Plný text
25 Cdo 79/2026-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: T. V., zastoupený Mgr. Josefem Spolkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: V. H., o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 78/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2025, č. j. 68 Co 93, 94/2025-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou na ochranu osobnosti domáhal uložení povinnosti žalovanému omluvit se mu a zdržet se tvrzení, že byl žalobce pravomocně odsouzen za trestný čin. Tvrdil, že žalovaný o něm sděluje nepravdivé a zavádějící informace. Tohoto jednání se měl dopustit na zasedání shromáždění společenství vlastníků jednotek domu XY (dále jen „SVJ“) konaném 19. 10. 2022, kde žalovaný o žalobci tvrdil, že byl „pravomocně odsouzen za zkorumpované dveře“, ačkoliv věděl, že předmětný rozsudek byl zrušen a žalobce byl obžaloby z přečinu dotačního podvodu zproštěn. Žalovaný sděloval nepravdivé a zavádějící informace i v podnětu k výmazu žalobce jako člena výboru SVJ z rejstříku společenství vlastníků jednotek či v podání stavebnímu úřadu, v němž označil žalobce za „samozvaného zástupce“, který začal svůj byt „zcela svévolně, bezohledně a arogantně, jak je u něho koneckonců obvyklé, rekonstruovat bez stavebního povolení nebo i jen ohlášení“ a za „v určité fázi řízení i pravomocně odsouzeného pro dotační podvod při čerpání dotací na obnovu domovního fondu poskytovaných MČ Praha 1“.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 31 C 78/2023-93, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 31. 3. 2025, č. j. 31 C 78/2023-133, uložil žalovanému povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu v rozsudku soudu prvního stupně specifikovaného znění (výrok I) a zdržet se tvrzení, že žalobce byl pravomocně odsouzen za trestný čin (výrok V), zamítl žalobu, jde-li o požadavky na omluvy specifikovaného znění za výroky žalovaného uvedené v podáních soudu a stavebnímu úřadu (výroky II a III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Soud prvního stupně odkázal na § 81, § 82 odst. 1, § 2951 odst. 2, § 2956 a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že vztahy mezi účastníky jsou velice vyhrocené. Žalobce byl na základě žalovaným podaného trestního oznámení pravomocně odsouzen pro přečin dotačního podvodu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 7 T 105/2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 61 To 544/2020. Následně byla citovaná rozhodnutí zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, č. j. 3 Tdo 139/2021-655, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. 7 T 105/2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2021, sp. zn. 61 To 393/2021, byl žalobce zproštěn obžaloby. Na zasedání shromáždění SVJ konaném 19. 10. 2022, na němž byla přítomna většina vlastníků jednotek, žalovaný o žalobci uvedl, že byl pravomocně odsouzen „za zkorumpované dveře“. Žalovaný rovněž podal podnět k výmazu žalobce jako člena výboru SVJ z rejstříku společenství vlastníků jednotek (a zaslal soudu i další podání týkající se zápisu žalobce), návrh na určení neplatnosti rozhodnutí shromáždění SVJ per rollam, a rovněž vyjádření týkající se řízení u stavebního úřadu, kde žalobce označil za samozvaného zástupce, a tvrdil, že si svůj byt začal zcela svévolně, bezohledně a arogantně upravovat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě žalobci přiznat omluvu za tvrzení, která žalovaný rozšiřoval na schůzi SVJ a e-mailem, že žalobce byl pravomocně odsouzen za zkorumpované dveře a že byl odsouzen za trestný čin dotačního podvodu, neboť v době, kdy toto žalovaný uváděl, byl žalobce již pravomocně zproštěn obžaloby, o čemž měl žalovaný vědomost. Je sice pravdou, že byl žalobce po určitou dobu pravomocně odsouzen, avšak v době, kdy uvedené výroky žalovaný sděloval, byl již obžaloby pravomocně zproštěn, a žalovaný tudíž šířil neúplnou informaci, která byla objektivně způsobilá žalobce poškodit. Ze stejných důvodů soud prvního stupně uložil žalovanému, aby se nadále zdržel tvrzení o pravomocném odsouzení žalobce v této formě. Dále soud prvního stupně uvedl, že neoprávněným zásahem do osobnostních práv nejsou projevy, které je podle obsahu, formy a cíle možné považovat za upozornění, podněty nebo žádosti o objasnění a prošetření určitých okolností, byly-li učiněny v prostředí oprávněném věc řešit. Neoprávněnost zásahu je vyloučena tehdy, došlo-li k zásahu v rámci úředního jednání, a jestliže zásah nevybočil z rámce daného platnými předpisy. Podání žalovaného adresovaná rejstříkovému soudu a stavebnímu úřadu označil soud prvního stupně za subjektivní výkon práva, v důsledku čehož je protiprávnost případného zásahu vyloučena.
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 8. 2025, č. j. 68 Co 93, 94/2025-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal omluvy za výrok, že byl pravomocně odsouzen za zkorumpované dveře, uvedený žalovaným 19. 10. 2022 na shromáždění vlastníků jednotek domu XY (výrok I), ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), ve výroku V jej změnil tak, že žalovaný je povinen zdržet se tvrzení, že žalobce byl pravomocně odsouzen za trestný čin dotačního podvodu při čerpání dotací na obnovu domovního fondu, resp. za trestný čin pro zkorumpované dveře, ve zbývajícím rozsahu žalobu ohledně tohoto žádání zamítl (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Odvolací soud zdůraznil, že žalobce pozbyl způsobilost k výkonu funkce člena statutárního orgánu SVJ a jeho členství v tomto orgánu ex lege zaniklo ke dni právní moci rozsudku, jímž byl odsouzen pro spáchání přečinu dotačního podvodu. Po zrušení tohoto rozsudku se na něj sice hledí, jako by nebyl odsouzen, jeho členství ve statutárním orgánu se tím však bez dalšího neobnovuje. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný prostřednictvím svých podání rejstříkovému soudu a stavebnímu úřadu realizoval svá zákonem stanovená oprávnění obracet se na státní orgány s podněty a jinými podáními. V jednání žalovaného neshledal exces, jímž je v dané situaci zejména křivé obvinění, křivá výpověď nebo jiné obdobně závažné jednání. Žalovaný se se svým podnětem obrátil na rejstříkový soud, aby poukázal na skutečnost, která podle jeho přesvědčení způsobila zánik funkce žalobce coby člena statutárního orgánu SVJ, neboli podal podnět k orgánu, který je oprávněn se danou věcí zabývat. Je pak věcí tohoto orgánu, aby podání prověřil, vyhodnotil a přijal tomu odpovídající postup. Rejstříkový soud řízení o výmazu skutečně zahájil a z důvodů, na něž žalovaný poukazoval, žalobce jako člena statutárního orgánu SVJ vymazal. Podání žalovaného ke stavebnímu úřadu je podle svého obsahu vyjádřením k odvolání jiného vlastníka bytové jednotky v probíhajícím řízení, které se týkalo stavebních úprav v domě prováděných bez povolení. Žalovaný v něm poukázal na to, že jménem současného výboru SVJ, který měl iniciovat místní šetření stavebního úřadu, jedná „samozvaný zástupce“ (žalobce), jehož funkce zanikla v důsledku pravomocného odsouzení, na čemž nic nezměnilo ani zrušení tohoto rozhodnutí v dovolacím řízení. K osobě žalobce pak dodal, že začal sám před lety rekonstruovat svou bytovou jednotku bez stavebního povolení a musel si o ně dodatečně požádat. I v tomto případě platí, že žalovaný využil svého zákonného práva činit podání ke kompetentnímu úřadu. Výroky žalovaného stran zániku funkce žalobce jsou pravdivé, stejně jako tvrzení, že žalobce v minulosti prováděl stavební úpravy své bytové jednotky bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu (viz bod 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, respektive bod 24 odůvodnění doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně). Hodnotové soudy žalovaného jsou tak postaveny na reálném základě, nevybočují z mezí slušnosti a zcela jistě nedosahují závažnosti případů, v nichž judikatura obvykle spatřuje exces z výkonu petičního práva.
4. Jde-li o výroky žalovaného pronesené na zasedání shromáždění SVJ 19. 10. 2022, ze zápisu neplyne, že by žalovaný tvrzení o pravomocném odsouzení žalobce „za zkorumpované dveře“ uváděl ve spojitosti s upozorněním na zánik funkce žalobce ve statutárním orgánu společenství. Naopak byly pronášeny bez jakékoliv souvislosti s touto skutečností, a to v době, kdy trestní kauza žalobce již byla definitivně ukončena zprošťujícím rozsudkem. Žalovaný tak informoval ostatní shromážděné vlastníky nepravdivě. Odvolací soud však přihlédl k tomu, že na místě byl přítomen žalobce, který se ihned proti těmto výrokům ohradil a věc uvedl na pravou míru. Sdělení žalovaného nezaznamenalo ani žádný větší ohlas u přítomných vlastníků, kteří podle výpovědí svědků vědí, že mezi účastníky nepanují dobré vztahy, a sdělení žalovaného tak nepřikládali žádnou zvláštní váhu. Vzhledem k uvedenému kontextu dospěl odvolací soud k závěru, že jednání žalovaného na schůzi (jeho výrok na adresu žalobce) nedosáhlo takové intenzity, aby bylo objektivně způsobilé žalobce na jeho osobnostních právech poškodit natolik vážně, že by bylo namístě přiznat žalobci satisfakci. Zveřejnění nepravdivého (popř. nevhodného) údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (mimo jiné) v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Odvolací soud shledal důvodným žalobní požadavek na zdržení se zásahu do osobnostních práv žalobce tvrzením o jeho pravomocném odsouzení za trestný čin, nikoliv však v celé žalobcem navržené šíři, nýbrž jen ohledně konkrétní trestné činnosti, kterou žalovaný žalobci neoprávněně přisuzuje, a tím jej poškozuje na jeho cti. Odvolací soud vyhodnotil, že hrozí nebezpečí uskutečnění neoprávněného zásahu i do budoucna, a je proto namístě zabránit hrozící újmě na osobnostních právech žalobce uložením povinnosti žalovanému zdržet se těchto výroků o žalobcově pravomocném odsouzení. Celé konstatování, že po určitou dobu byl žalobce pravomocně odsouzen a že následně byl obžaloby zproštěn, zakázáno není, neboť je pravdivé a nezavádějící.
5. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I, II a části výroku III, jíž byl výrok V rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba v daném rozsahu zamítá, napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Žalobcem formulované otázky lze shrnout následovně:
[1] Má okolnost, že se žalobce proti nepravdivým výrokům žalovaného ohradil, takový vliv na intenzitu zásahu do osobnostních práv žalobce, že nejde o zásah nepřípustný?
[2] Mohou hodnotící soudy o určité osobě, obsažené v podáních soudům či úřadům, představovat neoprávněný zásah do osobnostních práv, jsou-li nadmíru expresivní?
[3] Má být výrok rozsudku, jímž se ukládá žalovanému, jenž pronášel tvrzení, že byl žalobce odsouzen za spáchání určitého trestného činu, aby se tohoto jednání zdržel, formulován ve vztahu k tomuto trestnému činu nebo obecně?
6. Jde-li o první otázku, vyjádřil žalobce nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že pokud se proti výrokům žalovaného proneseným na zasedání shromáždění SVJ ohradil a vysvětlil, že jeho pravomocné odsouzení bylo zrušeno, nedosáhlo v důsledku toho jednání žalovaného intenzity požadované pro přiznání satisfakce. Žalobce v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1901/2019, jež interpretoval tak, že je-li pravdivá informace podána tak, že zkresluje skutečnost, jde vždy o zásah do osobnostních práv žalobce. Vytkl rovněž odvolacímu soudu, že na jedné straně vyslovil závěr, že se žalovaný nedopustil zásahu do osobnostních práv žalobce, na druhé straně však žalovanému uložil, aby se takového jednání zdržel. Odvolací soud rovněž nesprávně vázal vyhovění nároku žalobce na omluvu za výroky žalovaného pronesené na zasedání shromáždění SVJ na to, zda na straně žalobce došlo ke vzniku újmy, neboť podstatná je objektivní způsobilost jednání takovou újmu způsobit (v tomto směru se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007). Žalobce též zpochybnil skutkový závěr odvolacího soudu, že příslušné sdělení žalovaného nezaznamenalo žádný větší ohlas. V kontextu druhé otázky žalobce uvedl, že žalovaný se ve svých podáních neomezil na konstatování faktů, ale užil hodnotící výrazy, u nichž je míra expresivity v nepoměru s cíli kritiky, z čehož je zřejmé, že úmyslem žalovaného bylo žalobce znevážit či urazit. Napadený rozsudek je tak v rozporu s již citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1941/2007. V souvislosti se třetí otázkou žalobce vyložil svůj názor, že odvolací soud nesprávně formuloval výrok, jímž žalovanému uložil, aby se zdržel závadného jednání, neboť měl v daném rozsahu přistoupit k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Postup odvolacího soudu ve svém důsledku znamená, že žalovaný může obecně tvrdit, že žalobce byl pravomocně odsouzen za trestný čin, pakliže jej nespecifikuje. Žalobce tedy nesdílí názor odvolacího soudu, že pro tak široké omezení projevu žalovaného, jak je požadováno žalobcem, nejsou dány důvody. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve výrocích I a II zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a ve výroku III jej změnil tak, že výrok V rozsudku soudu prvního stupně potvrdí.
7. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – dotčeným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít jednak v důsledku výroků pronesených žalovaným na zasedání shromáždění SVJ (k tomu se váže první položená otázka), jednak v důsledku písemných podání žalovaného zaslaných soudu a stavebnímu úřadu (k tomu se váže druhá otázka).
11. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna příčinná souvislost mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti, případně že narušují jeho soukromí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1786/2021, nebo ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2849/2020). Zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo, (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007, ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, nebo ze dne 30. 9. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3904/2020). Právě z žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007, přitom vyplývá, že posouzení intenzity zásahu je vždy závislé na konkrétních okolnostech věci a na konkrétním a diferencovaném uplatnění objektivního kritéria; uvedené rozhodnutí tedy závěr odvolacího soudu nevylučuje, ale naopak s ním koresponduje.
12. Vznikne-li poškozenému nemajetková újma, má právo na přiměřené zadostiučinění (satisfakci). Nemajetková újma není přímo vyjádřitelná v penězích, proto není účelem zadostiučinění její vyrovnání, ale poskytnutí morální nebo finanční satisfakce. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod. Zadostiučinění má být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl dostatečně účinný. Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.). Při kladné odpovědi se dále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce, a teprve v případě, že nezajišťuje skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přichází v úvahu peněžní (relutární) satisfakce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019).
13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 113/2021, je nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu (ohrožení nebo poškození) na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí. U každého výroku je nutné vážit jeho potenciál přivodit újmu konkrétnímu dotčenému člověku, tedy především, zda pronesená slova byla způsobilá s dostatečnou intenzitou negativně ovlivnit způsob, jímž je vnímán okolím a zasáhnout do jeho morální či profesní integrity, cti a vážnosti, a to v míře přesahující tolerovatelnou mez.
14. V rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2971/2000, Nejvyšší soud vyložil, že je-li účelem zadostiučinění reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 701/2011). V takovýchto případech je ovšem nutné porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci nahrazen případnou „svémocí“ poškozeného. Jinými slovy je nutné pečlivě zkoumat, zda satisfakce zjednaná samotným poškozeným byla ekvivalentní původnímu zásahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 231/2021).
15. Od výše nastíněných judikatorních závěrů se odvolací soud neodchýlil. Přihlédl ke konkrétní situaci, za níž byly výroky žalovaného na zasedání shromáždění SVJ proneseny, konstatoval, že žalovaný informoval zúčastněné vlastníky nepravdivě, avšak přihlédl k tomu, že tomuto sdělení byl žalobce přítomen, ihned se proti předmětným výrokům ohradil a věc uvedl na pravou míru tím, že vysvětlil, že rozhodnutí, jimiž byl pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu, bylo zrušeno a veškerých obvinění byl zproštěn. Ke vzniku povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Nelze však shledat nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že za takový zásah, který vyžaduje odškodnění, nelze považovat situaci, kdy jeden soused pronese o jiném sousedovi nepravdivé tvrzení před ostatními vlastníky bytů v daném domě, kteří jsou obeznámeni s vyhrocenými vztahy účastníků a výrokům nepřikládají zvláštní váhu (podle dovolacímu přezkumu nepodléhajících skutkových zjištění nižších soudů), když se navíc neprávem nařčený soused příslušným výrokům bezprostředně brání a vyloží, jak se věci ve skutečnosti mají. Pakliže odvolací soud dovodil, že vzhledem k nízké intenzitě a krátkému trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení důstojnosti či vážnosti žalobce ve společnosti mu nelze přiznat satisfakci ve formě omluvy, je možné s takovým závěrem souhlasit. Lze jen odkázat na závěry judikatury, podle nichž člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést a že poskytnout ochranu v podobě soudního rozhodnutí o přiznání zadostiučinění lze až tehdy, dosáhne-li zásah do osobnostních práv určité minimální intenzity. Odvolací soud nepopřel závadnost a nepravdivost výroku; uzavřel však, že s ohledem na konkrétní okolnosti jeho pronesení a bezprostřední korekci ze strany žalobce nebyla intenzita zásahu taková, aby vyžadovala satisfakci ve formě omluvy. Tento závěr není v rozporu s tím, že odvolací soud současně shledal důvody k preventivní ochraně do budoucna podle § 82 odst. 1 o. z. První otázka tak nečiní dovolání přípustným.
16. Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou však zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004). Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007). Zásah je třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít písemnými podáními žalovaného rejstříkovému soudu a stavebnímu úřadu, tedy při výkonu jiného subjektivního práva v rámci příslušných řízení. Je nepochybné, že nelze vyloučit možnost existence nároků podle § 82 či § 2951 odst. 2 o. z., avšak jen v případě excesu osoby, která by se takového zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby dopustila. O exces v těchto případech může jít tehdy, pokud některý z účastníků řízení bez vztahu k předmětu řízení nedůvodně osočí jiného účastníka z nečestného jednání, označí jej hanlivě nebo se jiným způsobem dotkne jeho práva na ochranu cti a vážnosti. Kritériem je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah lze v konkrétním případě ještě podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, respektive výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná o exces z takovýchto možností. V případě úkonů osob zúčastněných na soudním řízení je prvním z kritérií pro posouzení této otázky to, zda předmětný zásah bezprostředně spočíval v realizaci jejich procesních práv a povinností. Z tohoto zorného úhlu je třeba vážit i případné užití eventuálních expresivních výrazů. Určujícím tak v tomto případě je zvážení obsahu příslušného sdělení a jeho vztahu k projednávanému předmětu řízení a současně i míry jeho akceptovatelnosti v rámci něho volených výrazů (obdobně viz ve vztahu k dřívější právní úpravě již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 137/2007).
18. Žalovaný se svým podáním obracel na rejstříkový soud s tím, že žalobce byl pravomocně odsouzen za trestný čin dotačního podvodu, v jehož důsledku ex lege zanikla jeho funkce člena statutárního orgánu SVJ. Pakliže se o něm v tomto kontextu vyjádřil jako o „samozvaném zástupci“, nelze v tom spatřovat exces, neboť nejde o výraz hanlivý, přehnaně expresivní či nemající vztah k danému řízení (když navíc následně došlo v souvislosti s podáním žalovaného k výmazu žalobce z rejstříku společenství vlastníků jednotek). Obdobná je pak situace, pokud jde o podání stavebnímu úřadu, když v řízení bylo prokázáno, že žalobce v minulosti skutečně prováděl stavební úpravy své bytové jednotky bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu. Žalobce v zásadě pouze nesouhlasí s hodnocením soudu ohledně míry expresivnosti použitých výroků. V tomto směru se však dovolací soud shoduje se soudem odvolacím, že v daném případě o exces nešlo. Ani druhá otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.
19. Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, jehož přípustnost má zakládat otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), a dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018). Uvedený charakter má třetí žalobcem formulovaná otázka. Podle § 82 odst. 1 o. z. má člověk, jehož osobnost byla dotčena, mimo jiné právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno. Je zcela zřejmé, že má být upuštěno od jednání, jímž byla osobnost poškozeného porušena, případně jímž je ohrožena. Zdržovací nárok je tak podle dikce zákona vázán na konkrétní zásah do osobnosti člověka. Pakliže bylo do práva žalobce na ochranu osobnosti zasaženo tím, že žalovaný o něm uváděl, že se dopustil dotačního podvodu, je třeba adekvátně tomu formulovat též výrok, jímž je žalovanému ukládáno, aby se daného jednání zdržel. Nepředkládá-li žalobce žádné konkrétní důvody, s ohledem na něž by hrozilo, že žalovaný bude do jeho práva na ochranu osobnosti zasahovat i jinými výroky, nelze formulaci výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo žalovanému uloženo, aby se zdržel příslušných tvrzení o žalobci ve vztahu k dotačnímu podvodu, považovat za nepřiměřeně zužující. Žalobce se rovněž mýlí, domnívá-li se, že zúžením jednání, jehož se má podle daného výroku žalovaný zdržet, je mu do budoucna bez dalšího dovoleno obecně tvrdit, že žalobce spáchal trestný čin, neboť pokud by se tak stalo, má žalobce opět možnost podat žalobu na ochranu osobnosti, a to ve vztahu ke konkrétním tvrzením žalovaného. Vzhledem k právě uvedenému ani třetí formulovaná otázka nečiní dovolání přípustným.
20. Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2026
JUDr. Robert Waltr předseda senátu