Plný text
25 Cdo 3049/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. P. C., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované Creseus, s. r. o., IČ [IČO], se sídlem [adresa] o 2.100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 208/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2009, č.j. 64 Co 514/2008-54, takto: Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2009, č.j. 64 Co 514/2008-54, zrušil rozsudek „pro zmeškání“ Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2007, č.j. 14 C 208/2007-15, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 2.100.000 Kč s příslušenstvím, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce – nezastoupený advokátem – dovoláním, v němž navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Současně žádal soud prvního stupně o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání je zcela bez významu, že advokát ustanovený žalobci usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 2. 2010, č.j. 14 C 208/2007-72, nenahradil dovolání žalobce vlastním podáním majícím náležitosti řádného dovolání ve smyslu ustanovení § 241 o. s. ř. (§ 241b odst. 2 o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadeným usnesením nebylo změněno nebo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1800/2006, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2008, pod pořadovým č. 11). Závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1998, že rozhodnutí, jímž na základě závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, je rozhodnutím obsahově měnícím, a dovolání je proti němu přípustné, se zde neuplatní, neboť zde řešená situace je odlišná. Nejde totiž o to, že soud prvního stupně shledal podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a žalobě vyhověl, zatímco odvolací soud podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání neshledal, a zrušením prvostupňového rozsudku tak vymezil rozdílně (diformně) práva a povinnosti účastníků řízení, nýbrž o to, že soudem prvního stupně vydaný zamítavý rozsudek vůbec rozsudkem pro zmeškání (jenž může být jedině vyhovující) není, takže usnesení odvolacího soudu je standardním kasačním rozhodnutím zrušujícím rozsudek soudu prvního stupně z důvodu jeho vážné procesní vady a vracejícím věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud proto podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o. s. ř. dovolání odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí a o všech dosavadních i dalších nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu