Plný text
25 Cdo 3834/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému L. M., zastoupenému Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem [adresa] o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 86/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, č.j. 31 Co 103/2010-146, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, č.j. 31 Co 103/2010-146, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, se zamítá a ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.884,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Stránského, advokáta se sídlem Kralupy nad Vltavou, Riegrova 172, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal zaplacení 148.418,- Kč s odůvodněním, že tato částka představuje škodu, která mu vznikla úmyslným jednáním žalovaného v rozporu s dobrými mravy spočívajícím v tom, že postoupením pohledávky uplatněné v soudním řízením nesolventní společnosti, jejímž jediným společníkem byl žalovaný, se stala nevymahatelnou náhrada nákladů řízení v uvedeném řízení žalobci přisouzená proti společnosti, která vstoupila do uvedeného řízení na místo tehdejšího žalobce.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, č.j. 8 C 86/2007-121, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že L. M. (v nyní projednávané věci žalovaný) podal 21. 5. 2002 u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 721/2002 proti J. H. (v nyní projednávané věci žalobci) žalobu o vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v investicích do rodinného domu J. H. V průběhu řízení byla předmětná pohledávka postoupena společnosti REDOK, spol. s r.o. Usnesením ze dne 10. 2. 2005, č.j. 10 C 721/2002-148, soud připustil, aby na místo žalobce vstoupila do řízení na místo žalobce L. M. společnost REDOK, spol. s r.o., která posléze vzala žalobu zpět. Usnesením ze dne 3. 3. 2005 bylo řízení zastaveno a žalovanému J. H. byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 158.538,- Kč. Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 31. 5. 2005, č.j. 10 C 721/2002-162, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že změnil napadený výrok o náhradě nákladů řízení tak, že její výše činí 148.418,- Kč. Dne 27. 7. 2005 podala společnost REDOK, spol. s r.o., návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2005, č.j. 98 K 33/2005-43, byl návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti REDOK, spol. s r.o., zamítnut pro nedostatek majetku. Společnost REDOK, spol. s r.o., byla vymazána z obchodního rejstříku 31. 1. 2006. Soud prvního stupně v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by se žalovaný dopustil úmyslného jednání proti dobrým mravům, v důsledku čehož by žalobci vznikla škoda spočívající v nerozmnožení jeho majetku o přisouzenou náhradu nákladů řízení ve výši 148.418,- Kč. Soud prvního stupně argumentoval tím, že došlo k platnému postoupení pohledávky L. M. na REDOK, spol. s r.o., přičemž v době postoupení pohledávky nemohl žádný z účastníků vědět, jakým způsobem bude posléze soudem rozhodnuto při zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby o nákladech řízení, když v úvahu přicházela i možnost aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Podle soudu nemělo jednání L. M.. spočívající v postoupení pohledávky, známky šikany, zákeřnosti, msty či ziskuchtivosti tak, aby mohlo být označeno jako výkon práva směřující úmyslně ke vzniku škody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2010, č.j. 31 Co 103/2010-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 148.418,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Odvolací soud posoudil jednání žalovaného v širších souvislostech, tedy jako celek, který započal dne 2. 2. 2005 převodem obchodní společnosti REDOK, spol. s r.o., na žalovaného, jenž se stal jejím jediným jednatelem a společníkem, pokračoval dne 3. 2. 2005 postoupením zjevně promlčené pohledávky uplatněné ve věci sp. zn. 10 C 721/2002 na tuto společnost, návrhem na vstup společnosti do řízení na místo žalobce, zpětvzetím žaloby a zastavením řízení a skončil zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku a výmazem této společnosti z obchodního rejstříku poté, co jí byla uložena povinnost hradit náklady řízení žalobci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že uvedené jednání žalovaného je úmyslným jednáním (ve formě nepřímého úmyslu) odporujícím dobrým mravům ve smyslu § 424 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), když motivem popsaného jednání žalovaného byla snaha vyhnout se povinnosti hradit náklady řízení, což se mu podařilo, neboť pohledávka žalobce ve výši 148.418,- Kč se po zániku společnosti REDOK, spol. s r.o., stala nevymahatelnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu (všem jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení). Dovolatel tvrdí, že k postoupení pohledávky došlo nikoliv v úmyslu poškodit žalobce, ale v úmyslu postoupit úplatně pohledávku (v daném případě za 1 Kč) při vědomí, že pokud dojde následně ke zpětvzetí žaloby, žádný z účastníků nezaviní jeho zastavení a každá ze stran si ponese své náklady řízení. V tomto směru odkazuje na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4.2.2003, č.j. 4 Cmo 564/2001-50, uveřejněném v Bulletinu advokacie č. 10/2003. Dovolatel uvádí, že nechtěl svým postupem způsobit žalobci škodu, naopak chtěl dosáhnout nulové varianty ohledně nákladů řízení a docílit zastavení soudního řízení. Dovolatel popisuje též další okolnosti, jež jej vedly ke zpětvzetí žaloby. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce dovozuje přímý úmysl žalovaného poškodit ho, když po doručení konečného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti postupníka nahradit náklady řízení, bylo oznámeno zástupci žalobce, aby přihlásil svoji pohledávku do konkursního řízení, které bude sám postupník iniciovat, neboť nevlastní žádný majetek ani pohledávky a jeho splatné závazky jsou vyšší než jeho majetek. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jím došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle ustanovení § 424 obč. zák. odpovídá za škodu i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům.
Odpovědnost za úmyslné jednání proti dobrým mravům se – kromě případů právem neupraveného jednání – vztahuje na případy výkonu práva, který je však prováděn způsobem, jenž směřuje k poškození jiného a stává se tak vlastně zneužitím práva. Jednání, které směřuje k uskutečnění výsledku, jenž je zákonem předpokládán, je jednáním dovoleným i v případě, že jeho vedlejším následkem je případný vznik újmy jiného. Pokud však někdo vykonává své právo způsobem, který záměrně poškozuje jiného, jde o šikanózní výkon práva, a tedy o jednání proti dobrým mravům, kdy výkon práva se stává toliko prostředkem k poškození jiného. Povaha této odpovědnosti spočívá v tom, že jednání proti dobrým mravům má vedle morálního odsouzení též za následek občanskoprávní odpovědnost, jsou-li dány její předpoklady. Občanský zákoník se omezuje na sankcionování nejzávažnějších jednání proti dobrým mravům, a to jen jednání úmyslných, přičemž zavinění škůdce se nepresumuje, a důkazní břemeno ve sporu leží na poškozeném (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1235).
Samotné postoupení pohledávky v průběhu soudního řízení nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy, v daném případě je však nutné zohlednit veškeré okolnosti případu, jak správně učinil odvolací soud. Jestliže podle skutkových zjištění odvolacího soudu v době převodu (zjevně promlčené) pohledávky žalovaným na společnost, jejímž byl jediným jednatelem a společníkem, bylo zřejmé, že postupník nevykazuje žádnou hospodářskou aktivitu a případné závazky nebude moci plnit, nelze za chybnou označit úvahu odvolacího soudu, že postoupení pohledávky bylo ryze účelové a mělo za cíl vyhnout se hrazení nákladů řízení, a tím způsobit protistraně škodu ve formě ušlého zisku. V těchto okolnostech pak spočívá též základní odlišnost projednávané věci od věci, jíž se týká rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, na něž odkazuje dovolatel.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v předmětné věci byly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu § 424 obč. zák., neboť se dopustil úmyslného jednání odporující dobrým mravům, které bylo příčinou vzniku škody na straně žalobce v uplatněné výši, je jeho právní posouzení věci v mezích uplatněného dovolacího důvodu správné.
Polemizuje-li dovolatel se skutkovými závěry odvolacího soudu o tom, že jeho jednání bylo vedeno úmyslem vyhnout se hrazení nákladů řízení, čímž v nepřímém úmyslu způsobil škodu žalobci, pak tato námitka spočívající v předestření odlišného hodnocení provedených důkazů, popřípadě v nepřípustném tvrzení nových skutečností v dovolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), nezakládá výslovně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ani jiný způsobilý dovolací důvod.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž je povinen přihlížet i bez návrhu (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalovaného do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání do výroků rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu ustanovení § 238 ani § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto výroku nelze dovodit ani z ustanovení § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem zmiňovaná závislost nákladových výroků na výrocích o věci samé, jež má význam pouze potud, že je-li dovolání do výroku o věci samé přípustné a důvodné, zruší dovolací soud též závislé výroky o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání do nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že v dovolacím řízení neúspěšnému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.884,- Kč včetně 20 % DPH (§ 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 1. září 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu