Plný text
25 Cdo 4715/2017-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České kanceláři pojistitelů, IČO [IČO], se sídlem [adresa] 4, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo náměstí 82, [PSČ obec]., o 2.760.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 392/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2017, č. j. 17 Co 407/2016-125, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2017, č. j. 17 Co 407/2016-125 se v nákladovém výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 68.522 Kč a před soudem odvolacím v částce 40.698 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Luboše Hendrycha. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 40 C 392/2015-73, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 510.000 Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 2.250.000 Kč s příslušenstvím zamítl, žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu a žalované uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z žaloby. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za usmrcení jejího nezletilého syna řidičkou M. B., která řídila nepojištěné vozidlo po požití většího množství léků, po nehodě se nezajímala o zdravotní stav poškozeného, neposkytla mu pomoc a od nehody ujela, za což byla trestně odsouzena. Dovodil, že žalovaná je povinna plnit z garančního fondu, neboť duševní útrapy žalobkyně vznikly v příčinné souvislosti s úmrtím jejího syna, jež zavinila řidička nepojištěným autem. O výši plnění rozhodl soud za použití § 3079 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) v souladu s § 2959 o. z. Žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř., když dovodil, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j. 17 Co 407/2016-125, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé pouze ve lhůtě k plnění, kterou stanovil třicetidenní, a ohledně úroku z prodlení, který za období od 23. 10. 2015 do zaplacení zamítl; jinak rozsudek potvrdil a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci samé soudem prvního stupně, stejně jako s výší přiznaného plnění, s výjimkou nedůvodně přiznaného úroku. Pokud jde o náklady řízení, dovodil, že není namístě postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. vzhledem ke zjevnému nepoměru mezi částkou, jíž se žalobkyně domáhala, a částkou, jež jí byla přiznána. Uzavřel, že je namístě postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy na náhradu nákladů by měla právo převážně úspěšná žalovaná, avšak vzhledem k okolnostem postupoval podle § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení žalované nepřiznal.
Proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe v obdobných případech, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 37/2006 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09. V nich bylo vysloveno, že § 142 odst. 3 o. s. ř. zakládá zákonnou výjimku z obvyklého pravidla rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tato výjimka platí tehdy, závisí-li, stejně jako je tomu v daném případě, posouzení výše nároku na znaleckém posudku nebo úvaze soudu při neexistenci exaktních metod, jak stanovit přiměřenost výše náhrady za nemajetkovou újmu. Základ jejího nároku soudy považovaly za nepochybný a výši požadovaného plnění odvíjela žalobkyně od částky 3.009.875 Kč přiznané jí Okresním soudem v Ústí nad Labem v trestním řízení na odškodnění stejného nároku. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku buď změněn a náhrada nákladů jí přiznána, anebo zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že odvolací soud nezpochybnil tezi, že ve sporech, kde rozhodnutí závisí na úvaze soudu, se zpravidla rozhodne o nákladech podle § 142 odst. 3 o. s. ř., avšak v projednávané věci k tomu neshledal důvod vzhledem k výši požadované částky. K této úvaze se ale dovolání nevyjadřuje, uvedená argumentace i judikatura se míjí s důvody rozhodnutí, proto je dovolání nutno posoudit jako nepřípustné.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad § 142 odst. 3 o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle § 142 odst. 3 o. s. ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části, nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, jíž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení. Použití této výjimky připadá do úvahy, závisí-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec. Stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, není důvod podle § 142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je vždy aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 15/1977 a č. 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977).
V projednávané věci soudy uzavřely, že základ nároku žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy je dán, výše odškodnění pak byla stanovena úvahou soudu v nižší částce, než žalobkyně požadovala (a než jí byla vůči škůdkyni přiznána v trestním řízení). Částečný neúspěch žalobkyně spočíval pouze v nepřiznání celé požadované náhrady za duševní útrapy, jejichž výši stanovily soudy podle § 2959 o. z. v částce, která, podle jejich úvahy (§ 136 o. s. ř.) vyvažuje plně utrpení žalobkyně. Rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, jsou tedy splněny podmínky pro použití § 142 odst. 3 o. s. ř. Proto nelze postupovat podle § 142 odst. 2 o. s. ř., byť byla žalobkyně úspěšná pouze částečně a je dán zjevný nepoměr mezi částkou, jíž se domáhala a částkou přiznanou. Zohlednění hlediska nepoměru není na místě i proto, že základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, publikované pod č. 121/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“ a obdobně rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69). Je totiž spravedlivé v případě, že žalobce musí výši požadované částky sdělit na základě své úvahy, ač z povahy věci je zřejmé, že výše nároku závisí na úvaze soudu, aby se podkladem stala částka přisouzená, nikoliv požadovaná. Sluší se dodat, že žalobkyně požadovanou výši odškodnění převzala z pravomocného trestního rozsudku, kde byla na stejný nárok přiznána vůči řidičce, která způsobila smrt syna.
Odvolací soud se svým rozhodnutím o náhradě nákladů řízení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Nejvyšší soud proto podle § 243c písm. b) o. s. ř. jeho rozhodnutí v nákladovém výroku II. změnil tak, že žalobkyni podle § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).
Náklady vzniklé žalobkyni v řízení před soudem prvního stupně jsou tvořeny náklady na právní zastoupení, a to odměnou za 5 úkonů právní služby (předžalobní upomínka, převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast u dvou jednání soudu prvního stupně); odměnu za úkon spočívající v doplnění žaloby na výzvu soudu není na místě přiznat, neboť jde o nikoli účelně vynaložený náklad, když veškerá podstatná tvrzení měla být uvedena již v žalobě; odměna za jeden úkon činí 10.340 Kč (§ 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif) z přisouzené částky 510 000 Kč. Dále má právo na náhradu hotových výdajů, a to paušální částky 300 Kč za 5 úkonů (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), cestovného právního zástupce na dvě ústní jednání z Ú. do P. a zpět ( 392 km) osobním automobilem (Mercedes-Benz) při průměrné spotřebě nafty 6,4 l/100 km v částce 2.229,69 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhrady za promeškaný strávený cestou právního zástupce na jednání soudu v rozsahu 12 započatých půlhodin po 100 Kč. Právo má podle § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž na náhradu DPH z těchto částek (11.892,23 Kč), neboť právní zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem této daně. Celkem náklady žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně činí 68.522 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny).
Náklady řízení žalobkyně vzniklé v odvolacím řízení jsou tvořeny rovněž náklady na právní zastoupení, a to odměnou za 3 úkony právní služby (sepis odvolání, vyjádření k odvolání žalované a účast u jednání odvolacího soudu) po 10.340 Kč, náhradou hotových výdajů po 300 Kč za tyto tři úkony, náhradou za promeškaný čas při cestě právního zástupce na jednání odvolacího soudu v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč, cestovným na toto jednání z Ú. do P. a zpět (196 km) osobním automobilem v částce 1114,85 Kč a náhradu DPH z těchto částek (7.063,33 Kč). Celkem náklady vzniklé žalobkyni v odvolacím řízení činí 40.698 Kč (po zaokrouhlení).
Náklady řízení před soudy obou stupňů je žalovaná povinna zaplatit v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť účastníci měli v řízení úspěch jen částečný (oba přibližně ve stejném rozsahu), když žalobkyně požadovala odměnu za řízení z žalované částky a tedy přibližně v dvojnásobné výši, než jí byla dovolacím soudem přiznána.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu