Plný text
25 Cdo 4414/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce A. Č., zastoupeného JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému JUDr. M. B., soudnímu exekutorovi se sídlem [adresa] zastoupenému Mgr. Davidem Řezníčkem, advokátem se sídlem [adresa] o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 164/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2011, č.j. 19 Co 579/2011-168, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 11. 2010, č.j. 23 C 164/2010-91, zamítl žalobu na zaplacení 1.426.300,- Kč, a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že exekučním příkazem žalovaného byl nejprve postižen důchod žalobce, sražené částky však byly České správě sociálního zabezpečení vráceny a posléze žalobci vyplaceny, žalovaný popřel, že by je obdržel. Poté byla dalšími exekučními příkazy žalovaného postižena členská práva a povinnosti žalobce v Bytovém družstvu Buděšínského 26/28, České Budějovice, a to za účelem náhrady nákladů exekuce vyklizením bytu v celkové výši 19.552,- Kč. Výše vypořádacího podílu, v souvislosti se zánikem členství žalobce v bytovém družstvu, činila 37.399,- Kč, z toho družstvo vyplatilo soudnímu exekutorovi na úhradu vymáhané pohledávky část vypořádacího podílu žalobce v rozsahu 19.694,50. Soud neshledal, že by exekutor zvolil zřejmě nevhodný způsob exekuce, jak tvrdil žalobce. Žalobci vznikl nárok na tzv. vypořádací podíl, přičemž v exekucí nepostižené výši je pohledávka vyplývající z práva na vypořádací podíl předmětem obchodněprávního vztahu mezi družstvem a jeho bývalým členem. Podle soudu tak v daném případě nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu § 32 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, v souvislosti s jeho činností soudem pověřeného exekutora v exekuční věci, v níž žalobce vystupoval jako povinný.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 5. 2011, č.j. 19 Co 579/2011-168, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud i po doplnění dokazování dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal, že by žalovaný jako soudní exekutor v souvislosti s činností podle zákona č. 120/2001 Sb. způsobil žalobci škodu. Na základě několika příkazů k úhradě nákladů exekuce, a to pro konečnou výši nákladů 19.694,50 Kč vydal dne 5. 12. 2005 žalovaný exekuční příkaz č.j. EX 181/04-21, a to srážkami z invalidního důchodu povinného (žalobce), kde bylo uvedeno, že Česká správa sociálního zabezpečení má srážky zasílat na účet žalovaného vedený u ČSOB v Českých Budějovicích. Jelikož po dobu osmi až devíti měsíců nebylo na nákladech exekuce formou srážky z důchodu povinného nic uhrazeno (což bylo prokázáno zprávou ČSOB), postupoval žalovaný podle § 58 odst. 2 exekučního řádu, ve znění účinném ke dni 27. 9. 2006, vydal další exekuční příkaz, jímž došlo k postižení členských práv a povinností povinného jako člena v bytovém družstvu. Podle odvolacího soudu nešlo o nevhodný způsob exekuce. Jednak je výše vypořádacího podílu v době vydání exekučního příkazu veličinou neznámou, jednak v daném případě byla výše vypořádacího podílu 37.399,- Kč a pohledávka, na jejíž úhradu byl exekuční příkaz vydán, činila 19.694,50 Kč, což nepředstavuje nepoměr mezi výší závazku povinného a cenou předmětu, z něhož bylo splnění závazku povinného dosaženo. Navíc žalobce nepodal návrh na zastavení exekuce z důvodu, že by šlo o zřejmě nevhodný způsob exekuce, ani neuvedl, na jaký jiný majetek a jakým jiným způsobem měla být exekuce prováděna.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Po obšírném zopakování soudy zjištěného skutkového stavu a závěrů, k nimž soudy dospěly, dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nevyčkal odpovědi České správy sociálního zabezpečení na dotaz, jaké platby, kdy a na jaký účet zasílali platby v této věci a kdy a kým byly jaké částky vráceny, a zamítl návrh na provedení tohoto důkazu pro nadbytečnost. Dovolatel poukazuje na výklad § 47 odst. 1 a 2 exekučního řádu, dle nějž exekutor musí z úřední povinnosti vždy zkoumat jednak poměr výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu povinného, z něhož má být uspokojení pohledávky dosaženo, a i tam, kde je mezi nimi zjevný nepoměr, musí zkoumat, zda je vůbec možné nařídit exekuci jiným způsobem, u něhož lze důvodně předpokládat, že pohledávka oprávněného bude uspokojena v přiměřeném čase. Vytýká též soudům, že skutkový stav byl zjištěn neúplně, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a nevysvětluje, v jakém směru je napadené rozhodnutí v rozporu s jím citovaným právním názorem na posouzení zjevné nevhodnosti způsobu exekuce. Ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal v dané věci právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Se závěrem odvolacího soudu dovolatel nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž dovolatel nesouhlasí.
Pokud dovolatel zpochybňuje skutkové závěry o průběhu exekuce, z nichž soudy obou stupňů vycházely, tyto skutkové námitky nemohou být právní otázkou zásadního významu, nýbrž by mohly naplňovat dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164).
Vytýkané vady řízení (neprovedení důkazu) nejsou v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem, vzhledem k výslovnému znění § 237 odst. 3 in fine o. s. ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá vzhledem k výsledku řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu