Plný text
25 Nd 200/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně ADOZ, s.r.o., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému J. Š., zastoupenému Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem [adresa] o 1.001.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 10/2016, o návrhu žalovaného na přikázání věci z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 10/2016 se nepřikazuje k projednání Městskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 10/2016 se žalobkyně domáhá zaplacení směnečné pohledávky ve výši 1.001.000 Kč s příslušenstvím. Nejvyššímu soudu byl Krajským soudem v Brně předložen spis s návrhem žalovaného na přikázání věci Městskému soudu v Praze s odůvodněním, že bydliště i faktické těžiště výkonu povolání žalovaného se nachází takřka výhradně v Praze a i jeho právní zástupce zde pracovně často pobývá. Uvádí, že v občanském soudním řádu je institut založení místní příslušnosti určitého soudu nastaven tak, aby bylo maximálně vyhověno žalovanému, jakožto účastníku, do jehož práv je podáním žaloby zasahováno. Z těchto důvodů navrhl, aby řízení probíhalo v Praze.
Žalobkyně ve svém vyjádření s tímto návrhem nesouhlasila. Uvedla, že pro tento procesní postup nejsou dány jakékoliv věcné důvody, krom objektivních výhod pro žalovaného. Tento návrh označila za další procesní obstrukci žalovaného, mající oddálit meritorní rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně také z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení § 12 odst. 3, věty první, o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle ustanovení § 12 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána, návrh na přikázání věci projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Důvody vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, jež musí být natolik významné, aby dostatečně opodstatňovaly průlom do zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Nd 67/2014, či nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 938/10).
V projednávané věci místní příslušnost Krajského soudu v Brně byla založena ustanovením § 87 písm. e) o. s. ř., podle kterého je místně příslušným také soud, v jehož obvodu je platební místo, uplatňuje-li se právo ze směnky. Jde o příslušnost danou na výběr, přičemž výběr přísluší právě žalobci. Uvedená zákonná úprava tedy posiluje postavení žalobce tím, že zajišťuje co nejúčelnější a nejhospodárnější projednání jeho nároku, a preferuje možnost jeho kvalifikovaného posouzení tím soudem, v jehož obvodu je platební místo. Tento zájem je natolik intenzivní, že má případně přednost i před příslušností určenou podle místa bydliště či sídla žalovaného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 26 Nd 187/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Nd 142/2002).
Samotná okolnost, že se v řešené kauze žalobkyní zvolený soud nenachází v blízkosti bydliště žalovaného, tak nelze pokládat za dostatečný důvod pro odchýlení se od místní příslušnosti soudu stanovené v souladu se zákonem, neboť se jedná o důsledek, jejž zákonná úprava předvídá, když umožňuje projednání věci soudem určeným podle platebního místa směnky (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Nd 270/2001). Finanční či jiné obtíže, jež se pro žalovaného pojí s přítomností u soudního jednání, rovněž ve světle výše akcentovaných ústavněprávních záruk vedení řízení u soudu určeného podle předem daných zákonných pravidel, nemohou být v zásadě považovány za důvody pro delegaci, s níž žalobkyně vyjádřila nesouhlas (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 32 Nd 192/2013). Okolností natolik mimořádnou, aby s ohledem na ni bylo možno přes nesouhlas žalobkyně přistoupit k přikázání věci soudu jinému, by nebylo ani sídlo právního zástupce žalovaného mimo obvod soudu, u nějž byla coby u soudu místně příslušného podána žaloba, tím spíše, pokud je tomu naopak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 20 Nd 46/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 25 Nd 191/2014).
Řízení ve věci navíc probíhá u Krajského soudu v Brně od ledna 2016, který se věcí již zabýval a opakovaně rozhodoval o procesních otázkách, a proto navrhovanému postupu věci jinému soudu brání rovněž zásada hospodárnosti.
Nejvyšší soud proto návrhu na přikázání věci Městskému soudu v Praze podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. nevyhověl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu