Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekKategorie B - vybráno k publikaci

Spisová značka

25 Cdo 3306/2024

Téma · generováno AIOdpovědnost spoluvlastníků za správu společné nemovitosti

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.3306.2024.1
Další údaje
Předmět řízení: Náhrada škody Spoluvlastnictví

Shrnutí · generováno AI

Menšinová spoluvlastnice požadovala ušlý zisk, protože některé byty byly pronajaty levně nebo nebyly pronajaty. Nejvyšší soud potvrdil zamítnutí žaloby: většina při správě domu nejednala protiprávně a žalobkyně nevyužila včas soudní ochranu proti jejím rozhodnutím. Dovolání ve věci samé zamítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Rozhodnutí spoluvlastníků o správě společné věci samo o sobě není protiprávní; zákon č. 89/2012 Sb. jim neukládá povinnost pronajmout věc vůbec ani za tržní nájemné a § 1411 o. z. o péči řádného hospodáře se na správu vlastní společné věci nevztahuje. Nevyužije-li přehlasovaný či opomenutý spoluvlastník včas ochranu podle § 1129 odst. 2 a § 1130 o. z., případná protiprávnost postupu se zhojí. Výjimkou jsou excesy v extrémním rozporu s ekvitou či šikana (§ 1123 věta druhá o. z.).

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Rozhodnutí spoluvlastníků o správě společné věci není samo o sobě protiprávní, neboť se jedná o výkon práva, jak vyplývá z § 1012 , 1115 a 1117 o. z. Spoluvlastníci jsou oprávněni rozhodnout o užívání věci způsobem, jež považují za vhodný. Může se jednat i o způsob, který pro ně není z finančního hlediska nejvýhodnější ( § 1012 a § 1123 věta prvá o. z.).
    Zobrazit v textu
  • Zákon totiž spoluvlastníkům neukládá, aby s péčí řádného hospodáře jednali. Odkazuje-li dovolatelka na § 1411 a násl. o. z., ten se týká správy cizí věci, avšak spoluvlastníci spravují věc vlastní.
    Zobrazit v textu
  • Jinak řečeno, nevyužije-li menšinový spoluvlastník, který byl při přijetí rozhodnutí o správě společné věci ostatními spoluvlastníky přehlasován či opomenut, možnosti obrany, které mu proti takovému rozhodnutí poskytuje zákon, není jeho přehlasování či opomenutí ostatními spoluvlastníky ve vztahu k němu zásadně protiprávním jednáním.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (26) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

25 Cdo 3306/2024-400

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M. V., zastoupená Mgr. Zuzanou Velkovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 5, proti žalovaným: 1. P. H., 2. J. H., 3. V. N., všichni zastoupeni JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] 1, o zaplacení 423 844 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 106/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, č. j. 91 Co 157/2024-366, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení 29 461 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jana Šťovíčka, Ph.D.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se jako menšinová spoluvlastnice nemovité věci domáhá náhrady škody, kterou jí měli způsobit žalovaní jako většinoví spoluvlastníci při správě společné věci. Škodu spatřuje v ušlém zisku za období od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2023, kdy v domě ve spoluvlastnictví účastníků byly dva byty pronajaty za nízké nájemné a jeden byt nebyl pronajat vůbec.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 21 C 106/2023-326, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 423 844 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku p. č. XY, jehož součástí je bytový dům č. p. XY, katastrální území XY, dále jen „nemovitost“. Žalobkyně vlastní 1/4, 1. žalovaný 1/4, 1. žalovaný a 2. žalovaná mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl ve výši 1/8 a 3. žalovaná vlastní 3/8. Žalovaní nabyli převážnou část svých podílů na nemovitosti v roce 2007 (zbývající část v roce 2008), žalobkyně ji nabyla po svém otci děděním v květnu 2020 (otec zemřel 22. 5. 2020; ohledně předchozího období za něž žalobkyně rovněž plnění požaduje, na ni byl nárok smluvně postoupen její babičkou J. K.). Po nabytí spoluvlastnictví obdržela žalobkyně přehled, jaké jsou zde nájemní smlouvy a do kdy tyto nájemní smlouvy trvají, který byl poskytnut nad rámec půlročního vyúčtování, které pravidelně dostávají všichni spoluvlastníci od správcovské firmy. Nemovitost spravuje správcovská firma Buršík a spol. s. r. o., jež zastupuje žalované, nikoliv však žalobkyni, neboť k uzavření smlouvy se správcovskou firmou nedošlo. O prodlužování nájmů byla žalobkyně informována v rámci mailové komunikace; s prodloužením nájmů u bytů č. [číslo], 8 a 9 souhlasila.

3. Dům při převzetí žalovanými v roce 2007 byl ve velmi špatném stavu (po určitou dobu byl částečně obýván bezdomovci). Výnosy z nemovitosti byly ročně 180 000 až 200 000 Kč, následně ještě klesly na 80 000 Kč, v současnosti jsou přes 1 600 000 Kč ročně. Nyní je pronajato sedm z devíti bytů, osmý byt bude pronajat v nejbližší době. Žalovaní se o nemovitost starají s tím, že ji opravují postupně z výnosů z domu, nikdo z nich se nechce dále zadlužit. Byty č. 2, 6 a 7 byly v roce 2019 ve velmi špatném stavu, vybydlené, s vybavením na konci životnosti, byly v nich špatné rozvody, kuchyň někde nebyla, koupelna byla provizorní. Realitní kancelář odmítla dát pro jejich špatný stav tyto byty do své nabídky, a proto byly byty č. [číslo] a 6 pronajaty nájemcům zajištěným žalovanými za nižší nájemné do doby, než se spoluvlastníci rozhodnou byty zrekonstruovat. Byt č. 2 byl takto pronajat v roce 2015, nájemce v něm ze svých prostředků provedl opravy v hodnotě asi 300 000 Kč (pořídil kuchyň, opravil podlahu, provedl instalatérské práce, vybudoval koupelnu, WC, zakoupil bojlery, lustry), po ukončení nájmu zůstaly opravy a investice v bytě. V souvislosti s tím, že nájem k bytu č. [číslo] měl skončit k 31. 7. 2021, žalobkyně dne 20. 5. 2021 sdělila žalovaným, že nesouhlasí s prodloužením nájmu dosavadnímu nájemci za stávajících podmínek, a navrhovala buď podstatně zvednout nájemné, anebo aby byl byt pronajat za stávajících podmínek jí. Správcovská firma všechny spoluvlastníky ve dnech 25. a 26. 5. 2021 informovala, že žalovaní souhlasí s prodloužením nájmu dosavadnímu nájemci za stávajících podmínek. Nájemní vztah k bytu č. [číslo] skončil ke dni 20. 6. 2022 z důvodu rekonstrukce. Byl rekonstruován do května 2023 a dne 29. 6. 2023 byl pronajat za tržní nájemné 19 500 Kč měsíčně. Byt č. 6 byl pronajat v původním neudržovaném stavu od března 2017 (na jeden rok s možností automatického prodloužení) fotografovi T. S., který jej užíval jako ateliér, přičemž se zavázal provést takové úpravy, aby se prostor dal takto užívat (nechal zavést do bytu plyn, opravit elektřinu, provést instalatérské práce včetně instalace boileru a zprovoznění toalety). Do bytu investoval přibližně 120 000 Kč. Žalovaní odsouhlasili prodloužení nájmu k tomuto bytu dosavadnímu nájemci za stávajících podmínek 10. 12. 2020 (o tom se žalobkyně dozvěděla z pravidelného vyúčtování). S tím žalobkyně nesouhlasila. Dne 14. 12. 2020 požádal manžel žalobkyně, aby byl byt č. [číslo] pronajat na další rok jemu. Žalovaní s tím nesouhlasili. Dne 28. 1. 2021 manžel žalobkyně opět projevil zájem o nájem bytu č. [číslo] od 1. 3. 2021 za měsíční nájemné ve výši 10 000 Kč. Žalovaní s touto nabídkou nesouhlasili (o tom byla žalobkyně informována 26. 2. 2021 a rovněž 3. 3. 2021); od 1. 3. 2021 došlo opět k prodloužení dosavadního nájemního vztahu, který nakonec skončil v únoru 2024. Byt č. 7 byl od roku 2013 do prosince 2021 prázdný, protože byl v původním dezolátním stavu s odebraným elektroměrem a plynoměrem. V roce 2021 byl byt kompletně zrekonstruován. Na rekonstrukci 1. žalovaný se souhlasem žalovaných jako většinových spoluvlastníků poskytl bezúročnou půjčku ve výši 365 000 Kč, s čímž žalobkyně nesouhlasila. Dne 13. 10. 2021 byla žalobkyně informována, že žalovaní souhlasili s bezúročnou půjčkou ve prospěch domu ze strany 1. žalovaného s tím, že pronajmutí bytu č. [číslo] zajistí realitní společnost. Dne 16. 12. 2021 byl byt č. [číslo] pronajat za dohodnuté tržní nájemné. Žalobkyně nikdy nepodala návrh k soudu na zrušení rozhodnutí většinových spoluvlastníků ve vztahu k přijatým rozhodnutím většinových spoluvlastníků, ani žalobu na nahrazení souhlasu ostatních spoluvlastníků s projevem vůle co se týče nakládaní s nemovitostí, či jiný druh žaloby týkající se správy společné věci.

4. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2910, § 1117, § 1118, § 1120, § 1123, § 1126, § 1128, § 1130, § 1132 a § 1139 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Dospěl k závěru, že není v rozporu s péčí řádného hospodáře, pokud většinoví spoluvlastníci opravují nemovitost postupně z výnosů a nechtějí se zadlužovat. Žalobkyně nevyužila mechanismů, které chrání menšinového spoluvlastníka při správě společné věci před rozhodnutím většiny, což zdůvodnila existencí krátké 30denní lhůty. Pokud se domnívala, že by se měl byt č. [číslo] pronajmout, a měla pro něj nájemce, mohla to navrhnout ostatním spoluvlastníkům. V případě jejich nesouhlasu se mohla bránit podáním žaloby. Pokud žalobkyně nebrojila tímto postupem proti rozhodnutí většinových spoluvlastníků či nevyužila svých práv spojených s vlastnictvím nemovitosti, považoval soud následnou žalobu na náhradu škody spočívající v ušlém zisku kvůli nepronajmutí bytů č. [číslo] a 6 za vyšší nájemné a nepronajmutí bytu č. [číslo] za obcházení zákonné úpravy ve vztahu ke správě společné věci a zákonných prostředků k její ochraně. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, nepovažoval soud za přiléhavý, neboť nikdo z žalovaných neporušuje vlastnická práva žalobkyně. Žalobkyně byla o zásadních věcech informována, dostávala půlroční vyúčtování a měla přehled o nájemních smlouvách. Není porušením řádné správy, pokud žalovaní pronajali zdevastované byty č. [číslo] a 6, na jejichž rekonstrukci neměli peníze, za nízké nájemné s tím, že se sami nájemci zavázali investovat do těchto bytů, což i učinili. Je pochopitelné, že se názory spoluvlastníků na správu společné věci liší. Pokud ale většina spoluvlastníků rozhodne a žalobkyně se rozhodnutí nebrání, tak s ním de facto souhlasí. Soud uzavřel, že žalovaní neporušili žádnou povinnost stanovenou zákonem, a nezasáhli tak do vlastnického práva žalobkyně, a proto jim nemohla vzniknout povinnost nahradit škodu podle § 2910 o. z.

5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně nepovažoval za nepřezkoumatelné, ani za překvapivé, neboť soud poskytl účastníkům svůj předběžný náhled na věc, a to ještě před poučením podle § 119a o. s. ř. S odkazem na judikaturu k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, účinnému do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dovodil, že pronajímání společné věci spadá do rozhodování o běžné správě společné věci. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalovaní žádnou zákonnou povinnost neporušili a do absolutního práva žalobkyně nezasáhli. O pronajmutí bytů č. [číslo] a 6 rozhodla většina spoluvlastníků, přičemž výši nájemného ovlivnil stav bytů a investice nájemců. Žalobkyně byla pravidelně informována o výsledcích hospodaření v rámci půlročních vyúčtování a měla přehled o nájemních smlouvách v domě. Sama před skončením nájemní smlouvy u bytu č. [číslo] (končící ke dni 31. 7. 2021) vyjádřila nesouhlas s jejím prodloužením za stávajících podmínek a nesouhlas vyjádřila rovněž u nájemní smlouvy k bytu č. [číslo] (končící ke dni 28. 2. 2021). K žádosti žalovaných správcovská firma zorganizovala hlasování, přičemž žalovaní se stanoviskem žalobkyně nesouhlasili a vyslovili souhlas s prodloužením nájemních smluv dosavadním nájemcům za stávajících podmínek. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2608/2000 a 25 Cdo 2176/2012 odvolací soud uvedl, že není samo o sobě porušením právní povinnosti, pokud spoluvlastníci rozhodnou většinou hlasů počítanou podle velikosti jejich podílů o nakládání se společnou věcí. Ani on nepovažoval nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, za přiléhavý, neboť z dokazování nevyplynulo, že by rozhodování většiny bylo v extrémním nesouladu se zájmy žalobkyně, a tedy v rozporu s dobrými mravy. Pokud by v posuzované věci bylo možné žalobkyní vytýkaná jednání většinových spoluvlastníků kvalifikovat jako případy mimořádné správy, mohla se žalobkyně domáhat ochrany poskytnuté jí § 1129 odst. 2 o. z., tedy přezkumu rozhodnutí většinových spoluvlastníků soudem. Stejně tak by se jako přehlasovaná spoluvlastnice, jíž rozhodnutí (většinových spoluvlastníků) hrozí těžkou újmou, mohla domáhat u soudu zrušení tohoto rozhodnutí podle 1130 o. z., obojí ve lhůtě třiceti dnů od přijetí takového rozhodnutí, resp. ode dne, kdy se o takovém rozhodnutí dozvěděla nebo dozvědět mohla. Nic z toho však žalobkyně neučinila a ani sama využití takovéhoto postupu netvrdila (odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 192/2017).

6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Napadený rozsudek považuje za rozporný se základními zásadami občanského práva [srov. § 2 odst. 2, § 3 odst. 2 písm. e) a f) a § 6 o. z.], protože aprobuje zneužívající jednání majoritních spoluvlastníků a ukládá žalobkyni povinnost zaplatit zcela excesivní náklady řízení. Přípustnost dovolatelka spatřuje v řešení několika otázek hmotného práva, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, resp. jsou rozhodovány rozdílně, a otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 1) Zda je menšinový spoluvlastník oprávněn domáhat se náhrady škody podle § 2910 o. z., i když proti rozhodnutím většinových spoluvlastníků nebrojil žalobami podle § 1128 odst. 2 a § 1129 odst. 2 o. z., resp. žalobami na nahrazení projevu vůle. 2) Zda je při zodpovězení této otázky nutné zohlednit konkrétní okolnosti případu (např. kdy a jak se menšinový spoluvlastník dozvěděl o zneužívající povaze jednání většinových spoluvlastníků). Podle dovolatelky soudy postupovaly nesprávně, pokud vznik nároku na náhradu škody podmínily předchozími žalobami dle § 1128 odst. 2, § 1129 odst. 2 o. z., příp. žalobami na nahrazení projevu vůle, neboť takový předpoklad z § 2910 o. z. neplyne (srov. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 4843/2008). Tvrdí, že podání žalob nebylo prakticky proveditelné, protože se o jednání žalovaných dozvídala postupně s časovým odstupem, a navíc neměla k dispozici potřebné informace. Soudy navíc pominuly judikaturu, podle které náleží spoluvlastníkovi náhrada, pokud mu není umožněno realizovat jeho vlastnické právo (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1370/2015), přičemž výše náhrady se určí jako to, co by vyloučený spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rozsahu svého podílu získal (rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 503/2011). Třetí až šestou otázkou se dovolatelka táže, zda žalovaní jednali při rozhodování o (ne)pronajmutí společné věci za daných v dovolání specifikovaných okolností protiprávně, mj. v rozporu s péčí řádného hospodáře. 7) Dovolatelka pokládá otázku, jaký je standard péče většinových spoluvlastníků o nemovitost a zda je třeba při aplikaci § 1411 o. z. použít též § 51 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech, dále jen „z. o. k.“. Má za to, že žalovaní záměrně porušovali svou zákonnou povinnost postupovat při správě domu s péčí řádného hospodáře, protože ponechali byty řadu let neobydlené a neopravné a byty č. [číslo] a 6 pronajali známým za zcela neadekvátně nízkou cenu, přičemž ignorovali nabídku s vyšším nájemným (namítá rozpor s rozhodnutími sp. zn. 26 Cdo 4843/2008 a IV. ÚS 1735/07), čímž zasáhli do jejích základních práv. Dovolatelka tak neměla možnost ovlivnit správu společné věci a nemohla věc užívat, aniž by obdržela odpovídající kompenzaci v podobě podílu na tržním nájemném, a proto soudy pominuly judikaturu dovolacího i Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1370/2015, 31 Cdo 503/2011 nebo Pl. ÚS-st. 48/18). Namítá, že jednání žalovaných bylo motivováno snahou získat nemovitost do jejich výlučného vlastnictví za co nejnižší cenu. Zdůrazňuje, že správcovská firma komunikovala pouze se žalovanými a že nad rámec půlročního vyúčtování neměla žádné další informace. Soudy se podle ní rovněž dostatečně nezabývaly posouzením péče řádného hospodáře ve vztahu ke konkrétním okolnostem posuzované věci. Neprokázal se nedostatek finančních prostředků na straně žalovaných; 1. žalovaný je podle ní velmi majetný. 8) Dále pokládá otázku, zda je rozhodování o rekonstrukci běžnou správou nemovitosti ve smyslu § 1128 o. z. I když rozhodování o otázce pronájmu standardně představuje rozhodování v rámci běžné správy, spoluvlastníci rozhodovali o tom, zda ponechat podstatnou část domu řadu let bez rekonstrukce, nepronajatou či pronajatou za extrémně nízké nájemné, což již spadá pod správu mimořádnou (namítá rozpor s rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 2288/2017). Odvolací soud dle dovolatelky rovněž zatížil řízení vadami. Vycházel z toho, že dovolatelka v odvolání uplatnila pouze důvod nesprávného právního posouzení věci, i když uváděla i jiné odvolací důvody a pochybil, pokud nepovažoval rozhodnutí soudu prvního stupně za překvapivé. Obě rozhodnutí pak dovolatelka považuje za nepřezkoumatelná, přičemž písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nebylo v souladu s odůvodněním sděleným soudem při vyhlášení rozsudku. Pokud odvolací soud nedoplnil ani nezopakoval dokazování, a to i přes námitky uplatněné v odvolání, vycházel z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, stejně jako soud prvního stupně. Nadto soud opomněl návrh žalobkyně na vypracování znaleckého posudku, který by stanovil možné výnosy z domu, a nesprávně hodnotil výpověď V. jako nikoli nestrannou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1215/2021). Nesprávně pak soud rozhodl i o náhradě nákladů řízení, byla-li jí uložena povinnost nahradit vysoké náklady řízení, které byly zčásti vyvolány nesprávným procesním postupem, a proto byly neúčelné. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě vyhovuje, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, nebo aby ho společně s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby dovolací soud nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát nebo aby přikázal věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně.

7. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že rozhodnutí soudů obou stupňů považují za správná a dovolání žalobkyně za nedůvodné. Zdůraznili, že žalobkyně nikdy proti rozhodnutí většiny nebrojila žalobou a že o nemovitost pečují v souladu s platnou právní úpravou, což je i v jejich zájmu. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

8. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky protiprávnosti jednání spoluvlastníků při správě společné věci, jež dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolání není důvodné.

9. Podle § 2910 věty první o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil.

10. Podle § 1012 věty první o. z. vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit.

11. Podle § 1115 věty první o. z. osoby, jimž náleží vlastnické právo k věci společně, jsou spoluvlastníky.

12. Podle § 1117 o. z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

13. Podle § 1118 o. z. spoluvlastníku náleží vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno, i podíl z plodů a užitků ze společné věci.

14. Podle § 1121 o. z. každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého podílu.

15. Podle § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

16. Podle § 1123 o. z. spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své vůle. Takové nakládání však nesmí být na újmu právům ostatních spoluvlastníků bez zřetele k tomu, z čeho vyplývají.

17. Podle § 1126 o. z. každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci (odst. 1). Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů (odst. 2).

18. Podle § 1128 o. z. o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů (odst. 1). Rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel (odst. 2). Není-li návrh podle odstavce 2 podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědoměn, běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (odst. 3).

19. Podle § 1129 o. z. k rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud (odst. 1). Spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování podle odstavce 1 může navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 1128 odst. 3 platí obdobně (odst. 2).

20. Podle § 1130 o. z. přehlasovaný spoluvlastník, jemuž rozhodnutí hrozí těžkou újmou, zejména neúměrným omezením v užívání společné věci nebo vznikem povinnosti zřejmě nepoměrné k hodnotě jeho podílu, může soudu navrhnout, aby toto rozhodnutí zrušil. Ustanovení § 1128 odst. 3 platí obdobně.

21. Podle § 1139 o. z. navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá (odst. 1). Způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny (odst. 2).

22. Podle § 1411 o. z. správce cizího majetku vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí řádného hospodáře.

23. Podle § 51 z. o. k. pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou. (odst. 1) Člen statutárního orgánu kapitálové společnosti může požádat nejvyšší orgán obchodní korporace o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení; tím není dotčena jeho povinnost jednat s péčí řádného hospodáře (odst. 2).

24. Předpokladem vzniku povinnosti nahradit újmu podle § 2910 věty první o. z. je protiprávní jednání, jímž dojde k zásahu do absolutního práva jiného, vznik újmy, příčinná souvislost mezi nimi a zavinění, jež se ve formě nedbalosti presumuje podle § 2911 o. z. K odpovědnosti za újmu (škodu) musí být splněny všechny uvedené předpoklady. Škůdce jedná protiprávně, poruší-li svým konáním či opomenutím povinnost, kterou mu uložil zákon. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda žalovaní jako spoluvlastníci při správě společné věci jednali protiprávně.

25. Rozhodnutí spoluvlastníků o správě společné věci není samo o sobě protiprávní, neboť se jedná o výkon práva, jak vyplývá z § 1012, 1115 a 1117 o. z. Spoluvlastníci jsou oprávněni rozhodnout o užívání věci způsobem, jež považují za vhodný. Může se jednat i o způsob, který pro ně není z finančního hlediska nejvýhodnější (§ 1012 a § 1123 věta prvá o. z.). Spoluvlastníky totiž nelze nutit, aby věc pronajali za tržní nájemné nebo aby ji pronajali vůbec. Žádná taková povinnost jim ze zákona neplyne (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2608/2000). Při rozhodování o společné věci se uplatní princip majority (s výjimkou případů uvedených v § 1132 o. z. o něž se však v posuzované věci nejedná), což obecně znamená, že rozhodná je vůle většiny spoluvlastníků (§ 1122 a 1126 věta druhá o. z.). Z toho vyplývá nedůvodnost námitky dovolatelky, pokud argumentuje tím, že rozhodnutí většiny nebyla v souladu s péčí řádného hospodáře. Zákon totiž spoluvlastníkům neukládá, aby s péčí řádného hospodáře jednali. Odkazuje-li dovolatelka na § 1411 a násl. o. z., ten se týká správy cizí věci, avšak spoluvlastníci spravují věc vlastní. Tím spíše nebude aplikovatelný ani § 51 odst. 1 z. o. k., který upravuje pravidla jednání členů voleného orgánu. Námitky dovolatelky týkající se porušení povinnosti péče řádného hospodáře většinovými spoluvlastníky tedy důvodné nejsou.

26. Zákon však současně ukládá spoluvlastníkům povinnost nakládat se společnou věcí tak, aby to nebylo na újmu právům ostatních spoluvlastníků (§ 1123 věta druhá o. z.). Nelze totiž připustit, aby v důsledku uplatnění principu majority došlo k popření samotné podstaty a smyslu vlastnického práva (nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07). Odborná literatura hovoří o tzv. obecné spoluvlastnické loajalitě a jako příklady uvádí zákaz zneužití práva nebo nepoctivého jednání [srov. Králík, M. § 1123 Nakládání spoluvlastníka se spoluvlastnickým podílem. In: Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 58; Remeš, J. § 1123 Nakládání s podílem. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, marg. č. 5; nebo Králík, M. § 1128 Rozhodování v záležitostech běžné správy týkající se společné věci. In: Spáčil, J., Králík, M. a kol., op. cit., marg. č. 55]. O tyto situace však půjde pouze v případech extrémního nesouladu se zásadou ekvity (rovnosti a spravedlivého zacházení) nebo v případě šikany. K tomu lze odkázat na odbornou literaturu, která poukazuje na rozdílnou právní úpravu přezkumu rozhodnutí většinového spoluvlastníka podle zákona č. 40/1964 Sb., za něhož byl přijat výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07, na který odkazuje i dovolatelka, a podle zákona č. 89/2012 Sb. (srov. Králík, M. § 1128 Rozhodování v záležitostech běžné správy týkající se společné věci. In: Spáčil, J., Králík, M. a kol., op. cit., m. č. 32).

27. Občanský zákoník na případy přehlasování spoluvlastníka při tzv. mimořádné správě (na niž dovolatelka odkazovala) pamatuje v ustanovení § 1129 odst. 2 o. z. a upravuje, jak se takovému postupu může bránit. Judikatura je pak již ustálena v závěru, že § 1130 o. z. poskytuje soudní ochranu přehlasovanému nebo opomenutému menšinovému spoluvlastníku před rozhodnutím většinového spoluvlastníka v případě mimořádné správy a v závislosti na konkrétních okolnostech případu, zejména tam, kde stav hrozící těžké újmy bude zcela zřejmý, připouští výjimečně soudní ochranu i tehdy, půjde-li o rozhodnutí v záležitosti běžné správy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017, publikovaný pod č. 5/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 835/2022, uzavřel, že spoluvlastník opomenutý při rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci (mimořádná správa), má možnost obrany podle § 1129 o. z. [může v třicetidenní lhůtě (§ 1128 odst. 3 o. z.) ode dne, kdy se dozvěděl o přijetí rozhodnutí spoluvlastníků, žádat, aby o záležitosti rozhodl soud, případně aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí]. Nepodá-li návrh v uvedené lhůtě, toto právo zaniká.

28. Jestliže však opomenutý nebo přehlasovaný spoluvlastník nevyužije zákonné možnosti ke své obraně, tedy v zákonné lhůtě nepodá příslušnou žalobu k soudu, lze na takové jednání pohlížet jako na tzv. „dodatečný souhlas“. Dává tím totiž najevo, že s rozhodnutím většiny v podstatě souhlasí. V této souvislosti lze rovněž odkázat na závěr Nejvyššího soudu ve shora citované věci sp. zn. 22 Cdo 835/2022, že nepodá-li opomenutý spoluvlastník návrh podle § 1129 o. z. v zákonem stanovené lhůtě, toto právo zaniká. Případná protiprávnost postupu při přehlasování spoluvlastníka či protiprávnost postupu při jeho opomenutí při nakládání se společnou věcí se tím zhojí. Jinak řečeno, nevyužije-li menšinový spoluvlastník, který byl při přijetí rozhodnutí o správě společné věci ostatními spoluvlastníky přehlasován či opomenut, možnosti obrany, které mu proti takovému rozhodnutí poskytuje zákon, není jeho přehlasování či opomenutí ostatními spoluvlastníky ve vztahu k němu zásadně protiprávním jednáním.

29. V projednávané věci, posuzováno od doby, kdy se žalobkyně stala spoluvlastnicí (ohledně předchozího období, za něž žalobkyně požaduje ušlý zisk z titulu na ni postoupené pohledávky, žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti týkající se rozhodování jejího právního předchůdce při nakládání se společnou věcí), byla žalobkyně informována o rozhodování o nájmu bytu č. [číslo] na další období od srpna 2021 (byt byl pronajat od roku 2015). Dne 20. 5. 2021 navrhla, aby byt nebyl za stávajících podmínek pronajat dosavadnímu nájemci (aby byl buď zvednut nájem nebo byt pronajat jí). Dne 26. 5. 2021 ji pak správcovská firma informovala, že žalovaní souhlasí s prodloužením nájmu dosavadnímu nájemci za stávajících podmínek. Žalobkyně tak nebyla při rozhodování o tomto pronájmu opomenuta; byla jako menšinový spoluvlastník přehlasována. Jde-li pak o období, kdy byl byt rekonstruován (od 21. 6. 2022, kdy skončil nájemní vztah, do května 2023) a za které žalobkyně rovněž požaduje náhradu ušlého zisku, nebylo v řízení tvrzeno ani prokázáno, že by s rekonstrukcí tohoto bytu nesouhlasila. Byt č. 6 byl od roku 2017 pronajímán známému fotografovi jako ateliér vždy na jeden rok s možností automatického prodloužení. O tom, že žalovaní rozhodli 10. 12. 2020 o prodloužení tohoto nájmu se žalobkyně dozvěděla až z pravidelného vyúčtování, tedy poté, kdy ostatní spoluvlastníci rozhodli a nevyhověli žádosti jejího manžela o pronájem tohoto prostoru. Tato situace se opakovala následující rok 2021. Byla tedy při nakládání s tímto bytem [adresa] tím, že byt není pronajímán, ani s poskytnutím bezúročné půjčky na rekonstrukci tohoto bytu 1. žalovaným, což většinoví spoluvlastníci odsouhlasili. Ze skutkových zjištění však není zřejmé, zda byla při rozhodování o půjčce opomenuta či nikoli. Ale v každém případě, jestliže žalovaní žalobkyni při rozhodování v záležitostech mimořádné správy společné věci opomenuli, případně ji přehlasovali, mohla se tomu příslušnými žalobami bránit. Žalobkyně však nevyužila zákonné možnosti obrany proti případně protiprávnímu postupu spoluvlastníků při nakládání se společnou věcí, což má za následek, že jejich jednání nelze považovat za protiprávní (eventuální protiprávnost jednání žalovaných se zhojila). Namítá-li žalobkyně existenci krátkých lhůt k podání žalob, ta není samoúčelná, ale chrání právní jistotu většiny a posiluje možnost, aby bylo vůbec proveditelné společnou věc spravovat a rozhodovat o ní (srov. Králík, M. § 1129 Mimořádná správa společné věci. In: Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 24).

30. V případech řádné správy v nikoli neodkladné záležitosti nemá přijaté rozhodnutí pro menšinovou spoluvlastnici právní účinky (§ 1128 odst. 2 o. z.), to však neznamená, že bez rozhodnutí přijatého většinovými spoluvlastníky nebo v případě, že by při rozhodování opomenuta nebyla, by se společnou věcí bylo naloženo podle představ menšinové spoluvlastnice. Rozhodování v případech řádné správy je podřízeno principu majorizace. Jen z toho, že menšinová spoluvlastnice byla přehlasována nebo opomenuta při rozhodování v případech řádné správy, nelze proto dovozovat, že byla takovým postupem připravena o možnost, aby se společnou věcí bylo určitým způsobem naloženo (např. aby společná věc byla pronajata, pokud většina spoluvlastníků s pronájmem nesouhlasí).

31. Z uvedených důvodů nelze považovat jednání žalovaných při nakládání se společnou věcí za protiprávní, není tak splněna jedna z nezbytných podmínek odpovědnosti za škodu, a proto není nárok žalobkyně na náhradu škody důvodný.

32. Dovolatelka dále v dovolání vytýká soudům, že neaplikovaly judikaturu, podle které náleží náhrada tomu spoluvlastníku, jemuž není umožněno realizovat vlastnické právo, a že lze tuto náhradu určit jako to, co by vyloučený spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rozsahu svého podílu získal (odkázala na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1370/2015 a 31 Cdo 503/2011 a na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18). Tvrdí, že ji žalovaní svými rozhodnutími vyloučili z užívání věci, resp. v důsledku jejich rozhodnutí nezískala totéž, co by získala při obvyklém užívání věci v rámci jejího podílu. Není přitom rozhodné, zda společnou věc pronajali třetí osobám, užívali ji sami nebo ji neužívali vůbec. Svůj nárok vyčíslila jako ušlé nájemné z bytů č. [číslo], 6 a 7, přičemž tvrdila, že při obvyklém užívání věci by bytový dům generoval vyšší zisk, než generoval na základě rozhodnutí přijatých žalovanými.

33. Tato výtka není důvodná. Rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 503/2011 a 22 Cdo 1370/2015 (jež navíc vycházela z předchozí právní úpravy), řeší situaci, kdy spoluvlastník užívá společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu s tím, že pokud tak činí bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny, dohody s nimi či na základě rozhodnutí soudu), je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil. Pokud by tak činil na základě rozhodnutí většiny spoluvlastníků, vznikal by spoluvlastníku, který by byl tímto způsobem z užívání vyloučen, nárok na náhradu za omezení vlastnického práva (§ 137 odst. 1 obč. zák.). Pro posouzení věci podle odkazovaných rozhodnutí ale není v projednávané věci splněn základní předpoklad, a to, že by některý ze žalovaných užíval nemovitost nad rozsah svého spoluvlastnického podílu. Žalobkyně to netvrdila a ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že příjmy z pronájmu byly mezi spoluvlastníky rozdělovány podle rozsahu jejich spoluvlastnických podílů. Všichni spoluvlastníci tedy užívají nemovitost v rozsahu svých podílů, a proto se žádný z nich na úkor žalobkyně (bezdůvodně ani na základě rozhodnutí většiny či jejich dohodou) neobohatil. Závěr odvolacího soudu, že dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí nejsou na projednávanou věc přiléhavá, je proto správný.

34. Dovolatelka tvrdí, že ji žalovaní svými rozhodnutími vyloučili z užívání věci, neboť v důsledku jejich rozhodnutí nezískala na nájemném totéž, co by získala při obvyklém užívání věci v rámci jejího podílu. V nálezu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, Ústavní soud vyslovil, že majorizaci je možno respektovat pouze v případech, v nichž není výsledek v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a neporušuje základní práva menšinových spoluvlastníků. Odkázal na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a vyložil, že užívání společné věci některým z jejích spoluvlastníků je součástí obsahu jeho vlastnického práva. Tím, že je věc pronajata, vzdávají se spoluvlastníci dočasně výkonu užívacího práva k pronajaté věci. To je kompenzováno protiplněním ze strany nájemce. Je-li nájemné sjednáno většinovým spoluvlastníkem ve výši, která je neúměrně nízká, je tím zasažena sama podstata vlastnického práva menšinového spoluvlastníka, který je tím svého vlastnického práva v podstatě zbaven. Ústavní soud posuzoval případ, kdy majoritní spoluvlastnice, aniž by o tom menšinovou spoluvlastnici informovala, uzavřela smlouvu o pronájmu společné věci na neomezeně dlouhou dobu s majetkově a personálně spřízněnou právnickou osobou za nájemné, které bylo více než stonásobně nižší než nájemné tržní a dle tvrzení stěžovatelky jí po dobu několika let nepředkládala vyúčtování hospodaření se společnou věcí ani jí neodváděla žádné platby. Situace, kterou posuzoval Ústavní soud však není srovnatelná s nyní posuzovaným případem. Žalobkyni byl poskytován příslušný podíl z nájemného ze 7 z 9 bytů v domě (do roku 2022 s výjimkou bytu č. [číslo]). Pouze v případě dvou bytů č. [číslo] a č. 6 šlo po určitou dobu o nájemné nižší než tržní, což však odpovídalo jejich špatnému stavu (o tom svědčí skutečnost, že realitní kancelář je odmítla dát do nabídky). Za situace, kdy dosavadní nájemci těchto dvou bytů do nich v době předcházející nabytí spoluvlastnického podílu žalobkyní investovali nemalé finanční prostředky, nelze považovat prodloužení nájmu stávajícím nájemcům za neodůvodněné, a to i když manžel žalobkyně nabídl nájemné vyšší. Žalovaným pak nelze klást k tíži, že se nechtěli zadlužovat, proto byty rekonstruovali postupně a byt č. [číslo] zůstal z toho důvodu po dlouhou dobu nezrekonstruovaný a nepronajatý. Navíc pokud žalobkyně s tím, že byt nebyl pronajat, nesouhlasila, mohla sama sehnat nájemce, avšak i ona (stejně jako žalovaní, kterým to vytýkala) zůstala nečinná. Do dispozice spoluvlastníků spadá i rozhodování o rekonstrukci, která nemusí být vždy provedena objektivně nejlepším a nejvhodnějším způsobem. Žalobkyni rovněž bylo, stejně jako ostatním spoluvlastníkům, poskytováno pravidelné vyúčtování (§ 1118 o. z.). Byly-li byty č. [číslo] a č. 6 v takovém stavu, že je realitní kancelář odmítla pronajmout, je téměř vyloučeno, aby byly pronajaty za podstatně vyšší částky a u bytu č. [číslo] jednala žalobkyně stejně jako ostatní spoluvlastníci, tedy žádného zájemce na pronájem nesehnala. Je tedy nepochybné, že žalobkyně nebyla vyloučena z užívání společné věci a že žádné z rozhodnutí žalovaných nelze považovat za stojící v extrémním nesouladu s principy ekvity a dobré víry nebo za rozporné se zákazem zneužití práva. Závěr odvolacího soudu, že shora citovaný nález Ústavního soudu není na posuzovanou věc přiléhavý proto, že žalobkyně nebyla z užívání společné věci vyloučena, je z uvedených důvodů správný. Ohledně těchto námitek bylo dovolání podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítnuto.

35. Namítá-li dovolatelka, že jednání žalovaných bylo motivováno jejich snahou získat nemovitost do výlučného vlastnictví za co nejnižší cenu nebo že 1. žalovaný je velmi majetný, neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a o. s. ř., ale zpochybňuje skutkový stav zjištěný nalézacími soudy, a proto její námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

36. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však dovolací soud neshledal. Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil výpověď V. jako nikoli nestrannou, nelze jí přisvědčit. Závěr o nevěrohodnosti jeho výpovědi totiž nezaložil pouze na jeho vztahu k dovolatelce (srov. právě např. dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1215/2021), ale dále na argumentu, že se neúčastnil všech jednání, celého řízení, a především že má vztah k předmětu sporu (bod 27 rozhodnutí soudu prvního stupně). Výtky, týkající se toho, že odvolací soud nedoplnil ani nezopakoval dokazování, a proto vycházel z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, nejsou důvodné mimo jiné i vzhledem k tomu, že žalobkyně souhlasila s projednáním věci odvolacím soudem bez jednání. Vytýkala-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelnost, nelze jí přisvědčit, neboť odůvodnění obsahuje srozumitelné vysvětlení, na základě jakých skutkových zjištění i úvah odvolací soud rozhodl, a rozhodnutí nebylo, vzhledem k obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatelky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Nedůvodná je rovněž námitka, že odvolací soud pochybil, pokud rozhodnutí soudu prvního stupně neposoudil jako překvapivé. Rozhodnutí je „překvapivé,“ jestliže ho nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. O takový případ se ale v dané věci nejednalo.

37. Z uvedených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve věci samé za správný, a proto dovolání proti potvrzujícímu výroku o věci samé podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

38. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl.

39. V dovolacím řízení byli úspěšní žalovaní, proto mají podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty jsou tvořeny náklady na právní zastoupení, a to odměnou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 10 020 Kč (§ 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024, advokátního tarifu – dále jen „AT“) při zastoupení tří osob (§ 12 odst. 4 AT) jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a DPH z těchto částek (5 113 Kč); celkem 29 461 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací