Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie C - standardní význam

Spisová značka

25 Cdo 3193/2025

Téma · generováno AINáhrada škody způsobené povodní pod vodním dílem

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.3193.2025.1
Další údaje
Předmět řízení: Náhrada škody Vodní hospodářství

Shrnutí · generováno AI

Žalobkyně požadovala náhradu škody po zaplavení sportovního areálu při povodni a namítala zejména opožděnou manipulaci s vodním dílem a nedostatečné informování. Soudy zjistily, že extrémní povodňová vlna by areál zaplavila i při správném postupu. Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože námitky směřovaly převážně proti skutkovým zjištěním a vymezená otázka nebyla pro výsledek věci rozhodná.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné, není-li dovolatelem vymezená právní otázka pro napadené rozhodnutí určující. Existence příčinné souvislosti mezi konkrétním pochybením a škodou je otázkou skutkovou, která se nepředpokládá, ale musí být prokázána; skutkové námitky proto přípustnost dovolání nezakládají. Dovolání bylo podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • V tomto ohledu je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou, neboť se v řízení zjišťuje, zda tvrzená škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2398/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnos
    Zobrazit v textu
  • Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (10) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

25 Cdo 3193/2025-1380

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: HAMR – Sport, a. s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 10, zastoupená JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Lesy hl. m. Prahy, příspěvková organizace, IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 10, zastoupená Mgr. Martinem Pujmanem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupená Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, o zaplacení 17 351 690 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 325/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, č. j. 55 Co 17, 18/2025-1330, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám advokáta Mgr. Martina Pujmana.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 62 570 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Martina Rezka, LL.B.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 8 C 325/2015-1198, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 17 351 690 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV), přičemž určení výše nákladů nahrazovaných České republice vyhradil samostatnému usnesení; to se stalo usnesením ze dne 29. 11. 2024, č. j. 8 C 325/2015-1233. Ve sporu o náhradu škody na majetku žalobkyně rozlivem vody při povodňové vlně vyšel soud z následujících skutkových zjištění. Žalovaná příspěvková organizace byla v roce 2013 provozovatelem Vodního díla Hostivař (dále též jen „vodní dílo“) ve vlastnictví hlavního města Prahy. Dne 2. 6. 2013 zatopila povodeň hlavní budovu sportovního areálu HAMR – Záběhlice na adrese [adresa] . Soud s ohledem na manipulační a provozní řád Vodního díla Hostivař řešil, zda žalovaná při hrozící povodni splnila informační povinnost, jejíž obsah a způsob se liší podle typu povodně. Velmi podrobně popsal zjištění o průběhu a vývoji stavu vody na Botiči, o počínání příslušných zaměstnanců žalované i o postupu jednotlivých povodňových orgánů. Dospěl k závěru, že vznesla-li žalovaná 1. 6. 2013 (sobota) dotaz na předpovědní službu Českého hydrometeorologického ústavu (dále jen „ČHMÚ“) na srážkové úhrny a neobdržela-li informaci o tom, že by do ranních hodin druhého dne mělo dojít k překročení srážkového úhrnu 20 mm (tj. množství, které by výrazným způsobem ovlivnilo hladinu v nádrži), neměla její obsluha na noc z 1. 6. na 2. 6. 2013 informaci o očekávatelných mimořádných přítocích do nádrže. Nebylo pochybením, že obsluha na vodním díle nesetrvala přes noc z 1. 6. 2013 na 2. 6. 2013, když 1. 6. 2013 v 15:00 hod. hladina poklesla pod kótu pro mimořádné sledování vodních stavů a znovu 1. 6. 2013 až v 19:50 hod. byl dosažen I. interní stupeň povodňové aktivity. Pokud však B. H., vodohospodářský dělník žalované, provedl 2. 6. 2013 v 01:00 hod. poslední manipulaci spodní výpustí při hladině překračující kótu pro mimořádné sledování vodních stavů, měl o tom vyrozumět hrázného, což neučinil. Toto pochybení se promítlo do skutečnosti, že hrázný se na vodní dílo dostavil až v ranních hodinách 2. 6. 2013 poté, co již nastal II. interní stupeň povodňové aktivity – pohotovost a následně i III. interní stupeň povodňové aktivity – ohrožení. Žalovaná v důsledku tohozačala provádět manipulaci se zpožděním, a i oznámení o stupni povodňové aktivity předala krizovému štábu hl. m. Prahy opožděně. Na druhou stranu množství přiteklé vody do nádrže v nočních hodinách z 1. 6. 2013 na 2. 6. 2013 bylo takového objemu (rychle stoupající hladina v nádrži), že vodní dílo nebylo schopno povodňovou vlnu transformovat, nebylo na to konstruováno a pro předvypouštění nádrže nebyly splněny podmínky. K zatopení areálu žalobkyně ležícího v záplavové zóně, částečně v aktivní záplavové zóně území pod vodním dílem, by tedy při povodni 2. 6. 2013 došlo vždy bez ohledu na postup žalované. Bylo prokázáno, že způsob manipulace obsluhou v ranních hodinách 2. 6. 2013 odsunul rozlití vody pod vodním dílem o 3 až 4 hodiny do denních hodin, a to za zvýšení vodní hladiny nádrže na pouhých 30 cm pod mezní bezpečnou hladinou. Žalovaná při manipulaci s vodním dílem porušila ustanovení manipulačního a provozního řádu a povinnost hlásné povodňové služby podle § 73 odst. 2 věty druhé a věty třetí zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon). Toto porušení však nemohlo mít vliv na fakt, že území pod vodním dílem bylo zatopeno (vždy by k tomu došlo), neboť obsluha vodního díla musela reagovat na extrémní povodňovou situaci. Tento závěr se vztahuje i k prodlení s informováním pracovníka správce odpovědného za provoz vodního díla; žalovaná měla vyrozumět krizový štáb hl. m. Prahy (což učinila), který měl dále vyrozumět úřady městských částí a právnické osoby podle zvláštního plánu vyrozumění, ČHMÚ a VH dispečink Povodí Vltavy, neměla však povinnost informovat osoby pod vodním dílem. Odpovědnosti za škodu na budově a zařízení žalobkyně v souvislosti s povodní se žalovaná zprostila, neboť škodě nemohla zabránit (§ 415 a § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že povodeň je přírodním jevem, soud neaplikoval § 420a obč. zák.

2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 7. 2025, č. j. 55 Co 17, 18/2025-1330, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 11. 2024 (výrok I) i jeho rozsudek ze dne 7. 11. 2024 ve výrocích I, III a IV a ve výroku II jej změnil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla na některých místech zcela přesně reprodukována, neshledal však důvody pro opakování či doplnění dokazování, neboť tyto nepřesnosti neměly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právním závěrem. Až na dílčí pochybení žalovaná neporušila prevenční povinnosti a zároveň mezi dílčími pochybeními, jež soud prvního stupně specifikoval, a následkem, tedy vzniklou škodou, není dána příčinná souvislost. Případné pochybení hrázného či pozdější odpouštění vody z vodního díla nebylo příčinou vzniku škody žalobkyni, kterou způsobila extrémní povodňová vlna, již nebyla žalovaná na vodním díle schopna transformovat. I kdyby žalovaná postupovala jiným způsobem, než v dané situaci učinila, škodě nebylo možné reálně zabránit. Žalovaná neporušila ani povinnost informovat dotčené subjekty pod vodním dílem, neboť to bylo prioritní povinností krizového štábu hl. m. Prahy. Podle odvolacího soudu na danou situaci nedopadá § 420a obč. zák., neboť s ohledem na absenci včasného varování ze strany ČHMÚ nebyla povodeň očekávatelná, a tudíž fakticky nebylo možné škodu odvrátit.

3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na dosud neřešené otázce, zda provozovatel vodního díla, který v době povodně poruší své zákonné i jiné povinnosti v rámci zabezpečení úkolů při ochraně před povodněmi, odpovídá za škodu způsobenou porušením těchto povinností subjektům nacházejícím se níže po vodním toku, pokud tyto subjekty neměly v důsledku pochybení provozovatele vodního díla dostatek času zajistit opatření k ochraně svého majetku. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. S poukazem na § 84 vodního zákona namítá, že pokud patří mezi povinnosti provozovatele vodního díla zajistit dosažitelnost jeho zaměstnanců a informovat o nebezpečí a průběhu povodně povodňový orgán a další subjekty, pak mezi porušením těchto povinností a vznikem škody za daných okolností, v nichž dovolatelka měla dostatek času a kapacit učinit opatření k ochraně části svého majetku před povodní, příčinná souvislost existuje. Odvolací soud podle dovolatelky nepochopil meritum sporu, neboť žalobkyně nezpochybňovala rozsah srážek ani to, že žalovaná, jež ignorovala meteorologické výstrahy a nesplnila povinnost mimořádného sledování, neměla jinou možnost než enormní množství vody vypustit. Ze strany žalované však měla být splněna informační povinnost vůči povodňovému orgánu, a to městské části Praha 10, jak jí ukládá § 84 odst. 1 písm. e) vodního zákona, Hasičskému záchrannému sboru a žalobkyni. Právě toto nedodržení informační povinnosti způsobilo žalobkyni škodu. Dále dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přestože jej sám v průběhu odvolacího řízení (viz záznam z prvního jednání před odvolacím soudem dne 19. 3. 2025) označil za nepřezkoumatelný. Dovolatelka dovozuje, že tedy vydal překvapivé rozhodnutí ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1988/2000. Odvolací soud též popřel svůj v předcházejících rozhodnutích vyslovený názor, že po několika dnech dešťů lze již povodeň předvídat, a tudíž se o vyšší moc nemohlo jednat, aniž by tuto změnu jakkoliv vysvětlil. I kdyby chyběla včasná varování ČHMÚ, nezbavuje to provozovatele vodního díla jeho vlastních povinností daných zákonem a manipulačním řádem. Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud nijak nevypořádal s jejími námitkami v odvolání a v jeho doplnění, což rovněž zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku. Zpochybňuje též skutkový závěr o absenci včasného varování ze strany ČHMÚ a napadá závěr odvolacího soudu, že škodě by nebylo možné zabránit, ani kdyby žalovaná postupovala jinak. Žalobkyně totiž měla k dispozici dostatečnou personální i materiální kapacitu pro ochranu budovy. Ve vztahu k aplikaci § 420a obč. zák. dovolatelka odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 575/2019 a vytýká odvolacímu soudu, že nijak nehodnotil v řízení prokázaná pochybení žalované při manipulaci a porušení informační povinnosti, ačkoliv účelem vodního díla je zmírnění průchodu velkých vod. Pokud by žalovaná tyto povinnosti dodržela, bylo možné zabránit škodám na budově. Proto nelze danou událost označit za neodvratitelnou. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesplňuje zákonné požadavky. Dovolatelkou formulovaná otázka není otázkou právní, nýbrž skutkovou, nadto obsahuje závěry nemající oporu v provedeném dokazování. Dovolání nevyčerpává veškeré důvody, které odvolací soud vedly k vydání dovoláním napadeného rozsudku, a nemá zásadní význam, jelikož vychází ze skutkových okolností prokázaných v tomto řízení. Z odůvodnění rozsudků nalézacích soudů neplyne, že by žalobkyni měla vzniknout jakákoliv kvantifikovatelná škoda v důsledku údajného porušení povinností žalovanou ani že by žalobkyně byla schopna zajistit svůj majetek před povodňovou vlnou. Dovolací otázka nijak nezpochybňuje závěr o absenci varování ze strany ČHMÚ, v jejímž důsledku nebylo možné škodu odvrátit, ani závěr o tom, že příčinou škody byla extrémní povodňová vlna, kterou žalovaná na vodním díle nebyla schopna transformovat. Na tom nic nemění, že se proti těmto závěrům dovolatelka vymezuje v obsahu dovolání. Dovolání je zjevně bezdůvodné, neboť dovolatelka vychází z vlastních skutkových zjištění, která jsou v rozporu se závěry nalézacích soudů, vůči nimž se žalovaná ve vyjádření dále konkrétně vymezuje. Nesouhlasí s tím, že by odvolací soud „nepochopil meritum sporu“; povinnostmi žalované se nalézací soudy důsledně zabývaly a dospěly k závěru, že nebylo její povinností informovat dotčené subjekty pod vodním dílem, neboť to bylo povinností krizového štábu hl. m. Prahy. Žalovaná měla vyrozumět tento krizový štáb, což učinila. Veškeré závěry jsou řádně a dostatečně odůvodněné, tudíž rozsudky nalézacích soudů nejsou nepřezkoumatelné. Odvolací soud při vydání dovoláním napadeného rozsudku vycházel z doplněného důkazního stavu, nic mu tudíž nebránilo, aby přehodnotil závěr o mimořádnosti a nepředvídatelnosti povodně. Ohledně absence varování ČHMÚ žalobkyně setrvale popírá jasné důkazy, které k této otázce byly v řízení provedeny, na něž žalovaná odkazuje. Žalovaná neporušila prevenční povinnost a splnila své povinnosti na úseku hlásné povodňové služby v souladu s manipulačním a provozním řádem i zákonem o vodách tím, že informovala krizový štáb hl. m. Prahy; vůči nikomu jinému povinnost neměla. Jednala tedy adekvátně situaci, která odpovídala výstrahám ČHMÚ a s ohledem na objem srážek učinila maximum, co bylo v objektivních možnostech vodního díla. Ohledně aplikace § 420a obč. zák. je i z dovolatelkou odkazovaného rozsudku sp. zn. 25 Cdo 575/2019 zřejmé, že v nyní projednávané věci byl naplněn liberační důvod. Vodní dílo bylo zasaženo nepředvídatelnými a extrémními srážkami, na jejichž zvládnutí nebylo zbudováno. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

5. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť dovolací otázka je čistě hypotetická a postrádá relevanci pro projednávanou věc. Napadené rozhodnutí je postaveno na závěru o absenci příčinné souvislosti mezi namítanými pochybeními a vzniklým škodným následkem. Žalobkyně tak dovoláním nepředkládá k řešení otázku hmotného práva, nýbrž polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a hodnocením provedených důkazů, zejména znaleckých posudků. Skutková zjištění potvrdila, že přítok dosahoval parametrů 200 až 500leté vody, přičemž transformační funkce vodního díla byla projektována na úroveň 20leté vody. V řízení bylo prokázáno, že i při zcela bezchybné a včasné manipulaci by ke škodě v areálu žalobkyně došlo ve stejném rozsahu. Žalovaná byla povinna informovat výhradně krizový štáb hl. m. Prahy, což řádně učinila. Žalobkyně navíc zásadním způsobem přispěla ke vzniku škody, neboť nedisponovala schváleným povodňovým plánem, ač na to byla upozorněna již v roce 1997, přesto v lokalitě realizovala i nepovolené stavby, které zhoršily odtokové poměry. Šlo o neodvratitelnou událost, které žalovaná nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí profesionálního provozovatele. Byl tak naplněn liberační důvod podle § 420a odst. 3 obč. zák. Příčinou vzniklé škody je tak výlučně vnější přírodní živel, jehož destrukční účinky byly v daném místě a čase objektivně neodvratitelné. Vedlejší účastnice navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však přípustné.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Jestliže se na dovolatelem obecně kladených otázkách napadené rozhodnutí nezakládá, nemohly by ani za jiné procesní situace přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.

9. K informační povinnosti žalované soud prvního stupně výkladem dovolatelkou odkazovaného § 84 vodního zákona ve spojení s manipulačním a provozním řádem uzavřel (a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil), že šlo o povodeň podle bodu D.2 manipulačního a provozního řádu, při níž měla žalovaná informační povinnost (a splnila ji) pouze vůči krizovému štábu hl. m. Prahy, který pak měl vyrozumět úřady městských částí a právnické osoby podle zvláštního plánu vyrozumění. Tento závěr dovolatelka dovoláním nikterak obsahově nezpochybnila (neuvedla, že toto právní posouzení pokládá za nesprávné, nevyložila, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, ani k této otázce nijak nevymezila přípustnost dovolání). V dovolání však vychází ze závěru opačného, tedy že žalovanou tížila informační povinnost vůči městské části Praha 10, Hasičskému záchrannému sboru a žalobkyni, přičemž odvolacímu soudu vytýká, že mezi porušením této informační povinnosti a vzniklou škodou neshledal příčinnou souvislost. Na posouzení otázky příčinné souvislosti mezi porušením informační povinnosti vůči těmto dalším subjektům a vzniklou škodou však rozhodnutí nalézacích soudů nespočívá, dospěly-li k výše uvedenému závěru, že žalovaná informační povinnost měla pouze vůči krizovému štábu hl. m. Prahy, kterou dodržela.

10. Mezi dílčími pochybeními, která soud prvního stupně zjistil (neinformování hrázného vodohospodářským dělníkem o manipulaci provedené 2. 6. 2013 v 01:00 a v důsledku toho opožděné zahájení manipulace v ranních hodinách), a vzniklou škodou nalézací soudy neshledaly příčinnou souvislost, neboť ani při správné manipulaci nebylo možné povodňovou vlnu zmírnit tak, aby nedošlo k zaplavení areálu žalobkyně. V tomto ohledu je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou, neboť se v řízení zjišťuje, zda tvrzená škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2398/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována.

11. Ostatně dovolatelka tento závěr nikterak nesporuje. Vytýká však, že se v důsledku pochybení žalované včas nedozvěděla o rozsahu povodňové vlny, a nemohla se tak na ni řádně připravit. Uvedená pochybení však na vznik škody podle skutkových zjištění nalézacích soudů neměla vliv. Soud prvního stupně sice dospěl k závěru, že v důsledku těchto pochybení byl krizový štáb hl. m. Prahy o dosaženém druhém interním stupni povodňové aktivity žalovanou informován s dvouhodinovým až tříhodinovým zpožděním, současně však takto došlo k odsunutí rozlití vody pod vodním dílem o tři až čtyři hodiny.

12. Ve vztahu k aplikaci § 420a obč. zák. dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 575/2019, jímž ovšem byla řešena náhrada škody způsobené přívalovými dešti v kombinaci s havarijním technickým stavem kanalizační sítě podle poněkud odlišné úpravy odpovědnosti z provozní činnosti podle § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejde tedy o srovnatelnou situaci, neboť podle této pozdější úpravy, je-li určité technické provozní zařízení konstruováno tak, že jeho úkolem je pracovat s přírodními živly (zde kromě jiného i odvod dešťové vody) a předmětem provozu kanalizace je z povahy věci i činnost, při které se provozovatel musí pravidelně vypořádávat s dešťovými srážkami, nelze bez dalšího právě odtékající dešťovou vodu řadit pod okolnost zakládající liberační důvod. U přívalových dešťů, byť jsou výjimečné, avšak nastávají v určité intenzitě několikrát do roka, lze dovodit, že jejich pravidelnost či četnost postrádá prvek nečekanosti a neodvratitelnosti a je spravedlivé a opodstatněné požadovat, aby zařízení provozované žalovanou bylo schopno je absorbovat a zvládnout bez negativních vlivů na okolí. Samozřejmě v případě dešťů zcela mimořádné intenzity, které např. v konkrétní oblasti způsobují povodně a mají širší devastující dopad (zpravidla jednou za několik desítek let), lze již hovořit o neodvratitelné události; o takový případ tam nešlo. V nyní posuzované věci však podle skutkových zjištění nalézacích soudů šlo o povodeň násobně přesahující míru dvacetileté povodně, pro jejíž zvládnutí bylo Vodní dílo Hostivař konstruováno. Je tak zřejmé, že část závěrů uvedeného rozhodnutí na nyní posuzovanou věc nedopadá a že se od něj odvolací soud neodchýlil.

13. Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, případně překvapivost tohoto rozhodnutí, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.

14. Zpochybňuje-li dovolatelka závěr o absenci včasného varování ze strany ČHMÚ, pak námitky proti skutkovým závěrům nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci.

15. Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

16. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, § 93 odst. 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř.

17. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Jelikož žalovaná je příspěvkovou organizací hl. m. Prahy, která disponuje dostatečným odborným aparátem i pro sepis vyjádření k dovolání, není namístě tomuto subjektu přiznávat náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem. Žalované tak byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 450 Kč podle § 14b odst. 6 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“). K důvodům, proč soud neaplikoval § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, uveřejněné pod číslem 50/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

18. Vedlejšímu účastníku na straně žalované vznikly náklady na zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) z tarifní hodnoty 17 351 690 Kč ve výši 51 260 Kč podle § 6 odst. 1 a § 7 bod 7 AT, k níž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 a 14b odst. 6 písm. b) AT a částka 10 860 Kč představující 21% daň z přidané hodnoty, jejímž je právní zástupce vedlejšího účastníka plátcem. Celkem náklady činí 62 570 Kč.

19. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit k rukám zástupců žalované a vedlejší účastnice (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě plynoucí od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací