Plný text
25 Cdo 979/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce R. B., zastoupeného JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované E. H., zastoupené obecným zmocněncem JUDr. K. S., bytem [adresa] o 232.517,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 89/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014, č.j. 28 Co 87/2014-183, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014, č.j. 28 Co 87/2014-183, jímž byl v zamítavém výroku o věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 3. 2013, č.j. 14 C 89/2010-131, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí závisí.
Žalobce se domáhal náhrady škody, kterou mu měla způsobit žalovaná porušením povinnosti zajistit mu náhradní byt. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí došel k závěru o absenci protiprávního jednání žalované. Ze skutkových zjištění totiž plyne, že rozsudek, kterým byla žalobci uložena povinnost vyklidit společný byt účastníků až po zajištění náhradního bytu, nabyl právní moci dne 24. 11. 2007. Žalobce však již od roku 2005 ve společném bytě nebydlel, nejpozději k 1. 9. 2007 si pak sjednal nájem jiného bytu, ve kterém bydlí dodnes. Svou povinnost vyklidit společný byt tedy splnil nejpozději uvedeným sjednáním nájmu v jiném bytě, v důsledku čehož nemohla žalovaná od tohoto okamžiku mít povinnost zajistit mu náhradní byt. Svůj závěr odůvodnil odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2217/2002, a usnesení ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1397/2005, publikované pod C 1763 a C 4294 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jestliže dovolatel napadá závěr soudu o absenci protiprávního jednání žalované, činí tak prostřednictvím zpochybnění skutkového zjištění o jeho dobrovolném odstěhování se ze společného bytu. Pokud dovolatel z provedených důkazů dovozuje odlišná skutková zjištění se současným zpochybněním hodnocení důkazů a skutkových závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, tyto námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci. Zjištěný skutkový stav nepodléhá dovolacímu přezkumu.
S ohledem na výše uvedené důvody zamítnutí žaloby další dovolatelem předkládané otázky (co lze považovat za dostatečné zajištění náhradního bytu a do jaké míry musí náhradní byt kvalitativně odpovídat vyklizovanému bytu) zjevně nepředstavují přípustný dovolací důvod, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
Žádná z dovolacích námitek tedy nepředstavuje přípustný dovolací důvod, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení (dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“), neobsahuje dovolání jakékoliv námitky, respektive povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. - vymezení přípustnosti a důvodu dovolání, tedy postrádá obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2015
JUDr. R. W. senátu