Plný text
25 Cdo 3799/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem [adresa] IČO [IČO], proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem [adresa] o 95.374,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 214/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2014, č. j. 44 Co 501/2012-303, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2014, č. j. 44 Co 501/2012-303, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolatel namítá, že žalobce neprokázal výši ušlého zisku, ačkoli mohla být zjištěna znaleckým posudkem, že přiznaná výše náhrady měla být určena v souladu se závazným právním názorem, vyjádřeným v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, a to přezkoumatelným způsobem, nikoli na základě volné úvahy podle § 136 o.s.ř., a že při postupu podle tohoto ustanovení nelze požadovat přesný výpočet žalovaného nároku. Pomíjí tak, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí, i přes jeho určitou stručnost ve vztahu k aplikaci § 136 o.s.ř., jednoznačně vyplývá, že odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně při zjištění výše ušlého zisku správným (základ nároku již nebyl v řízení sporným), tedy že žalobce nemusel prokazovat výši způsobené škody a že ve věci nedošlo k přesnému výpočtu ušlého zisku. Ten byl určen volnou úvahou soudu v souladu s ustanovením § 136 o.s.ř.; taková úvaha však není zcela bez omezení, protože musí splňovat požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1141/97, nebo ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, publikovaný pod C 7282 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Odvolací soud jasně vysvětlil, proč byla přiznaná náhrada škody odvozena ze smlouvy ze dne 24. 11. 1997 a proč do ní nebyly zahrnuty náklady na těžbu, administrativní náklady a náklady na následné zalesnění. V tomto ohledu tedy splnil požadavky, které na něj a na soud prvního stupně kladla jak uvedená ustálená judikatura dovolacího soudu, tak předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, č. j. 25 Cdo 5059/2009-217, který původní rozhodnutí odvolacího soudu zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost.
K námitkám žalobce, že odvolací soud nijak neodůvodnil, v čem jsou spatřovány nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároku, a že aplikovat ustanovení § 136 o.s.ř. lze až po zjištění takových skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné případy v daném místě a čase, lze uvést pouze to, že odvolací soud převzal úvahu soudu prvního stupně, že přesná výše ušlého zisku může být zjištěna jen velmi obtížně a při tak nákladném znaleckém dokazování, že by tyto náklady hrubě neodpovídaly výši uplatněného nároku. Byl tak dán důvod pro postup podle § 136 o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2510/2010, Soubor C 8991). Dovolatelem vznášený požadavek na zhodnocení srovnatelných případů v daném místě a čase platí pouze tam, kde nelze základní východiska pro stanovení výše škody určit jiným způsobem než takovým srovnáním. Pro volnou úvahu soudu o výši nároku však mohou postačovat i takové skutečnosti, které přímo vyplývají z posuzované věci (ze smlouvy, kterou poškozený uzavřel se třetí osobou), jestliže poskytnou dostatečný podklad pro závěry soudu, aby byla dána alespoň elementární možnost jejich přezkumu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, Soubor C 5367, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, nebo ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, Soubor C 9342); tak tomu je i v projednávané věci, kde odvolací soud odvinul svou úvahu právě od obsahu smlouvy, podle níž měl žalobce dosáhnout určitého příjmu.
Žádná z uplatněných námitek tedy přípustnost dovolání nezaložila, a Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2014
JUDr. P. V. senátu