Plný text
25 Cdo 4861/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Lubomírem Holbou, advokátem se sídlem ve [adresa] proti žalované Dopravní společnosti Zlín-Otrokovice, s.r.o., se sídlem ve Zlíně, Podvesná XVII/3833, IČ: [IČO], zastoupené JUDr. Evou Křivánkovou, advokátkou se sídlem ve [adresa] za účasti České pojišťovny, a. s., se sídlem [adresa] IČ: [IČO], jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 399/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 25. června 2010, č. j. 59 Co 103/2010-289, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti rozsudku ze dne 25. 6. 2010, č. j. 59 Co 103/2010-289, jímž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 11. 2009, č. j. 26 C 399/2006-228, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 165.746,- Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolatel, aniž formuluje otázku zásadního právního významu, poukazuje na objektivní odpovědnost žalované za škodu podle § 427 odst. 1 obč. zák., která neprokázala existenci liberačního důvodu podle § 428 obč. zák. Vytýká soudům obou stupňů neúplné a nedostatečné dokazování k okolnostem, za nichž utrpěl újmu na zdraví, a dovozuje, že z jím předložených důkazů lze učinit závěr, že k poškození jeho zdraví došlo při cestě trolejbusem č. 401, jehož provozovatelem je žalovaná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná i vedlejší účastník ve vyjádřeních k dovolání označili napadené rozhodnutí za věcně správné s tím, že nejde o věc zásadního právního významu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací, a nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tedy může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a to zásadního významu. Dovolatel žádnou takovou právní otázku v dovolání neformuluje a ani z vylíčení dovolacího důvodu se nepodává.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na východisku, že v případě odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku podle § 427 obč. zák. je poškozený povinen prokázat splnění všech podmínek, za nichž odpovědnostní vztah vzniká, tj. vznik škody, který by byl v příčinné souvislosti se zvláštní povahou provozu dopravy; tento obecný závěr je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou stejně jako další úvaha, že naplnění tzv. liberačního důvodu podle § 428 obč. zák. musí prokazovat odpovědná osoba, která se tím může zprostit odpovědnosti, pokud jsou ovšem její podmínky ve smyslu § 427 obč. zák. naplněny. Jinými slovy, odpovědná osoba není povinna prokazovat splnění liberačního důvodu, neprokáže-li poškozený podmínky odpovědnosti; tím, že odpovědná osoba naplnění liberačního důvodu netvrdí či neprokazuje, není nahrazena povinnost poškozeného prokázat všechny podmínky odpovědnosti, jak mylně dovozuje dovolatel.
Výhrady dovolatele ke skutkovým zjištěním, na nichž je pak založen konkrétní závěr, že žalovaná za škodu neodpovídá (žalobce neprokázal, že zranění, jehož odškodnění se domáhá, utrpěl právě při jízdě trolejbusem provozovaným žalovanou společností), se nevztahují k řešení otázek právních, natož pak takových, které by ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. mohly mít tzv. judikatorní přesah, tj. obecnější dopad do rozhodovací praxe soudů v obdobných případech.
Protože tedy z pohledu dovoláním uplatněných námitek není napadený rozsudek rozhodnutím zásadního právního významu, nelze dovodit přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobce odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, vedlejšímu účastníku náklady v této fázi řízení nevznikly a vyjádření žalované k otázkám řešeným napadeným rozhodnutím za stavu, kdy dovolání je ze zákona nepřípustné, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu