Plný text
25 Cdo 825/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému JUDr. R. Š., advokátovi se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Jaroslavem Zikou, advokátem se sídlem [adresa] za účasti Generali Pojišťovny a. s., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem [adresa] o 4.473.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 100/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2015, č. j. 68 Co 522/2014-330, ve spojení s usnesením ze dne 27. 4. 2015, č. j. 68 Co 522/2014-342, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2015, č. j. 68 Co 522/2014-330, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 4. 2015, č. j. 68 Co 522/2014-342, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nezakládají žádný z důvodů přípustnosti dovolání zde uvedených. Dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že v jednání žalovaného nelze bez dalšího spatřovat úmysl ho poškodit, neodpovídá provedenému dokazování, protože podle dovolatele z něj naopak nepochybně vyplývá nepřímý úmysl žalovaného. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Zvolená argumentace nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky proti závěru odvolacího soudu o souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Rozhodnutí odvolacího soudu zde vychází ze skutkových zjištění, která nesvědčila pro opačný závěr a která sama o sobě opět nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že žalobci ve včasném uplatnění nároku nebránily žádné závažné skutečnosti, které ostatně ani nebyly v řízení tvrzeny, a že promlčecí doba tak marně uplynula pouze pro nečinnost žalobce a nikoli též přispěním žalovaného, je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, nebo ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikované pod č. 5/2002 a 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a náklady žalovaného ani vedlejší účastnice řízení spojené s podáním vyjádření, jejichž argumentace je ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.