Plný text
25 Cdo 3934/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. N., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované Fakultní nemocnici Plzeň, IČO [IČO], se sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO [IČO], se sídlem [adresa] o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 34 C 177/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2014, č.j. 56 Co 517/2013-543, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2014, č. j. 56 Co 517/2013-543, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 4. 2013, č.j. 34 C 177/2007-482, o zamítnutí žaloby, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud vyšel v napadeném rozhodnutí ze skutkového zjištění opírajícího se zejména o závěry revizního znaleckého posudku Nemocnice Na Bulovce v Praze, že postup žalované při operaci a následné pooperační péči byl lege artis a žádné konkrétní pochybení v souvislosti s lékařskou péčí o žalobce nebylo v řízení prokázáno. Žalobce k zákroku udělil řádný informovaný souhlas. Dále nebyla v řízení prokázána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovanou a škodou na zdraví žalobce. Ze žádného důkazu v řízení provedeného pak nevyplývá, že by škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze použitých zdravotnických pomůcek – háků, destičky a šroubů. Tomuto skutkovému stavu věci (správnost skutkových zjištění nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit) odpovídá závěr odvolacího soudu, že na straně žalované není dána odpovědnost za vznik škody na zdraví žalobce.
Dovolatelem uplatněné námitky nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, nýbrž především zpochybňují hodnocení důkazů soudem a správnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o udělení informovaného souhlasu, postupu při poskytování lékařské péče v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis) a absenci příčinné souvislosti. Pokud dovolatel nesouhlasí s hodnocením důkazů a skutkovými závěry, k nimž dospěl odvolací soud, a z provedených důkazů dovozuje odlišné skutkové závěry, tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci. Dovolatel tak pouze předkládá vlastní verzi skutkového stavu, přičemž polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o důvodnosti nároku.
Otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem (popř. škodní událostí) je otázkou skutkovou. V řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). V tomto směru se odvolací soud správně zaměřil na zjišťování příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví žalobce a jednáním žalované při provádění lékařského zákroku a následné pooperační péči.
Pojem lege artis použil odvolací soud v daném případě v souladu s jeho konstantním obsahovým vymezením judikaturou, tedy jako postup zdravotnického zařízení v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, Soubor C 10429). Zda bylo v konkrétním případě postupováno lege artis, je pak otázkou odborného posouzení zjištěného skutkového stavu, ostatně jak dovolatel sám v dovolání uvádí.
Jestliže dovolatel konstruuje další důvod dovolání jako „skutečnost, ke které se soud prvního stupně ani odvolací soud nevyjádřily“, je zjevné, že nemůže jít o zákonný dovolací důvod, neboť na řešení takto formulované otázky právní posouzení věci v napadeném rozhodnutí nespočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Stejně tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na výkladu termínu „pooperační komplikace“, ale na závěru, že lékařská péče žalovanou byla poskytnuta v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, a to jak ve fázi provádění samotného operačního zákroku, tak i ve fázi následné.
K vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nesměřují ani namítané procesní vady, že se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami žalobce, a tudíž došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žádná z dovolatelem uplatněných námitek tedy nepředstavuje důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelem vznesená otázka rozložení důkazního břemene je v judikatuře konstantně řešena a není třeba se od řešení této otázky jakkoliv odchylovat. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, Soubor C 946). Uplatní-li žalobce nárok na náhradu škody, jenž je posuzován podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 („obč. zák.“), pak ho stíhá břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně porušení právní povinnosti žalovanou, existence škody a příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3144/2005, Soubor C 5491). Žalovanou zatěžuje důkazní břemeno jen ohledně okolností vyvracejících její (presumované) zavinění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1999/2005, Soubor C 5250). V případě nároku na náhradu škody podle § 421a obč. zák. nese žalobce (poškozený) břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně předpokladů vzniku odpovědnosti, tj. že škoda byla způsobena povahou konkrétní použité věci či přístroje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1003/2002, Soubor C 1518). Při nesplnění důkazní povinnosti stíhá žalobce, který je v daném případě nositelem důkazního břemene, neúspěch ve sporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3879/2012, Soubor C 12529). Tato otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2015
JUDr. R. W. senátu