Plný text
25 Cdo 5194/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl soudkyní JUDr. I. T. v právní věci žalobce: J. Ch., zastoupeného JUDr. Michalem Perezem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, se sídlem v [adresa] IČO: [IČO], zastoupené JUDr. Janou Suchou, advokátkou se sídlem v [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v [adresa] IČO: [IČO], o 338 516 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 208/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, č. j. 53 Co 392/2015-497, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, č. j. 53 Co 392/2015-497, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. ani zákonem požadované údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pokračovat, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Uplatněné námitky sice směřují proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nevymezují však vůbec, od konkrétně jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace byť i jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14).
Dovolatel shrnuje řízení před soudy obou stupňů, cituje příslušná ustanovení občanského soudního řádu a v obecné rovině poukazuje na rozpor napadeného rozsudku s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu reprezentující judikaturní praxi nezmiňuje a ani z obsahu dovolání nelze dovodit, v čem má spočívat odklon rozhodnutí odvolacího soudu, není tedy možno na takovém základě posoudit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2016
JUDr. I. T. pověřený člen senátu