Plný text
25 Cdo 2782/2025-91
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: D. T., proti žalovanému: M. M., zastoupený Mgr. Pavlem Kosařem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 10, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 201/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 25 Co 47/2025-70, takto:
I. Žalobci se zástupce pro dovolací řízení neustanovuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 25 Co 47/2025-70, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 12. 2024, č. j. 10 C 201/2024-50, se zrušují a věc se Okresnímu soudu v Mělníku vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy požadoval 100 000 Kč jako náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a psychickou újmu (psychické útrapy), aniž by upřesnil, v jaké výši má být nahrazen každý z nároků.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 25 Co 47/2025-70, potvrdil rozsudek ze dne 10. 12. 2024, č. j. 10 C 201/2024-50, kterým Okresní soud v Mělníku zamítl žalobu o zaplacení 100 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 28. 5. 2024 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný dne 26. 2. 2022 v Praze před klubem XY fyzicky napadl žalobce, kterého čtyřikrát udeřil rukou sevřenou v pěst do obličeje (do oblasti nosu, zubů a čela), a tím mu způsobil zlomeninu hrotu nosních kůstek s odlomením a oddělením kostního fragmentu a dále tržně zhmožděnou ránu na hřbetu nosu. Žalobce byl ošetřen ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, byl léčen konzervativním způsobem, v pracovní neschopnosti byl 5 dnů. Celkově jej utrpěná zranění omezovala v běžném způsobu života přibližně po dobu 6 týdnů, a to zejména bolestivostí, krvácivostí a zhoršenou průchodností nosu. Za uvedené jednání byl žalovaný odsouzen v trestním řízení trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 6 T 73/2022, a byla mu uložena povinnost nahradit škodu zdravotní pojišťovně ve výši 6 715 Kč s úroky z prodlení a zaplatit peněžitý trest 20 000 Kč. Žalobce byl soudem prvního stupně nejprve písemně upozorněn na nedostatky žaloby a následně poučen dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), že je zapotřebí doplnit nezbytná skutková tvrzení k jednotlivým dílčím složkám náhrady újmy (včetně poučení o možném negativním následku nevyhovění této výzvě v podobě zamítnutí žaloby), na výzvu nijak nereagoval a v řízení před soudem prvního stupně zůstal zcela pasivní. Skutková tvrzení uváděná žalobcem však nebyla dostatečná pro jeho úspěch ve věci, nebyla ani patřičně důkazně podložena. Nebylo možno postavit najisto, jaké částky se žalobce domáhá na ten který z tvrzených a požadovaných nároků nemajetkové újmy dle § 2956 a § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), tedy bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a zadostiučinění za ztrátu důstojnosti. K nařízenému jednání soudu prvního stupně se po výpovědi plné moci zmocněncem žalobce bez omluvy nedostavil, a nemohl tak být případně dále poučen soudem prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil s procesním postupem soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že za těchto okolností nezbylo než žalobu zamítnout.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, sepsaným Mgr. Adamem Jucovičem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 12, který zastupoval žalobce v dovolacím řízení. Dne 20. 7. 2026 žalobce sdělil dovolacímu soudu, že jeho právní zastoupení bylo ukončeno a požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Požadavek povinného zastoupení platí jen pro podání dovolání, přičemž však tuto část dovolacího řízení je třeba chápat v širším smyslu tak, že zahrnuje nejen podání dovolání samotného, ale vztahuje se i k podání, kterým se dovolání doplňuje, nebo podání, kterým se disponuje rozsahem dovolání nebo jeho důvody. Omezení dovolání (částečné či úplné zpětvzetí) a změna dovolacího návrhu, které jsou možné i po skončení dovolací lhůty, může učinit sám dovolatel, aniž by byl zastoupen. V daném případě k ukončení právního zastoupení dovolatele došlo až po uplynutí lhůty k podání dovolání, tj. v té fázi dovolacího řízení, v níž dispozice rozsahem dovolání nebo jeho důvody nepřichází v úvahu (§ 241b odst. 3 a § 242 odst. 4 o. s. ř.). Další zastoupení dovolatele v tomto dovolacím řízení tedy není ani nezbytné ani potřebné k uplatňování jeho práv. Nejvyšší soud proto rozhodl, že se žalobci zástupce pro dovolací řízení neustanovuje (§ 243b a § 30 odst. 2 o. s. ř.).
4. Žalobce odůvodnil přípustnost dovolání tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na nesprávném právním posouzením otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak a v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily věc, jestliže jeho žalobu zamítly pouze z důvodu jeho procesní pasivity a nedostatečné konkretizace jednotlivých nároků. Tvrdí, že soudy chybně interpretovaly § 2958 o. z., vycházely-li pouze z jeho první věty, aniž by zohlednily druhou větu, která umožňuje stanovit výši náhrady podle zásad slušnosti, pokud ji nelze přesně určit. Současně namítl, že soudy nižšího stupně nesprávně aplikovaly § 118a a § 136 o. s. ř., neboť i při pasivitě žalobce měly, při prokázaném základu nároku v trestním řízení, určit výši náhrady podle své úvahy, jak umožňuje § 136 o. s. ř., nikoli žalobu zcela zamítnout. Dovolatel zdůrazňuje, že v trestním řízení bylo prokázáno zavinění žalovaného, vznik újmy i příčinná souvislost a sporná zůstala pouze výše náhrady. Za této situace měly soudy postupovat podle zásad slušnosti a náhradu stanovit. Zamítnutí žaloby v plném rozsahu proto považuje za rozporné se zákonem i účelem náhrady nemajetkové újmy. Dovolatel současně vymezuje podle něj dosud neřešené právní otázky. V rovině hmotného práva formuluje otázku, za jakých konkrétních okolností má soud přistoupit k aplikaci druhé věty § 2958 o. z., tedy kdy lze mít za to, že výši náhrady nelze určit podle kritérií stanovených v první větě tohoto ustanovení, a je proto namístě ji subsidiárně stanovit podle zásad slušnosti. V rovině procesního práva pak klade otázku, zda má soud aplikovat § 136 o. s. ř. a určit výši náhrady podle své úvahy i tehdy, jestliže žalobce přes řádné poučení dle § 118a o. s. ř. zůstal procesně pasivní, avšak samotný základ nároku byl již prokázán pravomocným rozhodnutím v trestním řízení. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné a je i důvodné, neboť odvolací soud nesprávně posoudil aplikaci § 118a o. s. ř. soudem prvního stupně.
6. Nároky na náhradu újmy na zdraví podle § 2958 o. z. představují tři relativně samostatná práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikované pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“), která je nutné v žalobě skutkově vymezit, co do požadované výše náhrady vyčíslit a každý z těchto odlišných nároků prokázat. Žaloba v takových případech musí obsahovat (třeba i laickým popisem) specifikaci okolností, z nichž poškozený dovozuje vznik škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2076/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3584/2012), a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Protože soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností, v nichž spatřuje důvod vzniku uplatněného práva, rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018; ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 3006/19, podle nějž soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány). Kromě toho u násilných trestných činů často dochází souběžně se zásahem do zdraví i k zásahu do důstojnosti poškozeného a na tento samostatný segment osobnostních práv se aplikuje § 2956 o. z., neboť jsou dotčeny i jiné dílčí složky osobnosti než zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2077/2024, publikovaný pod č. 64/2025 Sb. rozh. obč.; viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2025, sp. zn. III. ÚS 1687/25, jímž byla v uvedené věci odmítnuta ústavní stížnost škůdce). I z důvodu rozlišení těchto újem je nutné vymezení a vyčíslení jednotlivých nároků, a to tím spíše, označí-li žalobce za jednu z újem psychickou újmu (psychické útrapy), u níž není jasné, zda ji odvozuje od poškození zdraví samotného, či od zásahu do jeho důstojnosti.
7. Z uvedeného plyne, že ačkoli stanovení výše náhrady závisí na úvaze soudu, která se uplatňuje podle principů slušnosti, může být tato úvaha provedena pouze v řízení zahájeném žalobou, v níž žalobce nárok řádně uplatnil, skutkově vymezil a konkretizoval, včetně jeho jednotlivých složek, a na základě dostatečně tvrzeného a prokázaného skutkového základu. Úvahu soudu nelze chápat jako prostředek k nahrazení procesní aktivity účastníků ani k doplnění či nahrazení nedostatečně tvrzeného nebo nevymezeného nároku.
8. Jak plyne z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., musí žaloba obsahovat – kromě dalších náležitostí – též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. 2 Cdon 245/96). Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou, a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.). V literatuře (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 276) ani v soudní praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000, ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1859/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2295/2003) přitom není pochyb o tom, že žalobní petit je nesprávný nejen tehdy, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, ale taktéž (bez ohledu na to, že je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný) tehdy, nevychází-li z vylíčených rozhodných skutečností, ale z jiných v žalobě neuvedených okolností (kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout), popř. je-li v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností obsaženým v žalobě. Takové vady žaloby odstraňuje soud postupem podle § 43 o. s. ř. tak, že žalobce vyzve, aby žalobu ve stanovené lhůtě doplnil či opravil, a poučí jej, jednak jak má opravu nebo doplnění provést, jednak o tom, že v opačném případě bude žaloba odmítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4484/2016).
9. Naproti tomu poučení podle § 118a odst. l až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci v řízení řádně zahájeném žalobou prostou vad, které by bránily jejímu projednání, tvrdili dosud neuvedené rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní), bez nichž by se vystavili nebezpečí neúspěchu ve věci samé [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003]. Platí, že ve sporném řízení má žalobce povinnost tvrzení, tedy povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, od nichž odvozuje své žalovaným porušené nebo ohrožené právo, a ve stejném rozsahu jej tíží břemeno tvrzení. Nejsou-li tvrzení dostatečná pro posouzení věci a ani po řádném poučení soudem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. žalobce žalobu nedoplní, může být žaloba zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení; k neexistujícím tvrzením totiž nelze provádět dokazování, neboť není zřejmé, jaká konkrétní skutečnost má být navrženým důkazem prokázána (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1073/2024). Poučení podle § 118a o. s. ř. tedy nelze použít v situaci, kdy žaloba trpí vadami, je neurčitá, nepřesná či nesrozumitelná. V případě žaloby na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, neobsahuje-li údaje o tom, zda žalobce požaduje náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění, jinou nemajetkovou újmu nebo náhradu duševních útrap a jakou částku požaduje na který z uplatněných nároků.
10. V daném případě žalobce neuvedl, jaké částky se domáhá na ten který z tvrzených a požadovaných nároků nemajetkové újmy dle § 2956 a § 2958 o. z., tedy na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a zadostiučinění za ztrátu důstojnosti. Žaloba v důsledku toho trpí vadami, jež brání jejímu věcnému projednání. Žalobce měl být soudem prvního stupně vyzván podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vady žaloby a současně podle § 43 odst. 2 o. s. ř. měl být poučen, že v případě nevyhovění výzvě bude jeho podání odmítnuto. Procesní postup soudu prvního stupně (aprobovaný rozhodnutím soudu odvolacího), který nesprávně žalobce nevyzval k odstranění vad žaloby podle § 43 o. s. ř., ale k doplnění chybějících tvrzení podle § 118a o. s. ř. (jenž následně vedl k zamítnutí žaloby), byl tedy v rozporu se shora citovanou judikaturou.
11. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním závěru ohledně důsledků nedostatečného vymezení nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví a na jiných hodnotách osobnosti pro určitost a projednatelnost žaloby. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g ve spojení s § 226 o. s. ř.).
12. Ostatní dovolací námitky důvodné nejsou. Otázka podmínek aplikace druhé věty § 2958 o. z. je již ustáleně řešena v rozhodovací praxi. Zásada slušnosti zde nepředstavuje samostatný a na skutkovém základu nezávislý způsob stanovení náhrady, ale slouží jako hodnoticí hledisko v rámci soudního uvážení, které vždy navazuje na konkrétně zjištěný skutkový stav věci. Zákon vychází z požadavku plného odčinění nemajetkové újmy, zároveň však reflektuje, že přesné vyčíslení zásahu do takových hodnot, jako je lidské zdraví, je zpravidla značně obtížné až nemožné. Proto stanoví, že není-li možné výši náhrady určit standardními metodami, přistupuje se k jejímu určení podle zásad slušnosti. Určení výše náhrady musí být vždy založeno na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, zpravidla i podpořeném odborným posouzením, zejména znaleckým posudkem, který umožňuje objektivně zhodnotit dopady újmy do života poškozeného. Teprve na tomto základě soud přistupuje k uplatnění zásady slušnosti a následně formuluje závěr o přiměřené výši náhrady. Tato úvaha však nesmí být libovolná, musí být odůvodněna tak, aby bylo zřejmé, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a jaká hodnoticí kritéria použil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021).
13. Samotná existence pravomocného odsuzujícího trestního rozhodnutí neznamená, že civilní soud je bez dalšího povinen přistoupit k určení výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví podle § 136 o. s. ř., přestože žaloba trpí vadami ve vymezení a kvantifikaci jednotlivých dílčích nároků uvedených v § 2958 o. z. či § 2956 o. z. Občanskoprávní soud je vázán pouze výrokem trestního rozsudku o vině, tedy tím, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, nikoli však odůvodněním daného rozhodnutí. V občanském soudním řízení soud provádí (zásadně k návrhu účastníků) vlastní dokazování, které hodnotí nezávisle na výsledcích trestního řízení, s výjimkou vázanosti výrokem trestního rozsudku o vině. I přes existenci pravomocného odsuzujícího trestního rozhodnutí musí žalobce v civilním řízení unést břemeno tvrzení a důkazní ohledně rozsahu náhrady u jednotlivých složek nároku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 627/2013, a ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 421/2009).
14. Možnost postupu podle § 136 o. s. ř. pak nepředstavuje náhradu za absenci skutkových tvrzení či důkazů ze strany žalobce. Nejvyšší soud konstantně dovozuje, že úvaha soudu ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. musí být skutkově podložena, přičemž nesmí jít o libovůli soudu, nýbrž o logickou úvahu vycházející z dostupných provedených důkazů (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2129/2020, a ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1024/2023).
15. O nákladech řízení před soudy obou stupňů i o nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu