Plný text
25 Cdo 3304/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Jakubem Špitálským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému J. Ch., za účasti ČSOB Pojišťovny, a.s., člena holdingu ČSOB, IČO [IČO], se sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 2.019.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 12 C 12/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 10 Co 793/2013-231, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, č. j. 12 C 12/2005-211, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.019.000 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody na zdraví (ztížení společenského uplatnění) vzniklé v důsledku dopravní nehody, kterou způsobil dne 10. 12. 2002 žalovaný pojištěný pro případ odpovědnosti z provozu vozidla u vedlejšího účastníka. Žalobce utrpěl úraz ve čtyřiceti letech, je v plném invalidním důchodu, trpí paraparézou, narušeným stereotypem chůze a psychickými potížemi. Dle znaleckého posudku bylo ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ohodnoceno na 7350 bodů včetně zvýšení dle § 6 odst. 1 vyhlášky 440/2001 Sb., bolestné bylo ohodnoceno celkem na 971 bodů, celkem tedy 998.520 Kč. Soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník mimosoudně vyplatil žalobci částku 1.086.000 Kč za ztížení ZSU a částku 116.520 Kč na bolestném. Pro zvýšení odškodnění postupem dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. neshledal soud důvod, jelikož zdravotní stav žalobce byl sice významně ovlivněn, ale stále může řídit auto, tančit na plese či se pohybovat po zasněženém terénu s pomocí francouzských holí. Dosud vyplacené odškodnění se proto jeví soudu přiměřené následkům poškození zdraví žalobce.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 10 Co 793/2013-231, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování aktuálními zprávami o zdravotním stavu žalobce a přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že zvýšení odškodnění za ZSU dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. není na místě. Uvedl, že výše odškodnění za ZSU na základě ohodnocení lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalé a prokazatelně nepříznivě ovlivňují uplatnění poškozeného v životě. Pokud zvýší lékař bodové ohodnocení ještě o 50%, znamená to, že dle úvahy lékaře základní bodové ohodnocení následků poškození žalobcova zdraví s ohledem na intenzitu, rozsah omezení a změny v jeho uplatnění, nepostačuje. Další možné zvýšení odškodění za ZSU jdoucí nad tento rozšířený rámec je podmíněno existencí takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, není základní odškodnění za ZSU přiměřeným. Srovnáním současných poměrů žalobce s jeho poměry před úrazem dospěl soud k závěru, že takové výjimečné skutečnosti dány nejsou, neboť žalobce byl v době úrazu dlouhodobě nezaměstnaný, vedl hezký rodinný život s občasnými pohybovými či společenskými aktivitami, z nichž však po úrazu není zcela vyloučen, mimořádné zájmy, aktivity či ambice neměl. Žalobce je schopen se bez větších obtíží sám pohybovat, běžně řídí vůz a není vyloučen ani ze společenského či veřejného života. Další výjimečné důvody hodné mimořádného zřetele pro zvýšení odškodnění proto dány nejsou a již vyplacená částka je přiměřená následkům škody na zdraví žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a odůvodňuje jej tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem, že v jeho případě nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Hodnocení svých poměrů považuje za nesprávné a neobjektivní, především vytýká odvolacímu soudu zlehčování faktických dopadů úrazu do jednotlivých oblastí jeho života a naopak zveličování několika světlých okamžiků jako tanec na maturitním plese dcery či řízení automobilu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný a vedlejší účastník shodně uvedli ve vyjádření k dovolání žalobce, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení otázky existence okolností pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo před 1. 1. 2014.
Pokud dovolatel uvedl, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva dovolacím soudem dosud neřešené, tuto otázku nijak blíže nerozvedl, z obsahu dovolání je však zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s tím, že soudy neshledaly předpoklady pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Má za to, že základní bodové ohodnocení ZSU stanovené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, včetně navýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 % dostatečně nevyjadřuje trvalé škodlivé následky poškození jeho zdraví. Jak bude rozvedeno níže, jedná se o problematiku dovolacím soudem již vyřešenou s následujícími právními závěry.
Podle § 444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti a ztížení jeho společenského uplatnění.
Při určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v jednotlivých případech se použije vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění.
Jak konstatoval již odvolací soud, obecně platí, že již odškodnění v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé důsledky, které poškození zdraví znamená pro běžné životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb. Již toto odškodnění počítá s tím, že poškozený vlivem následků zranění (poškození zdraví) je v běžném životě omezen ve svých možnostech při naplňování svého uplatnění v zaměstnání, v rodinném životě, ve volném čase, v možnosti účastnit se kulturních akcí či v možnosti aktivně sportovat. Proto platí, že pouze tehdy, pokud základní odškodnění zjevně tuto újmu nepokrývá, protože jde o případ zvlášť závažný a hodný mimořádného zřetele, je možné ještě další zvýšení náhrady za ZSU nad rámec základního odškodnění resp. nad rámec odškodnění zvýšeného podle § 6 odst. 1 vyhlášky.
Stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění a její případné zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky, je založeno na srovnání způsobu života a aktivit, kterým se poškozený věnoval či mohl věnovat v době před poškozením zdraví a po škodné události, a je proto závislé na zjištěních, zda a v jakém rozsahu je změněna (omezena) případně zcela ztracena schopnost poškozeného jednak zvládat běžné životní úkony, jednak uspokojovat životní a společenské potřeby, tedy realizovat se v životě rodinném, pracovním a společenském, počítaje v to možnost sportovních aktivit, účasti na kulturních akcích atp. Současně platí, že úvaha o zvýšení náhrady za ZSU nemůže být neomezená, nýbrž i v případě jejího zvýšení je nutné mít na paměti hlediska, k nimž je třeba přihlížet v každém jednotlivém případě, tedy půjde především o porovnání úrovně toho, jak se poškozený věnoval zmíněným aktivitám v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přiměřená náhrada bude dána peněžní částkou vyjadřující jednorázovou kompenzaci ztráty lepší budoucnosti a imateriálních požitků, o které poškozený trvale přišel ve všech zmíněných sférách života, a současně musí být poměřována s obdobnými případy již v judikatuře řešenými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008). Rozhodující přitom není počet násobků základního ohodnocení ZSU, nýbrž také reálná hodnota peněžní částky, jež má kompenzovat imateriální požitky, o které poškozený přišel, přičemž výše odškodnění má jisté hranice, nesmí nést znaky libovůle - nesmí zde být zjevný nepoměr s jinými obdobnými případy.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ZSU, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud pochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Dovolatel v rámci mimosoudního vyrovnání obdržel na odškodnění za ZSU celkem částku 1.086.000 Kč. Odvolací soud správně vyšel ze srovnání poměrů žalobce před úrazem a po něm, vzal v potaz věk žalobce v době úrazu (40 let), uvedl, že v době před úrazem byl dovolatel dlouhodobě nezaměstnaný, k tvrzenému záměru podnikat v oblasti ubytování nebyly předloženy žádné podklady, z nichž by bylo možno usuzovat, že takové plány žalobce měly reálnější základ. Jeho zdravotní omezení spočívající v paraparéze obou dolních končetin, poúrazové erektilní dysfunkci, stresové inkontinenci lehkého stupně a v psychických problémech, zasahují do všech sfér jeho života. Přes nepochybné omezení, které úraz na pohybovém aparátu ve spojení s psychickými problémy pro žalobce znamená, jde stále ve většině sfér jeho života toliko o omezení, byť významné, a nikoli o úplnou ztrátu možnosti činit běžné životní úkony resp. uspokojovat životní a společenské potřeby. Žalobce je soběstačný v péči o sebe, není vyloučen ze života rodinného ani z kontaktu se svým okolím, včetně možnosti účastnit se kulturních a společenských akcí. Při zohlednění těchto hledisek lze posuzovat odškodnění, které žalobci mimosoudně vyplatil vedlejší účastník, za přiměřené, neboť žalobce sice je oproti době před úrazem při uspokojování životních a společenských potřeb omezen, ovšem nikoli vyřazen a běžně zvládá životní úkony včetně řízení auta. Neshledal-li odvolací soud důvody hodné mimořádného zřetele pro další zvýšení odškodnění za ZSU dle § 7 odst. 3 vyhlášky, nepovažuje tento názor dovolací soud za zjevně nepřiměřený. Tento závěr je také, pokud jde o posuzování přiměřenosti, v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, jak pokud jde o hlediska, k nimž nutno přihlížet, tak pokud jde o dodržení principu proporcionality (srov. např. rozhodnutí ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013, ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010 nebo ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1032/2011).
Tento závěr dovolací soud činí při vědomí kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle podzákonného předpisu, kterou vyslovil Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. I v nyní projednávané věci byl sice použit bodový systém stanovený vyhláškou, avšak způsobem, který nevyvolává pochyby o jeho vhodnosti, neboť odvolací soud s jeho pomocí provedl objektivizaci obtíží poškozeného a neopomenul takto zjištěnou částku podrobit úpravě a individualizoval ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného, čímž dospěl k odůvodněné, předvídatelné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu není dán, což činí dovolání žalobce nepřípustným, a proto je dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s . ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a náklady žalovanému a vedlejšímu účastníku nevznikly žádné.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Robert Waltr předseda senátu