Plný text
26 Cdo 1169/2026-436
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobců a) A. M., a b) L. M., zastoupených Mgr. Martinem Kostrhounem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované V. J., zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 142.818 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 209/2022 o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 18 Co 276/2025-381, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.523,50 Kč k rukám Mgr. Martina Kostrhouna, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 20. 5. 2025, č. j. 10 C 209/2022-334, uložil žalované povinnost vyúčtovat služby spojené s užíváním tam specifikovaných jednotek za roky 2019, 2020 a 2021 (výrok I), zaplatit částku 138.018 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 28.168 Kč od 2. 11. 2021 do zaplacení a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3.192,63 Kč (výrok II) a náklady řízení ve výši 203.673,82 Kč (výrok IV); zamítl žalobu ohledně částky 4.800 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 11. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 312,99 Kč a úroku ve výši 3,49 % p. a. z částky 32.968 Kč od 2. 11. 2021 do zaplacení (výrok III).
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26. 11. 2025, č. j. 18 Co 276/2025-381, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II, ve výroku IV jej změnil pouze ohledně výše nákladů řízení, odmítl odvolání žalované do výroku III a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Žalovaná napadla dovoláním (podle jeho obsahu) potvrzující výrok odvolacího soudu ohledně částky 109.850 Kč představující pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), za nesplnění její povinnosti předložit žalobcům řádná vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotek za rok 2019, 2020 a 2021. Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) přípustné, neboť otázku přiměřenosti pokuty ve smyslu § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
4. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že § 13 zákona č. 67/2013 Sb. upravuje pokutu za prodlení s nepeněžitými plněními, které pro poskytovatele a příjemce služeb vyplývají z tohoto zákona; jde o jeden z případů pokuty stanovené pro porušení povinnosti právním předpisem (§ 2052 o. z.), na pokutu se proto použijí obecná ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 - 2051 o. z. a předmětné ustanovení je třeba vykládat s přihlédnutím k účelu tohoto institutu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2088/2022, ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023).
5. V rozsudku velkého senátu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud mimo jiné formuloval a odůvodnil závěr, že smyslem zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty podle § 2051 o. z. je zajistit, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta, jež je in concreto nepřiměřená; uvedené ustanovení tedy slouží k ochraně dlužníka před tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou (nespravedlivou) smluvní pokutu. Při moderaci smluvní pokuty soud nejprve zkoumá, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi (s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty), vezme přitom na zřetel všechny okolnosti daného případu, a to nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení předvídatelné.
6. Funkcí, kterou má plnit pokuta upravená v § 13 zákona č. 67/2013 Sb., se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutích (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2088/2022, nebo rozsudek ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1835/2023, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 1594/24). Poukázal především na její preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční, vytvářející na poskytovatele služeb nátlak, aby dostál své povinnosti řádně a včas vyúčtovat zálohy na služby stanovené příjemci služeb. Samotná absence vzniku škody neprovedením řádného a včasného vyúčtování záloh na služby, automaticky neznamená, že by poskytovateli služeb nemohla vzniknout povinnost zaplatit pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Nejvyšší soud rovněž ve svých rozhodnutích (srov. rozsudky ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020) opakovaně uzavřel, že výši pokuty lze i snížit (moderovat), vznikne-li však příjemci služeb škoda, výše této škody představuje hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (§ 2051 o. z.).
7. Odvolací soud při úvaze o moderaci pokuty přihlédl k funkci pokuty i ke všem relevantním skutečnostem z hlediska jejich závažnosti na straně žalobců i žalované. Neshledal-li odvolací soud za situace, kdy žalovaná ani do rozhodnutí odvolacího soudu nepředložila žalobcům, kteří řádně platili nájemné i zálohy za služby, řádné vyúčtování, důvody pro moderaci pokuty, nelze považovat jeho úvahu za zjevně nepřiměřenou.
8. Namítala-li dovolatelka, že žalobci se zaplacení pokuty domáhali až v reakci na jí uplatněné pohledávky vůči nim (a šlo tak – podle ní – jen o „odvetné opatření“, neboť v průběhu nájmu ani po jeho skončení vyúčtování nesporovali, ani se ho nedomáhali), je třeba zdůraznit, že jednak jen ze skutečnosti, že tento nárok uplatnili až poté, co se obrátili na právního zástupce ohledně požadavku žalované na úhradu jí tvrzené škody, nevyplývá, že jejich jediným zájmem bylo dovolatelku „potrestat“ (sankcionovat), nadto (jak je uvedeno výše) nelze přehlédnout, že pokuta má především sankční funkci, takže ani tato okolnost by – sama o sobě – nevedla k závěru, že šlo o výkon práva v rozporu s účelem § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Současně v projednávané věci nelze (ze skutkových zjištění) dovodit, že by žalobci vykonávali své právo výhradně proto, aby uškodili žalované (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4074/2019 a sp. zn. 26 Cdo 1105/2020).
9. Odvolacímu soudu rovněž nelze důvodně vytýkat, že přihlédl ke slabšímu postavení žalobců jako nájemců oproti žalované (jež je advokátkou a v oboru nemovitostí podle svého vyjádření pracuje už dlouhou dobu), neboť ze skutečnosti, že nájemce bytu je slabší stranou nájemního vztahu vychází celá právní úprava nájmu bytu, která je relativně kogentní a chrání jej (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2029/2023, uveřejněný pod číslem 19/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc šlo pouze o jednu z okolností (a to nikoliv stěžejní), kterou odvolací soud v rámci své úvahy o přiměřenosti pokuty zohlednil.
10. Oproti mínění dovolatelky nebyl ani důvod, aby soud v rámci úvahy o přiměřenosti pokuty přihlédl k tomu, že § 8 zákona č. 67/2013 Sb., byl následně (až po podání žaloby) novelizován. Retroaktivně novou úpravu na práva a povinnosti již vzniklé před účinnosti novely (zákona č. 424/2022 Sb.) uplatnit nelze a nová úprava důsledků absence námitek se tak ani nemohla promítnout do ustálené judikatury vykládající úpravu (ne)podání námitek proti vyúčtování podle úpravy účinné do 31. 12. 2022. Ostatně za roky 2019 a 2021 žalovaná vyúčtování neprovedla vůbec.
11. Vytýkala-li dovolatelka odvolacímu soudu, že neprovedl žádné dokazování k otázce, zda žalobcům nepředložením vyúčtování vznikla škoda, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Pro úplnost je třeba uvést, že odvolací soud se s námitkou dovolatelky, že s ohledem na skutečnost, že žalobcům (podle ní) nepředložením vyúčtování žádná škoda nevznikla a měl proto pokutu moderovat, náležitě vypořádal a zdůraznil, že právě s ohledem na absenci vyúčtování ani nebylo možné ověřit, zda žalobcům majetková újma vznikla (např. ve formě nespotřebovaných záloh na služby).
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. 8. 2026
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu