Plný text
25 Cdo 354/2024-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně: G. V., zastoupené Mgr. Ing. Lenkou Pechovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Google Ireland Limited, registrační číslo 368047, se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 260/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023, č. j. 29 Co 205/2023-84, takto:
I. Nejvyšší soud žádá Soudní dvůr Evropské unie na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie o odpověď na následující předběžné otázky:
1) Má být čl. 14 odst. 1, případně v kombinaci s čl. 15 odst. 1, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (dále jen „směrnice o elektronickém obchodu“) vykládán v tom smyslu, že vylučuje odpovědnost poskytovatele hostingových služeb za informace uložené příjemcem služby v situaci, kdy tento poskytovatel obdržel oznámení poškozené osoby o tvrzené protiprávnosti obsahu uložené informace, spočívající konkrétně v tvrzeném zásahu do osobnostních práv oznamovatele vyplývajícím z nepravdivosti této informace, aniž je možné na základě obdrženého oznámení posoudit protiprávnost (nepravdivost) této informace?
2) Má být čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice o elektronickém obchodu vykládán v tom smyslu, že poskytovatel hostingových služeb není účinně seznámen s protiprávní informací, jejíž protiprávnost je podmíněna její nepravdivostí, na základě samotného (prostého) oznámení poškozené osoby o nepravdivosti této informace?
3) Má být čl. 15 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu vykládán v tom smyslu, že brání takovému výkladu, podle kterého mají poskytovatelé hostingu na základě oznámení poškozené osoby o tvrzené protiprávnosti obsahu uložené informace, spočívající konkrétně v tvrzeném zásahu do osobnostních práv oznamovatele vyplývajícím z nepravdivosti této informace, povinnost aktivně zjišťovat, zda je tato informace skutečně nepravdivá a v důsledku toho protiprávní, není-li taková jeho protiprávnost prima facie zřejmá?
II. Řízení o dovolání se přerušuje na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžné otázky uvedené pod bodem I výroku.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a dosavadní řízení před českými soudy
1. Žalobkyně, praktická lékařka s dlouholetou praxí působící v Praze, má vytvořený profil v rámci google.com na Google Maps. Žalovaná, společnost Google Ireland Limited, poskytuje služby informační společnosti, mimo jiné i služby Místní zápis v Evropském hospodářském prostoru a ve Švýcarsku, která zahrnuje službu Recenze. U služby Recenze poskytuje žalovaná pouze hosting, tedy služby umožňující provoz stránek, vyhledávání poskytovatelů různých služeb a možnost uživatelům webových stránek zveřejňovat v této sekci své názory na poskytovatele služeb uvedených v Místním zápisu. Žalobkyně byla na stránce Google Maps a na další stránce umožňující hodnotit lékaře (znamylekar.cz) hodnocena vesměs negativně více než polovinou všech recenzentů. Na webové stránce Google Maps byla u žalobkyně jako poskytovatele lékařských služeb, v sekci Recenze, zveřejněna mimo jiné recenze, kterou zveřejnil uživatel pod pseudonymem a jejíž obsah byl: „Paní doktorka je nepříjemná, problémy řeší od počítače. Pacienta si ani neprohlédne. Na všechno píše antibiotika nebo paralen plus. Přecházím k jinýmu lékaři.“ – dále jen „sporná recenze“.
2. Žalobkyně se žalobou u vnitrostátních soudů domáhala, aby žalované byla uložena povinnost odstranit ze sítě internet spornou recenzi. Před podáním žaloby vyzvala žalovanou, aby spornou recenzi odstranila s odkazem na § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Na to žalovaná reagovala výzvou k doplnění konkrétního důvodu, proč má žalobkyně za to, že sporná recenze porušuje její práva nebo je nezákonná. V reakci na to žalobkyně sdělila, že sporná recenze je dle ní v rozporu s § 81 o. z. a do jejích osobnostních práv zasahuje proto, že se netýká kvality jejích lékařských služeb, neboť pacienta, jehož jméno by odpovídalo pseudonymu autora recenze, nikdy neošetřovala.
3. Výzvám žalobkyně žalovaná nevyhověla. Vzhledem k tomu, že žalobkyně autora sporné recenze nebyla schopna identifikovat, podala žalobu, jíž se po žalované jako poskytovatelce hostingových služeb domáhala odstranění údajně difamačního sdělení z internetu.
4. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 4. 2023, č. j. 10 C 260/2022-54, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal, že sporná recenze je věcnou a přípustnou kritikou žalobkyně, která nezasahuje do jejích osobnostních práv, a žalobkyně je povinna ji snést tím spíše, že se nejedná o kritiku ojedinělou. Žalobkyně měla možnost se k ní vyjádřit, což však neučinila. Uzavřel rovněž, že není-li sporná recenze protiprávní, neodpovídá žalovaná za její obsah podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (dále jen „zákona č. 480/2004 Sb.“).
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací se neztotožnil s právním posouzením prvostupňového soudu a rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, č. j. 29 Co 205/2023-84, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost odstranit ze sítě internet spornou recenzi a znemožnit přístup ke sporné recenzi ze sítě internet a rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
6. Odvolací soud rozhodl s odkazem na čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu, § 5 odst. 1 zákona č. 480/2004 Sb. a § 81 a § 82 odst. 1 o. z., že sporná recenze má podle svého obsahu potenciál zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně (do jejího dobrého jména a pověsti), když šíří negativní informaci o výkonu její lékařské praxe. Výkladem § 5 odst. 1 zákona č. 480/2004 Sb. dovodil, že se týká pouze odpovědnosti poskytovatele hostingových služeb za škodu, nemajetkovou újmu či bezdůvodné obohacení. Dovodil, že podle § 82 odst. 1 o. z. se žalobkyně může domáhat ukončení protiprávního zásahu do osobnostních práv nebo odstranění následků takového zásahu, což může uplatnit nejen proti autorovi, ale i proti tomu, kdo poskytuje prostor pro jeho šíření, přičemž uplatňování nároků podle § 82 odst. 1 o. z. není vůči poskytovatelům hostingových služeb podrobeno žádné zvláštní úpravě. Jestliže žalobkyně ještě před podáním žaloby upozornila žalovanou na skutečnost, že sporná recenze zasahuje do jejích osobnostních práv, přičemž tato skutečnost byla z okolností případu zjevná, bylo na žalované, aby na základě takového podnětu u svého uživatele ověřila pravdivost skutkového základu sporné recenze, případně měla spornou recenzi odstranit či znepřístupnit. Žalovaná tak neučinila ani dodatečně v průběhu soudního řízení, a proto nemohla být dle názoru odvolacího soudu v tomto sporu úspěšná. Bez ohledu na možnost žalobkyně na spornou recenzi reagovat byla recenze protiprávní, neboť měla difamující charakter a současně se zakládala na informacích, jejichž pravdivost nebyla v řízení žalovanou tvrzena ani prokázána.
7. Žalovaná ve svém dovolání k Nejvyššímu soudu namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a to mimo jiné v jeho závěru, že je žalovaná jako poskytovatel hostingových služeb (tj. nikoli autor či původce sdíleného obsahu) povinna v řízení o nároku na ochranu osobnosti aktivně vyhledávat skutečnosti nebo okolnosti prokazující protiprávnost obsahu.
8. Dovolací soud shledal, že jeho rozhodnutí je závislé na vyřešení otázky, zda má být čl. 14 odst. 1, případně v kombinaci s čl. 15 odst. 1, směrnice o elektronickém obchodu vykládán v tom smyslu, že vylučuje odpovědnost poskytovatele hostingových služeb za informace uložené příjemcem služby v situaci, kdy tento poskytovatel obdržel oznámení poškozené osoby o tvrzené protiprávnosti obsahu uložené informace, spočívající konkrétně v tvrzeném zásahu do osobnostních práv oznamovatele vyplývajícím z nepravdivosti této informace, aniž je možné na základě obdrženého oznámení posoudit protiprávnost (nepravdivost) této informace. Konkrétně pak na vyřešení otázky, zda má být čl. 14 odst. 1 písm. a) směrnice o elektronickém obchodu vykládán v tom smyslu, že poskytovatel hostingových služeb není účinně seznámen s protiprávní informací, jejíž protiprávnost je podmíněna její nepravdivostí, na základě samotného (prostého) oznámení poškozené osoby o nepravdivosti této informace. A dále na vyřešení otázky, zda má být čl. 15 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu vykládán v tom smyslu, že brání takovému výkladu, podle kterého mají poskytovatelé hostingu na základě oznámení poškozené osoby o tvrzené protiprávnosti obsahu uložené informace, spočívající konkrétně v tvrzeném zásahu do osobnostních práv oznamovatele vyplývajícím z nepravdivosti této informace, povinnost aktivně zjišťovat, zda je tato informace skutečně nepravdivá a v důsledku tohoto protiprávní, není-li taková jeho protiprávnost prima facie zřejmá.
II. Použitelné vnitrostátní právo
9. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“) má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
10. Podle čl. 17 Listiny jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny (odst. 1). Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (odst. 2).
11. Podle § 81 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (odst. 1). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (odst. 2).
12. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
13. Podle § 2 zákona č. 480/2004 Sb. se pro účely tohoto zákona rozumí
a) službou informační společnosti jakákoliv služba poskytovaná elektronickými prostředky na individuální žádost uživatele podanou elektronickými prostředky, poskytovaná zpravidla za úplatu; služba je poskytnuta elektronickými prostředky, pokud je odeslána prostřednictvím sítě elektronických komunikací a vyzvednuta uživatelem z elektronického zařízení pro ukládání dat.
(…)
d) poskytovatelem služby každá fyzická nebo právnická osoba, která poskytuje některou ze služeb informační společnosti,
e) uživatelem každá fyzická nebo právnická osoba, která využívá službu informační společnosti, zejména za účelem vyhledávání či zpřístupňování informací.
(…)
14. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 480/2004 Sb. poskytovatel služby, jež spočívá v ukládání informací poskytnutých uživatelem, odpovídá za obsah informací uložených na žádost uživatele, jen
a) mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní, nebo
b) dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil veškeré kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takovýchto informací.
15. Podle § 5 odst. 2 zákona č. 480/2004 Sb. poskytovatel služby uvedený v odst. 1 odpovídá vždy za obsah uložených informací v případě, že vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na činnost uživatele.
16. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 480/2004 Sb. poskytovatelé služeb uvedení v § 3 až 5 nejsou povinni
a) dohlížet na obsah jimi přenášených nebo ukládaných informací,
b) aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace.
III. Použitelné právo Evropské unie
17. Podle čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina EU“) má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.
18. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny EU má každý právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice.
19. Podle bodu 8 odůvodnění směrnice o elektronickém obchodu je cílem této směrnice vytvořit právní rámec pro zajištění volného pohybu služeb informační společnosti mezi členskými státy a nikoli harmonizovat trestní právo jako takové.
20. Podle bodu 9 odůvodnění směrnice o elektronickém obchodu může v mnohých případech volný pohyb služeb informační společnosti představovat specifický odraz obecnějších zásad právních předpisů Společenství, konkrétně svobody projevu ve smyslu čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ratifikované všemi členskými státy. Z tohoto důvodu směrnice, které se týkají poskytování služeb informační společnosti, musí zajistit, aby tato činnost mohla být svobodně vykonávána podle zmíněného článku a aby podléhala výhradně omezením podle odstavce 2 zmíněného článku a podle čl. 46 odst. 1 Smlouvy. Základní vnitrostátní pravidla a zásady týkající se svobody projevu by touto směrnicí neměla být dotčena.
21. Podle bodu 46 odůvodnění směrnice o elektronickém obchodu, aby mohl poskytovatel služby informační společnosti spočívající v ukládání informací využívat omezení odpovědnosti, musí, jakmile zjistí protiprávní činnost nebo se o ní dozví, neprodleně přijmout veškerá opatření k odstranění daných informací nebo znemožnění přístupu k nim. V souvislosti s jejich odstraněním nebo znemožněním přístupu k nim musí dodržovat zásadu svobody projevu a s ní spojené postupy stanovené na vnitrostátní úrovni. Touto směrnicí nejsou dotčeny možnosti členských států vymezit zvláštní požadavky, které je třeba neprodleně splnit před odstraněním informací nebo znemožněním přístupu k nim.
22. Podle čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu členské státy zajistí, aby v případě služby informační společnosti spočívající v ukládání informací poskytovaných příjemcem služby nebyl poskytovatel služby odpovědný za informace ukládané na žádost příjemce, pokud:
a) poskytovatel nebyl účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací a ani s ohledem na nárok na náhradu škody si není vědom skutečností nebo okolností, z nichž by byla zjevná protiprávní činnost nebo informace, nebo
b) poskytovatel, jakmile se o tomto dozvěděl, jednal s cílem odstranit tyto informace nebo k nim znemožnit přístup.
23. Podle čl. 14 odst. 3 směrnice o elektronickém obchodu není tímto článkem dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil protiprávní jednání nebo mu předešel, ani možnost členských států zavést postupy, které umožní odstranění nebo znemožní přístup k informaci.
24. Podle čl. 15 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu členské státy neukládají poskytovatelům služeb uvedených v článcích 12, 13 a 14 obecnou povinnost dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecnou povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost.
25. Podle čl. 15 odst. 2 směrnice o elektronickém obchodu členské státy mohou poskytovatelům služeb informační společnosti uložit povinnost, aby neprodleně informovali příslušné orgány veřejné moci o pravděpodobných protiprávních činnostech vykonávaných poskytovateli služeb nebo o protiprávních informacích, které tito poskytovatelé poskytují, nebo aby sdělili příslušným orgánům veřejné moci na jejich žádost informace, na jejichž základě lze zjistit totožnost příjemců jejich služeb, s nimiž uzavřeli dohodu o shromažďování informací.
IV. Odůvodnění předložených otázek
26. Podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu, měl tento poskytovatel po obdržení oznámení žalobkyně kontaktovat autora recenze a ověřit si, zda byl skutečně pacientem žalobkyně, případně měl recenzi odstranit či znepřístupnit. Ačkoli odvolací soud tyto závěry formuloval v rámci posouzení protiprávnosti, předkládající soud má za to, že pro posouzení nyní projednávané věci jsou relevantní, neboť se bezprostředně dotýkají otázky, jaké povinnosti vznikají poskytovateli hostingu po oznámení údajně protiprávního obsahu, jehož protiprávnost je podmíněna nepravdivostí informace, a jaký dopad mají tyto povinnosti na možnost dovolávat se omezení odpovědnosti podle čl. 14 směrnice o elektronickém obchodu.
27. Pro rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci je stěžejní posouzení, zda prosté oznámení o údajné nepravdivosti obsahu, v důsledku něhož by měl být tento obsah protiprávní, za situace, kdy z tohoto oznámení ani ze samotného obsahu není ona protiprávnost spočívající v nepravdivosti informace prima facie zjevná, zakládá povinnost hostingové společnosti aktivně jednat. Aktivním jednáním se pak myslí (nerozhodne-li se poskytovatel příspěvek v takové situaci automaticky odstranit) především povinnost aktivně zjišťovat další rozhodné skutečnosti a vyhodnocovat je.
28. Posouzení této otázky má pak dva aspekty. První aspekt se vztahuje k výkladu čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu, konkrétně k objasnění, jaké povahy musí být oznámení o údajném protiprávním obsahu, aby pro poskytovatele hostingu znamenalo ztrátu ochrany poskytované tímto článkem. Jinak řečeno, zda samotné oznámení (tedy pouhé tvrzení), že určité konkrétně vymezené sdělení šířené v rámci ukládaných informací je protiprávní, stačí k tomu, aby poskytovatel hostingových služeb přišel o možnost využít výjimky z odpovědnosti podle čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu.
29. Druhý aspekt se pak týká čl. 15 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu, tedy zda požadavky kladené na poskytovatele hostingu, spočívající v aktivním ověřování protiprávnosti ukládaných informací, pokud dojde k jejich nahlášení, nejsou v rozporu se zákazem obecné povinnosti dohlížet na přenášené nebo ukládané informace a zákazem obecné povinnosti aktivně vyhledávat skutečnosti nebo okolnosti poukazující na protiprávní činnosti.
30. Pro odstranění pochybností předkládající soud zdůrazňuje, že nárok uplatněný žalobkyní v projednávané věci, tj. nárok na odstranění předmětné recenze a znemožnění přístupu k ní, je podle vnitrostátního práva považován za nárok vyplývající z odpovědnosti za zásah do osobnostních práv fyzické osoby. Proto i pro důvodnost takového nároku (stejně jako v případě jiných odpovědnostních nároků) vůči žalované jako poskytovatelce hostingových služeb je vnitrostátním právem vyžadováno, aby byly naplněny podmínky pro zánik omezení odpovědnosti poskytovatele hostingových služeb podle čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu. V tomto smyslu se jedná o zvláštní podmínku („postup“) stanovenou vnitrostátním právem, kterou umožňuje ustanovení čl. 14 odst. 3 směrnice o elektronickém obchodu (srov. například rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-682/18, F. P., ECLI:EU:C:2021:503, bod 132; ve věci C-70/10, Scarlet Extended, ECLI:EU:C:2011:771, bod 32; a ve věci C-324/09, L’Oréal a další, ECLI:EU:C:2011:474, bod 135). Proto je i pro posouzení důvodnosti nároku uplatněného v projednávané věci podle vnitrostátního práva významné, zda došlo na straně žalované k zániku omezení její odpovědnosti jako poskytovatelky hostingových služeb. Je tak pro předkládající soud významné, aby položené předběžné otázky byly v probíhajícím řízení Soudním dvorem zodpovězeny.
Odůvodnění první a druhé otázky
31. K tomuto posouzení je stěžejní výklad čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu, a to zejména v části „nebyl účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací“ [písm. a)] a v části „jakmile se o tomto dozvěděl“ [písm. b)].
32. Předkládající soud si klade otázku, zda z čl. 14 směrnice o elektronickém obchodu vyplývají konkrétní požadavky na náležitosti oznámení o protiprávní činnosti nebo informaci, aby toto oznámení zapříčinilo ztrátu ochrany poskytované čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu (tj. aby došlo k opuštění tzv. bezpečného přístavu), a to v situaci, kdy samotný obsah sdělení není prima facie protiprávní (nejedná se o hate speech ani o podněcování k nenávisti a obsah zároveň není vulgární ani jinak expresivní) v případě, kdy osoba, která má být tímto sdělením poškozena, nemusí znát identitu autora sdělení a nemusí mít objektivně k dispozici důkazy prokazující spolehlivě protiprávnost daného sdělení, byť jeho protiprávnost je podmíněna zjištěním o nepravdivosti sdělené informace.
33. V judikatuře Soudního dvora nebyla tato otázka dosud řešena. Soudní dvůr se ve svých dřívějších rozsudcích zabýval dotčeným ustanovením primárně v kontextu odpovědnosti plynoucí z porušení práv duševního vlastnictví. V takovém případě je ovšem situace poškozeného příznivější, jelikož ve většině případů bude mít možnost objektivně prokázat protiprávnost daného obsahu. V projednávané věci je však protiprávnost posuzovaného obsahu přímo závislá na nepravdivosti tvrzení obsažených v recenzi, přičemž žalobkyně nezná identitu jejího autora, který vystupoval pod pseudonymem. Důkazní postavení nositele práva duševního vlastnictví je naopak obecně příznivější, neboť prokazuje především existenci vlastního konkrétního výlučného práva, do něhož mělo být uloženou informací zasaženo.
34. K účinkům oznámení o protiprávní činnosti nebo informaci se Soudní dvůr vyjádřil v rozsudku ze dne 12. 7. 2011, L'Oréal a další, C-324/09, ECLI:EU:C:2011:474, bod 122, podle kterého: „Výše uvedená pravidla tak zahrnují zejména situaci, kdy provozovatel on-line tržiště po přezkumu provedeném z vlastního podnětu odhalí existenci protiprávní činnosti nebo informace, jakož i situaci, kdy je mu existence takové činnosti nebo takové informace oznámena. V tomto druhém případě nemůže sice oznámení automaticky vést k vyloučení nároku na uplatnění výjimky z odpovědnosti stanovené v článku 14 směrnice 2000/31, neboť oznámení o údajně protiprávních činnostech nebo informacích se mohou ukázat jako nedostatečně přesná a nepodložená, nemění to ovšem nic na tom, že toto oznámení je zpravidla okolností, kterou musí vnitrostátní soud zohlednit při posouzení, zda byl provozovatel ve vztahu k informacím, které mu byly takto předány, skutečně seznámen se skutečnostmi nebo okolnostmi, na základě nichž by musel hospodářský subjekt postupující s řádnou péčí konstatovat protiprávnost.“
35. Předkládající soud si klade otázku, zda je uvedené třeba chápat tak, že k vyloučení nároku na uplatnění výjimky z odpovědnosti stanovené v čl. 14 směrnice o elektronickém obchodu nemůže vést jakékoli oznámení, ale pouze oznámení, které je dostatečně přesné a podložené. Není přitom zřejmé, zda tento požadavek splňuje i oznámení obsahující prosté tvrzení, z něhož by při jeho pravdivosti vyplývala protiprávnost nahlášeného obsahu. V projednávané věci protiprávnost (nepravdivost) předmětné recenze není zjevná ani z obsahu samotného oznámení žalobkyně ani z nahlášeného obsahu. Současně není zřejmé, zda lze po poskytovateli hostingu požadovat, aby pravdivost těchto tvrzení sám na základě prostého oznámení dotčené osoby aktivně ověřoval.
36. K obsahovým náležitostem oznámení o protiprávní informaci se Soudní dvůr blíže vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 6. 2021, spojené věci YouTube a Cyando, C-682/18 a C-683/18, ECLI:EU:C:2021:503, a to v kontextu chráněného obsahu protiprávně sdělovaného veřejnosti prostřednictvím platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů. V bodě 116 uvedl, že oznámení musí provozovateli platformy poskytnout natolik dostatečné informace, aby mohl bez nutnosti provádět důkladné právní posouzení dospět k závěru o protiprávní povaze dotčeného sdělování a současně posoudit, zda je případné odstranění obsahu slučitelné se svobodou projevu. V projednávané věci navíc závěr o protiprávnosti předmětné recenze není ani tak založen (až) na možnostech žalované provést právní posouzení důsledků předmětné recenze, nýbrž především na zjištění o pravdivosti tvrzení obsažených v této recenzi.
37. Rovněž nelze opomenout, že unijní právo nijak nevylučuje (naopak to předpokládá), aby poskytovatelé hostingových služeb byli naopak odpovědní za neoprávněné odstranění či znepřístupnění uložené informace. Ostatně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách) stanoví (byť s účinností od 17. 2. 2024) v této souvislosti řadu povinností poskytovatelům hostingových služeb, včetně např. povinnosti poskytnout všem dotčeným příjemcům služby jasné a konkrétní odůvodnění odstranění obsahu či znemožnění přístupu k němu z důvodu, že informace poskytnuté příjemcem služby mají nezákonný obsah (čl. 17) a v této souvislosti i povinnost (většiny z nich) přijmout řadu organizačních opatření (čl. 20 a násl.) s možností uložení značně vysokých pokut v případě jejich nesplnění (čl. 52).
38. Ze skutkových zjištění v projednávané věci plyne, že oznámení žalobkyně neobsahovalo dostatečné informace k tomu, aby se žalovaná mohla pouze na základě tohoto oznámení bez dalšího šetření ujistit o protiprávní (nepravdivé) povaze sporné recenze. Pokud by tedy výše uvedené závěry byly rovnocenně aplikovatelné i v situaci, kdy nejde o chráněný obsah, který byl protiprávně sdělen veřejnosti prostřednictvím platformy pro sdílení videí nebo platformy pro ukládání a sdílení souborů, ale o tvrzený zásah do osobnostních práv (konkrétně do práva na ochranu cti a dobré pověsti), k němuž mělo dojít prostřednictvím zveřejnění anonymní recenze (hodnocení kvality služeb poskytovaných žalobkyní), pak by takové oznámení nemohlo být dostatečné pro zbavení žalované ochrany podle čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu. Na základě uvedeného se lze spíše domnívat, že odpověď na první dvě předložené otázky by měla být kladná. Zároveň však dle předkládajícího soudu nelze k tomuto závěru dospět na základě dotčených ustanovení unijního práva bez jakýchkoli rozumných pochybností.
Odůvodnění třetí otázky
39. Předkládající soud uvažuje nad tím, zda by se na tuto věc dal použít závěr Soudního dvora, že „… nelze dotyčnému provozovateli vyhledávače uložit povinnost prošetřit skutkový stav a za tímto účelem uspořádat kontradiktorní výměnu s poskytovatelem obsahu s cílem získat chybějící informace stran pravdivosti obsahu, na nějž je odkazováno. Vzhledem k tomu, že by taková povinnost nutila provozovatele vyhledávače, aby se sám podílel na zjišťování toho, zda je obsah, na nějž je odkazováno, pravdivý či nikoli, ukládala by totiž tomuto provozovateli zátěž překračující meze toho, co od něj lze rozumně očekávat … Zmíněná povinnost by tak představovala vážné nebezpečí, že by byl odstraněn obsah, který odpovídá oprávněné a převažující potřebě veřejnosti získávat informace, a bylo by tak obtížné tyto informace na internetu nalézt. V tomto ohledu by existovalo reálné nebezpečí odrazujícího účinku na výkon svobody projevu a informací, kdyby provozovatel vyhledávače takový odkaz takřka systematicky odstraňoval, aby se vyhnul povinnosti prošetřit relevantní skutečnosti za účelem prokázání, zda obsah, na nějž je odkazováno, je, či není pravdivý“ [rozsudek Soudního dvora ze dne 8. 12. 2022, Google (Déréférencement d’un contenu prétendument inexact), C-460/20, ECLI:EU:C:2022:962, bod 71]. Tento případ se týkal žádosti o odstranění odkazu na obsah, který osoba podávající žádost považovala za nepravdivý, a to v souvislosti s výkladem čl. 17 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů). Přestože v tomto rozsudku Soudní dvůr neposkytoval výklad směrnice o elektronickém obchodu, situace se zdá být srovnatelná. Po provozovateli internetového vyhledávače bylo požadováno, aby z výsledků vyhledávání odstranil odkaz na články, které žalobce považoval za nepravdivé a pomlouvačné, aniž by jejich nepravdivost a pomlouvačnou povahu sám dostatečně prokázal.
40. Předkládající soud si rovněž klade otázku, zda požadavek, aby poskytovatel hostingu po obdržení oznámení o údajné protiprávnosti aktivně ověřoval pravdivost informací zveřejněných na jeho platformě, nepředstavuje zátěž překračující meze toho, co od něj lze rozumně očekávat, která by tudíž ve světle rozsudku ve věci C-460/20 byla v rozporu s čl. 15 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu.
41. Z bodu 47 odůvodnění směrnice o elektronickém obchodu vyplývá, že se zákaz zakotvený v čl. 15 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu netýká povinnosti dohledu „ve zvláštních případech“. O takový zvláštní případ se jednalo podle rozsudku Soudního dvora ze dne 3. 10. 2019, Glawischnig-Piesczek, C-18/18, ECLI:EU:C:2019:821, bod 35 „v souvislosti s určitou konkrétní informací, kterou dotyčný poskytovatel hostingu ukládá na žádost uživatele jeho sociální sítě a jejíž obsah zkoumal a posoudil příslušný soud členského státu, který na základě tohoto posouzení dospěl k závěru, že je protiprávní“. V tomto případě šlo o situaci, kdy samotný pravomocný rozsudek vnitrostátního soudu ukládal poskytovateli hostingu odstranit nejen protiprávní příspěvek, ale i informace rovnocenného obsahu, aby byla zajištěna účinná ochrana osoby dotčené pomlouvačnými výroky. Soudní dvůr současně konstatoval, že ochrana cti a dobré pověsti musí být zajišťována způsobem, který na poskytovatele hostingu neklade nepřiměřené povinnosti (bod 44 rozsudku), a že v daném případě taková povinnost není nepřiměřená, neboť poskytovatel hostingu nemusí provádět samostatné posuzování, a tudíž může využít automatizované nástroje k identifikaci závadných informací (bod 46 rozsudku).
42. V nyní posuzovaném případě jde sice také o určitou konkrétní informaci, kterou poskytovatel hostingu ukládal na žádost uživatele jeho platformy, ovšem v tomto případě by se povinnost poskytovatele platformy aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti vztahovala k okamžiku, kdy neexistovalo soudní rozhodnutí o protiprávnosti obsahu. Navíc v tomto případě by na rozdíl od situace v rozsudku ve věci Glawischnig-Piesczek poskytovatel hostingu musel provádět samostatné posuzování. Předkládající soud má proto pochybnost, zda v nyní posuzované věci sama skutečnost, že se jedná o určitý konkrétní obsah, může postačovat k tomu, aby se jednalo o povinnost dohledu „ve zvláštním případě“, a zda by tím poskytovateli hostingu nebyla uložena nepřiměřená povinnost (ve smyslu bodu 44 rozsudku ve věci Glawischnig-Piesczek).
43. Předkládající soud má současně za to, že z odůvodnění směrnice o elektronickém obchodu (zejména z bodů 8 a 9) vyplývá, že jejím účelem je zajistit volný pohyb služeb informační společnosti v rámci Evropské unie jako zvláštního aspektu svobody projevu a svobody přijímat a rozšiřovat informace. Směrnice má poskytnout právní rámec, který umožní svobodné poskytování těchto služeb, přičemž připouští pouze taková omezení, která jsou odůvodněná ochranou veřejných zájmů v souladu s unijním právem a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Cílem směrnice je tedy přispívat k realizaci práva na svobodný přístup k informacím ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny EU.
44. Přitom podle čl. 52 odst. 3 Listiny EU mají práva, která tato Listina obsahuje, stejný smysl a rozsah jako odpovídající práva zaručená Úmluvou. Při výkladu čl. 11 Listiny EU proto musí být zohledněna odpovídající práva zaručená čl. 10 Úmluvy, jak je vykládá Evropský soud pro lidská práva, jako práh minimální ochrany. Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích uvádí, že zásahy do práva na svobodu projevu vykonávaného jednotlivci prostřednictvím internetu, včetně komentářů uživatelů hostingových služeb, je třeba zkoumat obzvláště pečlivě, neboť mohou mít odrazující účinek, který s sebou nese riziko autocenzury (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 2. 2017, ve věci č. 74742/14, Pihl proti Švédsku, ECLI:CE:ECHR:2017:0207DEC007474214, bod 35; rozsudek ze dne 2. 5. 2016, ve věci č. 22947/13, Magyar Tartalomszolgáltatók Egyesülete a Index.hu Zrt proti Maďarsku, ECLI:CE:ECHR:2016:0202JUD002294713, bod 86; nebo rozsudek ze dne 15. 5. 2023, ve věci č. 45581/15, Sanchez proti Francii, ECLI:CE:ECHR:2023:0515JUD004558115, bod 184).
45. Lze tedy uvažovat o tom, zda by cíl směrnice nemohl být oslaben, pokud by na poskytovatele hostingových služeb byl kladen požadavek aktivně ověřovat pravdivost nahlášeného obsahu, který je potenciálně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby. Takový přístup by totiž mohl vytvářet motivaci k odstraňování i takového nahlášeného obsahu, jehož protiprávnost nebyla postavena najisto, zejména s ohledem na omezené možnosti poskytovatele ověřit pravdivost jednotlivých oznámení. To by ve výsledku mohlo vyvolávat odrazující účinek („chilling effect“) na poskytování celého segmentu (jinak řádně provozovaných) hostingových služeb a v konečném důsledku vyústit v zásadní omezení svobody projevu uživatelů tohoto typu služeb.
46. Předkládající soud si ovšem současně klade otázku, zda na výše popsaných úvahách něco mění skutečnost, že do osobnostních práv žalobkyně, jejichž ochrana je zakotvena v čl. 7 Listiny EU (potažmo čl. 8 Úmluvy), mělo být zasaženo recenzí zveřejněnou pod pseudonymem. Je to totiž žalovaná jako poskytovatel hostingu, která v rámci poskytování služeb informační společnosti umožňuje takové recenze zveřejňovat. Pro žalobkyni naopak možnost uveřejňovat recenze pod pseudonymem představuje značnou překážku při ochraně jejích práv. Ochrany se totiž nemůže domáhat přímo proti autorovi recenze, neboť jej nebyla schopna identifikovat. Současně je tím omezena v možnosti podložit oznámení adresované poskytovateli hostingu ohledně porušování jejích práv spornou recenzí, neboť sama nedisponuje nástroji, jak ověřit identitu recenzenta. Jinými slovy, předkládající soud uvažuje nad tím, zda by v případě, jako je tento, mohly být na poskytovatele hostingu kladeny zvýšené požadavky z hlediska jeho aktivity, a to právě proto, že na rozdíl od žalobkyně má možnost autora sporné recenze identifikovat, kontaktovat jej, a tím si obstarat informace, které žalobkyně naopak postrádá. Žalobkyně měla sice možnost na recenzi reagovat, což však není zcela totožné s možností autora kontaktovat a identifikovat.
47. Předkládající soud má za to, že čl. 14 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu neposkytují odpověď na předložené otázky, aby bylo možné věc považovat za případ acte clair. Ze znění těchto článků totiž nelze bez rozumných pochybností dovodit, zda samotné oznámení o údajném zásahu do osobnostních práv, jenž je podmíněn nepravdivostí uložené informace, přičemž protiprávnost není z obsahu sdělení zjevná a není ani jinak doložena, postačuje ke ztrátě ochrany podle čl. 14 odst. 1 této směrnice, popřípadě zda může zakládat povinnost poskytovatele hostingu aktivně ověřovat pravdivost oznámených tvrzení. Současně se nejedná ani o případ acte éclairé, neboť Soudní dvůr se dosud nezabýval výkladem čl. 14 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 v kontextu tvrzeného zásahu do osobnostních práv prostřednictvím anonymní uživatelské recenze publikované na internetu.
48. Proto Nejvyšší soud, jenž je ve smyslu čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, a jenž je tak povinen se v otázce výkladu aktů přijatých orgány Evropské unie obrátit na Soudní dvůr, žádá Soudní dvůr o zodpovězení shora uvedených otázek významných pro jeho rozhodnutí ve věci.
V. Přerušení řízení
49. S ohledem na položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie Nejvyšší soud podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přerušil řízení o dovolání až do rozhodnutí Soudního dvora o odpovědi na předběžné otázky uvedené pod bodem I výroku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2026
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu