Plný text
25 Cdo 413/2021-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) E. B., narozený XY, bytem XY, b) V. B., narozený XY, bytem XY, c) L. K., narozený XY, bytem XY, všichni zastoupení Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Betlémské náměstí 351/6, 110 00 Praha 1, proti žalované: AUTODROM MOST, a. s., IČO 25419048, se sídlem Tvrzova 5, 435 02 Most, zastoupená JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem Čs. legií 143, 339 01 Klatovy, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 25/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2020, č. j. 3 Co 84/2019-389, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců náhradu nákladů dovolacího řízení 3 122 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Davida Strupka.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 34 C 25/2006-356, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaslání omluvy ve znění tam specifikovaném, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců 5 000 Kč, ohledně zaplacení dalších 20 000 Kč každému ze žalobců žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nárocích žalobců na satisfakci (formou omluvy a zaplacení 25 000 Kč) za neoprávněný zásah žalované do jejich práv diskriminací z rasových důvodů poté, kdy jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 8. 4. 2011, č. j. 34 C 25/2006-223, (potvrzený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2012, č. j. 3 Co 87/2011-261, který byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 1213/13) zrušil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2017, č. j. 3 Co 87/2011-324. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci dne 10. 11. 2005 ve večerních hodinách přicestovali z Ostravy do Mostu a chtěli se ubytovat v motelu XY. Nabízené pokoje však nevyhovovaly jejich požadavkům, a proto požádali recepční motelu o zprostředkování ubytování v jiném zařízení v Mostě. Recepční telefonicky oslovila recepci hotelu XY (provozovaným v té době společností R. – právní předchůdkyní žalované) a zjistila, že má volný pokoj vyhovující požadavkům žalobců, který na jejich přání zarezervovala. Po příchodu žalobců do hotelu XY jim však bylo sděleno, že je ubytovat nelze vzhledem k zarezervování plné kapacity hotelu na následující den (poté došlo mezi žalobci a zaměstnanci žalované ke konfliktu). Žalovaná dokládala nemožnost ubytování žalobců smlouvou uzavřenou mezi původní žalovanou a současnou žalovanou, které byly vzájemně propojeny. Vázán právním názorem zrušovacího nálezu Ústavního soudu, podle něhož došlo v projednávané věci k přechodu důkazního břemene [§ 133a písm. b) o. s. ř.] ohledně vyvrácení žalobci prokázané domněnky diskriminace, žalovanou poučil podle § 118a o. s. ř., avšak ani poté se jí nepodařilo prokázat konání konkrétní sportovní či jiné akce v Mostě, s níž by bylo spojeno plné využití kapacity hotelu. Po právní stránce soud uzavřel, že žalovaná s žalobci zacházela méně příznivě než s jinými zájemci o ubytování z důvodu jejich příslušnosti k romskému etniku, aniž prokázala legitimní důvod takového jednání. Zasáhla tak do osobnostních práv žalobců chráněných § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). Žalobu na omluvu zamítl, neboť požadovaný text obsahoval chybu v datu, kdy mělo k neoprávněnému zásahu do práv žalobců dojít, a nesprávné označení subjektu poskytujícího omluvu. Odůvodněným shledal nárok na zadostiučinění v penězích ve výši 5 000 Kč pro každého ze žalobců.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2020, č. j. 3 Co 84/2019-389, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaslat žalobcům omluvný dopis a zaplatit každému z nich dalších 20 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho závěrem o odpovědnosti žalované, avšak nesouhlasil s rozsahem a formou přiznaného zadostiučinění. Za účinný způsob reparace závadného stavu (přestože od události uplynula již dlouhá doba) považoval písemnou omluvu, jejíž znění upravil. Za přiměřenou relutární náhradu s ohledem na intenzitu a trvání nedovoleného jednání právní předchůdkyně žalované považoval částku 25 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rekapituluje dosavadní průběh řízení včetně skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odůvodnění rozsudku v části týkající se přiznání finančního zadostiučinění, jež dovolatelka považuje za nepřiměřeně vysoké, považuje za nepřezkoumatelné. Podle dovolatelky není na místě polemika o důvodech odmítnutí ubytování žalobců, pokud soudy neuzavřely, že smlouva o ubytování uzavřená mezi dovolatelkou a její právní předchůdkyní je neplatná, a v této souvislosti odkazuje na judikaturu týkající se platnosti právního úkonu. Dovolatelka rozebírá skutkové závěry soudů nižších stupňů a nesouhlasí nejen s nimi, ale i s tzv. přenosem důkazního břemene podle § 133a o. s. ř. S odkazy na judikaturu namítá, že žalobci neprokázali, že neposkytnutí ubytování bylo motivováno diskriminací z důvodu jejich příslušnosti k romskému etniku (26 Cdo 4220/2009). Své postavení v řízení označuje za složité vzhledem k uplynutí dlouhé doby od události, kdy požadované skutečnosti mohl dokázat pouze jediný svědek, který v roce 2017 zemřel; navíc nelze prokazovat skutečnosti, které se nestaly. Poučení dovolatelky soudem prvního stupně podle § 118a o. s. ř. na základě pokynu Ústavního soudu zabývat se účelem uzavření smlouvy o ubytování přišlo pozdě (22 Cdo 1400/2004) a i tím byla ztížena pozice žalované v řízení. Namítala rovněž, že žalobce c) neprokázal svou příslušnost k romskému etniku. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci považují dovolání žalované za nepřípustné a navrhli jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalované není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019). V posuzovaném případě uplatnil každý z žalobců samostatný nárok ve výši 25 000 Kč, který však nepřevyšuje limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti dovolatelky zaplatit každému ze žalobců 25 000 Kč, nepřípustné.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání ve vztahu k nárokům žalobců na písemné omluvy. Námitky dovolatelky týkající se rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního však přípustnost dovolání nezakládají, neboť odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, uveřejněný ve Sbírce zákonů pod číslem 419/2006 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 1213/13, vydaný v projednávané věci). Jestliže žalobci prokázali, že s nimi bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem (poté, kdy se žalobci dostavili do hotelu XY a bylo zjevné, že jsou Romové, nebyli ubytováni, přestože telefonicky bylo předtím ověřeno, že ubytovací kapacita je volná), a zároveň tvrdili, že takové zacházení bylo motivováno diskriminačními důvody (takové tvrzení není třeba dokazovat), bylo podle § 133a písm. b) o. s. ř. na dovolatelce, aby prokázala, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Není tedy důvodná námitka dovolatelky, že v rozporu s judikaturou měla prokazovat, že se nestala skutková tvrzení žalobců; tížilo ji důkazní břemeno k prokázání, že důvod rozdílného zacházení s žalobci nebyl motivován jejich etnickou příslušností, ale odůvodňovaly ho jiné, objektivní (legitimní) důvody. Žalovaná však své důkazní břemeno neunesla, neboť ani po poučení podle § 118a o. s. ř. neprokázala plné využití kapacity hotelu, a proto ji stíhá nepříznivý následek s tím spojený. Otázka platnosti smlouvy uzavřené mezi dovolatelkou a její právní předchůdkyní z důvodu ne/vážnosti jejich vůle je pak pro rozhodnutí věci zcela irelevantní, neboť nic nevypovídá o okolnostech, jimiž se měly soudy, podle pokynu Ústavního soudu ve zrušovacím nálezu, zabývat.
Ohledně námitek týkajících se nesouhlasu se skutkovými závěry soudu [např. tvrzeného neprokázání diskriminačního zacházení nebo příslušnosti žalobce c) k romskému etniku] je třeba poznamenat, že dovolatelka tím uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu nejsou předmětem dovolacího přezkumu, a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel po změně úpravy dovolacího řízení od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
Ani námitka opožděného poučení soudem podle § 118a o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání, neboť se jedná o námitku vady řízení, k níž dovolací soud přihlíží pouze, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Lze shrnout, že dovolání směřující proti části výroku, jíž bylo rozhodnuto o omluvách, není přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť odvolací soud se při právním posouzení věci od ustálené praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu