Plný text
25 Cdo 3196/2025-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) AAAAA (pseudonym), a b) BBBBB (pseudonym), oba zastoupeni JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: UNIQA pojišťovna, a. s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 6, zastoupená Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, o zaplacení 6.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 320/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025, č. j. 23 Co 178/2025-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 31. 3. 2025, č. j. 6 C 320/2024-39, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců 500.000 Kč s příslušenstvím (výroky I a III), v rozsahu 2.500.000 Kč s příslušenstvím požadovaných každým z žalobců žalobu zamítl (výroky II a IV) a uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobcům (výroky V a VI) a soudní poplatek státu (výrok VI). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 12. 1. 2023 došlo k dopravní nehodě, při níž zemřela matka žalobců K. H. (dále též „poškozená“). Viník dopravní nehody byl za své jednání pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 11. 2023, č. j. 3 T 160/2023-499, jímž mu byla mimo jiné uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců 4.000.000 Kč. Viník dopravní nehody měl se žalovanou uzavřenu smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalobci 7. 8. 2023 nahlásili žalované existenci škodní události, žalovaná následně požadovala doložení některých dokladů, čemuž žalobci 27. 9. 2024 vyhověli a zaslali žalované též výše uvedený trestní rozsudek. Následně již žalovaná žalobce nekontaktovala, a to navzdory jejich opakovaným žádostem o informace. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobci měli se svou matkou hluboké citové vazby a že se jim maximálně věnovala. Po zahájení řízení zaslala žalovaná každému ze žalobců 1.000.000 Kč, takže žalobci vzali v tomto rozsahu žalobu zpět a soud prvního stupně řízení částečně zastavil. Soud prvního stupně odkázal na § 6 odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, a § 13 a § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Vyhodnotil věk žalobců (necelých 10 a 7 let) a intenzitu jejich vztahu s matkou s tím, že její úmrtí pro ně představuje nenahraditelnou ztrátu, dále fakt, že byli v důsledku úmrtí matky nuceni změnit školu, a rovněž to, že viník svůj čin spáchal z nedbalosti, během trestního řízení jeho spáchání litoval, avšak osobně se žalobcům ani dalším členům rodiny neomluvil a pozůstalým nic nezaplatil. S odkazem na judikaturu soud prvního stupně uvedl, že ač si je vědom rozsahu újmy utrpěné žalobci, nemůže se ztotožnit s výší odškodnění, jehož zaplacení uložil trestní soud přímému škůdci, neboť je považoval za excesivní. Základní odškodnění ve výši 807.060 Kč (dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející úmrtí poškozené, tedy 20 x 40.353 Kč) tak zvýšil přibližně o 80 % na 1.500.000 Kč pro každého z žalobců. V situaci, kdy žalovaná každému z nich vyplatila 1.000.000 Kč, tedy soud přiznal každému z žalobců 500.000 Kč.
2. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2025, č. j. 23 Co 178/2025-90, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV co do příslušenství zrušil, jinak jej potvrdil (výroky I a II), ve výrocích V a VI jej změnil, jde-li o výši nákladů řízení (výroky III a IV), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V). Odvolací soud zrušil části zamítavých výroků rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o příslušenství, neboť takové rozhodnutí bylo duplicitní, když totéž příslušenství bylo žalobcům vyhovujícími výroky přiznáno. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž akcentoval, nízký věk žalobců, nadstandardní vztahy poškozené se žalobci, postoj viníka dopravní nehody i jednání žalované, spočívající v její pasivitě ve vztahu k žalobcům. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a vyložil, že pravomocné rozhodnutí vydané v řízení o náhradu škody mezi poškozeným a odpovědným škůdcem (výsledek adhezního řízení) je závazné pouze pro účastníky řízení, netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro spor, v němž poškozený požaduje plnění proti pojistiteli (z titulu odpovědnosti škůdce spojené s provozem jeho vozidla), osobou odpovědnou za škodu je přitom pojištěný, když v daném případě nebyla pojišťovna (žalovaná) účastníkem adhezního řízení, a nemohla tak aktivně ovlivnit jeho průběh a uplatnit svá případná procesní práva. Výslednou částku zadostiučinění, k níž dospěl soud prvního stupně, považoval odvolací soud za adekvátní s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu v obdobných věcech, a to i ve vztahu k částkám, které byly přiznány ostatním příbuzným poškozené.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že „napadené rozhodnutí bývá v obdobných případech rozhodováno rozdílně, resp. By měl dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak“. Dovolatelé vyjádřili svůj nesouhlas s tím, že odvolací soud v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1901/2018, a ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2091/2020, nenavýšil u všech žalobců základní hodnotu odškodnění ve formě vícenásobku, když nezohlednil mimořádné okolnosti věci. Mimořádné okolnosti žalobci spatřují v rozsahu psychických útrap vyplývajících z nadstandardních citových vazeb mezi žalobci a poškozenou, absenci účasti a omluvy viníka dopravní nehody a cynickém přístupu žalované, která rezignovala na zákonnou povinnost šetřit pojistnou událost, seznámit žalobce se svými závěry a poskytnout jim pojistné plnění. Žalobci se neztotožňují ani s názorem převládajícím v judikatuře, že adhezní výrok trestního rozsudku, kterým je přiznána náhrada nemajetkové újmy za smrt blízké osoby v souvislosti s provozem motorového vozidla, není závazný pro pojistitele, který pojistil motorové vozidlo, jímž došlo k usmrcení osoby blízké poškozeným. Žalovaná mohla aktivně ovlivňovat kroky pojištěného v trestním řízení, stejně tak měla možnost se trestního řízení účastnit, neboť podle § 129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, je takový postup možný. Žalovaná měla rovněž právo připojit se k trestnímu řízení jako poškozená podle trestního řádu. Pokud takto žalovaná nepostupovala, ačkoliv o zahájení trestního řízení věděla, nelze to klást k tíži žalobců. Jejich nároky nelze považovat za přemrštěné, pojistná smlouva upravovala limit pojistného plnění při újmě z titulu usmrcení osoby blízké částkou 60 milionů Kč a nároky žalobců zohledňují hloubku citových vazeb k poškozené a velikost jejich ztráty. Nerespektování závaznosti rozhodnutí soudu v trestním řízení o náhradě škody ve vztahu k pojišťovnám jako k pojistitelům odpovědnosti za provoz vozidla je v příkrém rozporu se záměrem stanoveným směrnicí Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 9. 2009, č. 2009/103/ES, což je důvod, pro který by měla být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelé rovněž brojili proti nákladovým výrokům. Závěrem navrhli, aby bylo dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby bylo změněno.
4. Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry nalézacích soudů a vyzdvihla, že žalobci opakují tvrzení, s nimiž se již tyto soudy vypořádaly. Uvedla, že nezpochybňuje nadstandardní vztahy poškozené se žalobci, avšak částky, jež byly žalobcům v tomto řízení přiznány, korespondují s okolnostmi případu i ustálenou judikaturou, dokonce je lze považovat za převyšující částky přiznávané v obdobných případech. Zdůraznila, že podle judikatury má být základní částka odškodnění modifikována pouze v řádu desítek procent, nikoliv vícenásobků. Uvedla, že ačkoliv § 129 odst. 1 zákona o pojišťovnictví přiznával pojišťovnám postavení účastníka řízení, v praxi tato možnost s ohledem na neochotu orgánů činných v trestním řízení de facto neexistovala.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Ačkoli dovolateli vymezené předpoklady přípustnosti dovolání vyvolávají pochybnosti o tom, o kterou z variant uvedených v § 237 o. s. ř. jde, z obsahu dovolání lze dovodit, že podle dovolatelů se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (výše přiznané náhrady nemajetkové újmy) a že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být podle jejich názoru posouzena jinak (vázanost pojistitele výrokem trestního soudu v adhezním řízení ukládajícím povinnost k náhradě nemajetkové újmy viníkovi dopravní nehody).
8. Ustanovení § 2959 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, uveřejněný pod č. 30/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, jaká výše finanční náhrady v konkrétním případě ztráty osoby blízké plně vyváží utrpení pozůstalého (sekundární oběti), přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
9. Pro účely objektivizace výše náhrady, která má zamezit libovůli ze strany soudů, byla Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč., demonstrativním způsobem uvedena kritéria, ke kterým mají soudy při stanovení výše náhrady újmy podle § 2959 o. z. přihlédnout. Podle citovaných rozhodnutí je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost pozůstalých na zemřelém a eventuálně jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), jejíž poskytnutí může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Předpokládá se, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Má-li mít orientační určení výše náhrad způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v § 13 o. z. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků.
10. Nalézací soudy těmto kritériím vyhověly a srozumitelně odůvodnily, že vyšly ze zjištění, že vztahy mezi žalobci a poškozenou byly nadstandardní, viník dopravní nehody se sice žalobcům přímo neomluvil, avšak dopravní nehodu zavinil z nedbalosti, svou vinu uznal a následkům svého jednání se nevyhýbal. Nalézací soudy rovněž zohlednily skutečnost, že žalovaná jako pojistitel s žalobci nekomunikovala a neposkytla jim dlouhodobě ani základní plnění. Přidržel-li se odvolací soud za těchto skutkových okolností závěrů judikatury a shledal přiměřeným zvýšení základní částky náhrady nemajetkové újmy o přibližně 80 %, nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud respektoval zásadu, že by náhrada za duševní útrapy sekundárních obětí podle § 2959 o. z. měla být v odůvodněných případech zvyšována zpravidla nejvýše o desítky procent, nikoli o násobky základní částky, přičemž výše sjednaných pojistných limitů je v tomto směru zcela nerozhodná.
11. Přiznaná výše náhrady odpovídá i srovnatelným případům řešeným v aktuální judikatuře dovolacího soudu. Na některá z těchto rozhodnutí poukázaly již soud prvního stupně i soud odvolací. Dovolací soud považuje za vhodné zmínit zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3463/2018, jímž byl posuzován případ, kdy při dopravní nehodě zahynuli současně oba rodiče desetileté dcery, která žila pouze se svou matkou, neboť otec rodinu opustil, avšak s dcerou se stýkal, a kdy nepovažoval dovolací soud za nepřiměřeně nízkou náhradu 1 600 000 Kč za ztrátu matky a 800 000 Kč za ztrátu otce. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4518/2018, v případě, kdy nezletilý ve věku 6 let ztratil v důsledku pochybení při poskytování zdravotních služeb otce, se kterým měl intenzivní vztah, jeho ztrátu těžce nesl a byl na něm existenčně závislý, avšak nadále o něj pečovala matka, považovaly soudy za přiměřenou náhradu ve výši 1 500 000 Kč. Naproti tomu odkaz dovolatelů na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1901/2018, a ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2091/2020, není přiléhavý, neboť první uvedený rozsudek byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1764/19, a druhý citovaný rozsudek posuzoval věc skutkově odlišnou a šlo o rozsudek zrušovací, z nějž proto nevyplývají závěry o přiměřenosti konkrétních částek odškodnění pozůstalých, s obecnými východisky tohoto rozsudku pak napadené rozhodnutí v rozporu není.
12. K otázce vázanosti pojistitele výrokem o náhradě újmy vydaným trestním soudem proti škůdci se dlouhodobě a zcela konzistentně vyjadřuje judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu tak, že výrok o povinnosti k náhradě újmy z adhezního řízení je v plném rozsahu závazný pouze pro pojištěného škůdce, a nikoliv již pro pojistitele, který nemá v adhezním řízení zákonem zakotveno žádné procesní postavení, a nemá tak procesní prostředky, jak toto řízení ovlivnit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016). Ostatně i v řízení o žalobě pojištěného proti pojistiteli o pojistné plnění představované tím, co pojištěný škůdce podle pravomocného rozhodnutí vydaného v adhezním řízení zaplatil poškozenému na náhradu škody, je soud vázán jen výrokem o tom, že pojištěnému bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo nahradit škodu. Otázku, zda je pojišťovna povinna toto plnění pojištěnému nahradit, je oprávněn a povinen posoudit sám (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008, ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 738/2015, nebo ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 25 Cdo 774/2024). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že pojišťovna měla podle § 129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění účinném do 31. 3. 2024, v řízení správním i soudním při šetření pojistné události postavení účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2025, sp. zn. 25 Cdo 2298/2024). Judikatura tedy připouští, že mohou nastat a v praxi nastávají například případy, kdy je pojistitelem vyplacena poškozenému jako pojistné plnění menší částka, než jaká je výše soudem přiznaného nároku na náhradu újmy vůči pojištěnému škůdci. Také mohou nastat případy, kdy o výplatě pojistného plnění, respektive jeho výši bude veden s pojistitelem spor, zatímco plnění uložené výrokem soudu o povinnosti k náhradě újmy bude vůči pojištěnému již exekvovatelné.
13. Takto jednoznačně formulované judikatorní závěry nepřipouští interpretační výjimky a z předestřeného řešení dotčené otázky je zřejmé, že se žádný prostor pro překonání rozhodovací praxe nevytváří, jestliže dovolatelé ani žádnou relevantní argumentaci nenabízejí. Dovolací soud neshledal ani rozpor napadeného rozhodnutí s cíli sledovanými směrnicí Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 9. 2009, č. 2009/103/ES, který nadto dovolatelé ani blíže nespecifikují.
14. K obdobným závěrům přitom Nejvyšší soud dospěl i v usnesení ze dne 17. 3. 2026, sp. zn. 25 Cdo 1603/2025, v němž rozhodoval o nárocích dalších pozůstalých po stejné poškozené na náhradu nemajetkové újmy vůči stejné žalované.
15. Jelikož dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
16. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
17. Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaná zásadně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proti žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jí však náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť v řadě okolností shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k náhradě těchto nákladů řízení bylo vůči žalobcům nepřiměřenou tvrdostí; zejména je třeba zohlednit povahu uplatněného nároku a přístup žalované, když nezletilí žalobci přišli o matku a žalovaná na jejich výzvy ani nereagovala. Za těchto okolností by zaplacení nákladů dovolacího řízení bylo pro žalobce mnohem citelnějším zásahem do majetkové sféry než ztráta, kterou utrpí žalovaná jako ekonomicky silná právnická osoba v důsledku aplikace § 150 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2026
JUDr. Robert Waltr předseda senátu