Plný text
25 Cdo 3868/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému statutárnímu městu Karlovy Vary, IČO [IČO], se sídlem [adresa] za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 54.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 150/2011-264, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2014, č. j. 10 Co 48/2014-306, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2014, č. j. 10 Co 48/2014-306, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve svém závěru, že komunikace, na níž se stal žalobkyni úraz, nevykazovala závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26, § 27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších změn, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které se závadou ve schůdnosti ve smyslu uvedeného ustanovení rozumí natolik významná nepředvídatelná změna ve schůdnosti způsobená vnějšími vlivy, kterou chodec ani při obezřetné chůzi nemůže předpokládat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněný pod číslem 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 184/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3701/2009, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2731/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 684/2012).
Dovolací soud se otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. opakovaně zabýval, obsah tohoto pojmu v řadě rozhodnutí vyložil a ani v dané věci neshledal důvod k odlišnému posouzení uvedené právní otázky.
Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že není vyloučena obecná občanskoprávní odpovědnost za škodu (§ 420 obč. zák.), jejímž předpokladem je protiprávní jednání v příčinné souvislosti se vznikem škody, založená na presumovaném zavinění. Avšak za situace, že součástí zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel a jímž je dovolací soud vázán, je závěr, že porušení povinností na straně žalovaného při údržbě stezky, na níž došlo k úrazu, nebylo prokázáno a že i s ohledem na plán zimní údržby a nařízení města nebylo v možnostech žalovaného zajistit dřívější odstranění sněhu, je zřejmé, že zjištěný skutkový stav nedával k tomuto posouzení důvod a při chybějících základních předpokladech není obecná odpovědnost za škodu dána. Hodnotící závěr odvolacího soudu o skutkových zjištěních, byť je rozhodující pro aplikaci konkrétní hmotněprávní normy, nelze považovat za posouzení právní.
Otázky předložené žalobkyní dovolacímu soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nelze dospět k závěru, že by měly být posouzeny jinak.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu