvolací soud totiž nesprávně a v rozporu s judikaturou uzavřel, že subjektivní i objektivní promlčecí lhůta začaly běžet od stejného okamžiku, tj. okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 573/2018). Podle dovolatele přitom muselo dojít ke vzniku škody nejpozději dokončením přestavby, neboť již v té době existovaly konstrukční vady, jež bylo třeba odstranit. Tyto nedostatky měla stavba od počátku bez ohledu na jejich projev. Škoda tak musela vzniknout žalobkyni již ve chvíli, kdy byla stavba zhotovena podle projektové dokumentace (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 552/2003). Eventuálně dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z otázky okamžiku vzniku škody v případě provedení díla na základě vadné projektové dokumentace, která dosud v judikatuře nebyla vyřešena. 3) Dovolatel namítá, že nebyly naplněny podmínky vydání mezitímního rozsudku, neboť se obecné soudy v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu náležitě nevypořádaly s otázkou případného spoluzavinění ze strany poškozené či jiných osob (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2180/2005). Předmětné praskliny v nemovitosti se začaly objevovat téměř 11 let od kolaudace stavby, což je i dle znaleckých posudků a výslechů znalců zcela nestandardní. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
5. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a že dovolatelem uvedená judikatura není přiléhavá. Navrhla odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
7. Třetí dovolatelem formulovaná otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť ji soudy posoudily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2180/2005, nebo ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněný pod číslem 24/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Soud prvního stupně se s otázkou případného spoluzavinění poškozené či jiných osob vypořádal v bodě 35 svého rozhodnutí a odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožnil (viz bod 5 jeho rozhodnutí). Žádné okolnosti svědčící o spoluúčasti poškozené se neprokázaly a namítá-li dovolatel opak, rozporuje hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně, a tedy jím učiněná skutková zjištění, takže neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, a proto jeho námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Pouze pro úplnost dovolací soud poznamenává, že ohledně těchto okolností tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní žalovaného, který svá procesní břemena neunesl, a proto jdou negativní důsledky tohoto stavu k jeho tíži.
8. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky promlčení nároku na náhradu škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Dovolání je důvodné.
10. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
11. Podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
12. Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
13. Podle § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
14. Žalobkyně svůj nárok na náhradu škody odvíjí od porušení povinností žalovaného plynoucích ze smlouvy uzavřené mezi účastníky v roce 2004. Pro právní posouzení otázky promlčení je podstatné, jakého druhu byl závazkový vztah mezi účastníky; zda se jednalo o vztah občanskoprávní či obchodní, tedy vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
15. Obchodní závazkové vztahy upravoval v době uzavření smlouvy mezi účastníky i realizace závazku z této smlouvy žalovaným obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. Tento zákon obsahoval i úpravu odpovědnosti za škodu (§ 373 a násl. obch. zák.) jako speciální obchodněprávní úpravu v poměru k obecné úpravě náhrady škody v § 420 a násl. obč. zák. Z toho vyplývá, že také promlčení nároku na náhradu škody, upravené v obchodním zákoníku, se řídilo režimem promlčení podle § 387 a násl. obch. zák., který byl komplexní (celistvou) úpravou pro obchodní vztahy, podléhající úpravě obsažené v obchodním zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 24/2008, který sice zrušil Ústavní soud svým nálezem ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, avšak toto východisko nezpochybnil).
16. Odborná literatura k výkladu § 398 věty za středníkem obch. zák. uvádí, že vzhledem k zajištění právní jistoty v obchodních vztazích je uplatnění nároku na náhradu škody omezeno objektivní desetiletou lhůtou. Počátek běhu této lhůty je odvislý od jiné právní skutečnosti než v případě subjektivní lhůty. Její běh začíná ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti, která je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Objektivní lhůta se uplatní tehdy, jestliže již před jejím skončením nedošlo k promlčení uplynutím subjektivní lhůty (Kobliha Ivan, Elischer David, Hochman Josef, Hunjan Koblihová Radka, Tuláček Jan, Náhrada škody podle občanského a obchodního zákoníku, zákoníku práce, v oblasti průmyslového vlastnictví a podle autorského zákona, Leges, 2012, s. 239). Dovolací soud pak ustáleně judikoval, že z důvodu právní jistoty obchodní zákoník v § 398 stanovil objektivní, desetiletou promlčecí dobu, která běží ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti, bez zřetele k tomu, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a dokonce bez zřetele k tomu, kdy došlo ke vzniku škody (srov. k tomu shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 24/2008, nebo usnesení ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5393/2007, a ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1426/2011).
17. V posuzované věci se žalobkyně dozvěděla o vzniku škody až v roce 2019. Avšak podle § 398, věty za středníkem, obch. zák. by v případě, že se mezi účastníky jednalo o obchodní závazkový vztah, došlo k promlčení (uplynutí objektivní promlčecí doby) již předtím, po uplynutí 10 let od porušení povinnosti, tedy od vypracování vadné projektové dokumentace. Ustanovení § 106 odst. 1 a 2 obč. zák., která jsou ve vztahu k § 398 obch. zák. ustanoveními generálními (obecnými), se v případě aplikace § 398 obch. zák. jakožto ustanovení speciálního nepoužijí.
18. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se však vůbec nezabýval tím, jaký charakter měl právní vztah mezi účastníky, tedy zda se jednalo o občanskoprávní či obchodní vztah, přestože je to pro právní závěr ohledně promlčení nároku podstatné. Z obsahu spisu sice vyplývá, že žalobkyně je obchodní společností a žalovaný podnikající fyzickou osobou, avšak soudy nebylo po skutkové ani právní stránce zkoumáno a posouzeno, o jaký vztah se mezi nimi jednalo, tedy zda byla smlouva uzavřena v rámci jejich podnikatelské činnosti (zejména z hlediska podnikatelské činnosti žalobkyně) či nikoli. Posouzení námitky promlčení podle § 106 obč. zák. je tedy předčasné, a proto nesprávné.
19. Z uvedených důvodů je rozsudek odvolacího soudu nesprávný. Proto jej dovolací soud zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Druhou dovolatelem formulovanou otázkou a s ní spojenými námitkami se dovolací soud s ohledem na řešení první otázky pro nadbytečnost nezabýval.
20. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady neshledal.
21. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
22. náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2025
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu