Plný text
25 Cdo 4486/2017-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: B. S., zastoupený JUDr. Martinem Grubnerem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: J. Z., zastoupený JUDr. Danou Vorlickou, advokátkou se sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka: Česká pojišťovna, a. s., IČO: [IČO], se sídlem [adresa] o zaplacení 84.654,74 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 22/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2016, č. j. 12 Co 188/2016-368, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2016, č. j. 12 Co 188/2016-368, potvrdil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 2016, č. j. 20 C 22/2008-338, kterým bylo rozhodnuto, že základ nároku na náhradu za poškození zdraví je do základu opodstatněn a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že střet lyžařů, k němuž došlo 9. 3. 2007 v lyžařském středisku ve Š., způsobil svým nedbalým chováním žalovaný, který narazil do žalobce zleva a způsobil mu vážná zranění. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a to i ve vztahu ke znaleckému posudku doc. Ing. Zdeňka Horáka, PhD., ze dne 7. 1. 2015, a shrnul, že znalecký posudek plně podpořil žalobcovu verzi ohledně rozsahu jeho zranění, o průběhu nehodového děje i tu skutečnost, že žalovaný jel seshora a nevěnoval své jízdě náležitou pozornost. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem vycházel odvolací soud též z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou poukázal, přihlédl k tomu, že znalecký posudek má všechny náležitosti a že znalec se při výslechu vypořádal se všemi otázkami. K námitkám ohledně oblečení a helem odvolací soud odkázal na výpověď svědka P. G., který jasně vypověděl, že oba účastníci měli ochranné přilby a lyžařské oblečení, z této skutečnosti vycházel i znalec s tím, že pokud by helmy neměli, bylo by zranění žalobce podstatně větší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání a navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Namítá nesprávné právní posouzení, protože odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury v otázce volného hodnocení důkazů, kdy hodnotil důkazy v rozporu s pravidly logického myšlení a s obecnou zkušeností. Poukázal na to, že znalec si byl vědom toho, že svědci i obě strany sporu popisují průběh nehody odlišně a protichůdně a že neexistuje ani žádný obrazový záznam, čímž je znemožněna věrohodná, objektivní a detailní rekonstrukce celého děje, takže lze vyslovit pouze pravděpodobné závěry. Odvolací soud pak pochybil, když se spokojil s pouhou pravděpodobností, a nevypořádal se s tvrzeními žalovaného a jeho námitkami v odvolání proti znaleckému posudku a svědeckým výpovědím.
Žalobce se vyjádřil k námitkám dovolatele a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle ust. § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z obsahového hlediska dovolání žalovaného nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, neboť k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel sice jako právní otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, označil výklad § 132 o. s. ř. a zásadu volného hodnocení důkazů, a bez podrobnější konkretizace namítá, že podaný znalecký posudek nebyl správně hodnocen, když znalec vycházel z jiných závěrů než žalovaný, a též soud hodnotil provedené důkazy odlišně od žalovaného. Přehlíží však, že s těmito jeho námitkami se odvolací soud již plně vypořádal. Jeho výhrady proti hodnocení svědeckých výpovědí a znaleckému dokazování postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale paušálně proti skutkovým závěrům. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17).
Námitka neprovedení dalšího či revizního posudku představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2017
JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu