25 Cdo 4426/2015

Plný text

25 Cdo 4426/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Janou Flégrovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalovanému město Ledeč nad Sázavou, se sídlem [adresa] zastoupenému JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v [adresa] náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 105 C 94/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2015, č. j. 20 Co 73/2015-197, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 7 550 Kč k rukám JUDr. Jany Flégrové, advokátky se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo náměstí 14, do tří dnů od právní moci usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č. j. 105 C 94/2013-171, uložil žalovanému zaplatit žalobci 120.320 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, která mu vznikla v únoru 2013 zřícením skály na jeho garáž se zaparkovaným autem. Soud vyšel ze zjištění, že nejméně od roku 2005 se žalovaný dlouhodobě zabýval zabezpečením skal, které se nacházejí ve městě, nechal zpracovat projekty, provedl sanace skal v některých úsecích a prováděl kontroly těchto úseků. Oblast, kde měl žalobce umístěnou garáž pod převisem skály v ulici B., nebyla od roku 1996 sledována a nebyla hodnocena jako nebezpečná z hlediska rizika padání kamenů, ačkoli v lokalitě byly náletové dřeviny, na skále byl patrný neodborný zásah po těžbě kamene, v roce 2006 došlo ke zřícení kamene ze skály na odlehlé straně a v roce 2012 pak spadly kameny ze stěny ve sledované oblasti Š. Žalovaný věděl o špatném stavu skal v této lokalitě a o nebezpečí vzniku škody pádem kamenů. Porušil prevenční povinnost, neboť se nepokusil zabránit nebezpečí pádu kamenů ze skály, a je proto odpovědný za škodu vzniklou žalobci.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 20 Co 73/2015-197, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vzhledem k výsledkům geologických měření, které již nejméně od roku 1996 ukazovaly na nebezpečí pádu hornin, měl žalovaný provádět důkladnou a pravidelnou prohlídku všech skalních masivů ve městě a případně nechat skály odborně zajistit, aby se předešlo jejich zřícení. Tak se žalovaný zachoval jen ve vztahu k některým skalním masivům ve městě, nikoli však v lokalitě, kde se skála zřítila na garáž s automobilem žalobce. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný nesplnil svou povinnost počínat si ve smyslu § 415 obč. zák. tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí. Odpovídá proto žalobci za škodu, která mu pádem skály vznikla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávné aplikace § 415 obč. zák. s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3997/2013, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, sp. zn. 25 Cdo 618/2001) a namítá, že odvolací soud bez opory v provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný porušil prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nevzaly v potaz všechny okolnosti případu a ztotožnily generální prevenci s objektivní odpovědností. Soudy nezjišťovaly příčiny pádu skály, ačkoliv teprve po zjištění příčin pádu skalního masivu lze dojít k závěru o porušení prevenční povinnosti žalobce. Dovolatel je přesvědčen, že nebyly naplněny předpoklady skutkové podstaty § 415 obč. zák., a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že dovolání je nedůvodné, soudy se stavem skalního masivu zabývaly, bylo prokázáno, že žalovaný o problémech s padáním kamenů věděl, navíc sám měl k dispozici odborné posudky a projekty sanace skal, v nichž byly předmětné skalní masivy označené za nestabilní, podrobně bylo popsáno i složení skal. Protože po sesuvu nechal žalovaný odbagrovat zeminu a části skal, došlo ke změně povrchu skalního masivu a tím i k nemožnosti opatřit důkaz, kterého se žalovaný nyní dovolává. Do současné doby pak nadále neprovádí údržbu a opatření k tomu, aby se podobná situace v budoucnu neopakovala. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a uložil mu náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolateli nelze přisvědčit, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Především je to z důvodu zcela odlišných skutkových okolností, za nichž byl aplikován § 415 obč. zák., v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž dovolatel poukazuje. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 3997/2013, se jednalo o strom v parku, který spadl při vichřici, předtím nebylo zjistitelné jakékoliv jeho poškození, obec pečující o park nechala provádět kromě běžné údržby kontrolu stromů a podle dendrologického posouzení byl předmětný strom shledán dlouhodobě perspektivním, jeho pád nebylo možno předvídat, žalovaná obec nezanedbala své povinnosti při péči o stromy ani povinnost prevence. Rovněž ve věci sp. zn. 25 Cdo 618/2001 žalovaný neporušil povinnost tzv. generální prevence, neboť dřevěný můstek přes potok na lesním úseku turistické stezky, na němž došlo k úrazu, když se v jednom místě prolomil, byl předtím pravidelně udržován a kontrolován, nejevil známky zanedbané údržby ani nadměrného opotřebení a závada byla nepředvídatelná. Naopak ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 2471/2000 žalovaná obec porušila prevenční povinnost dle § 415 obč. zák., neboť dlouhodobě neprováděla údržbu stromoví, vzhledem k špatnému stavu porostů na svažitém pozemku bylo reálné nebezpečí možnosti vyvrácení a pádu stromů nakloněných nad sousední pozemek žalobců a stav stromů byl žalované znám.

V daném případě bylo zjištěno, že oblast, kde měl žalobce umístěnou garáž, nebyla sledována od roku 1996, ani přes výsledky geologických měření nebyla prováděna pravidelná prohlídka skalních masivů, aby se zjistila potřeba odborného zajištění skal a předešlo se jejich zřícení, přičemž žalovaný věděl o špatném stavu skal v této oblasti.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ohledně odpovědnosti za škodu způsobenou pádem stromů, kamenů apod. v důsledku porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 2819/2011, sp. zn. 25 Cdo 2413/2012, sp. zn. 25 Cdo 1435/2013).

Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. srpna 2016

JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu

Plný text

25 Cdo 4426/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martou Škárovou v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Janou Flégrovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalovanému město Ledeč nad Sázavou, se sídlem [adresa] zastoupenému JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v [adresa] náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 105 C 94/2013, o návrhu žalobce na vydání opravného usnesení, takto: Návrh žalobce na vydání opravného usnesení se zamítá.

Odůvodnění:

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, č. j. 25 Cdo 4426/2015-221, bylo odmítnuto dovolání žalovaného a byla mu uložena povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 7 550 Kč.

Podáním ze dne 27. 9. 2016 žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud vydal opravné usnesení, neboť zřejmě omylem byla stanovena nesprávná výše nákladů dovolacího řízení, když jeho zástupce v rámci dovolacího řízení učinil dva úkony právní pomoci dle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to převzetí zastoupení a porada s klientem [(§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky] a vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky]. Žalobci tak měla být přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení ve výši 15 100 Kč.

Podle § 164 o. s. ř. (§ 243b o. s. ř.) předseda senátu opraví v rozsudku kdykoli i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

Dovolání žalovaného bylo podáno proti rozhodnutí, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 120 320 Kč.

Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu.

Podle § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty přes 10 000 Kč do 200 000 Kč 1 500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč.

Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby.

V tomto případě je tarifní hodnotou dle § 8 odst. 1 tarifu částka 120 320 Kč. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby tak činí 5 940 Kč (1 500 Kč + 40 Kč x 111). K tarifní hodnotě náleží též paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč za jeden úkon a daň z přidané hodnoty (§ 151 odst. 2 o. s. ř.). Celkem tedy zástupce žalobce za jeden úkon právní služby náleží 7 550,40 Kč. Žalobci náleží náhrada nákladů dovolacího řízení v uvedené výši (za jeden úkon právní služby), neboť v případě, že žalobce má od počátku řízení stejného zástupce, mu nelze přiznat náhradu odměny za úkon jeho zástupce spočívající v převzetí právního zastoupení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 909/2004)

Vzhledem k tomu, že ve výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4426/2015-221, se nejedná o chybu v psaní, počtech, či jinou nesprávnost písemného vyhotovení rozhodnutí, nejsou dány podmínky § 164 o. s. ř. k vydání opravného usnesení, a proto Nejvyšší soudu návrh žalobce zamítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. října 2016

JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu