Plný text
26 Cdo 1199/2026-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně I. Č., zastoupené JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované ZS Dublovice a. s., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o vyklizení zemědělských pozemků, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 182/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, č. j. 27 Co 186/2025-382, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 022 Kč k rukám Mgr. Veroniky Holé, advokátky se sídlem v Příbrami, Pražská 140, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně (pronajímatelka) se domáhala vyklizení zemědělských pozemků, jež žalovaná (nájemkyně) užívá na základě smlouvy o nájmu, kterou její právní předchůdce uzavřel dne 3. 10. 2011 (dále jen „smlouva“), ve znění dodatku, na dobu neurčitou s desetiletou výpovědní lhůtou. Tvrdila, že žalované zaslala písemnou výstrahu, neboť žalovaná na pronajatých pozemcích hospodaří v rozporu s péčí řádného hospodáře, a že následně dopisem ze dne 20. 9. 2024 od smlouvy odstoupila s odkazem na § 3074 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a na § 679 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
2. Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 4. 2025, č. j. 16 C 182/2024-206, uložil žalované vyklidit a vyklizené odevzdat žalobkyni tam specifikované pozemky do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), řízení co do povinnosti vyklidit a vyklizený předat další tam specifikovaný pozemek zastavil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, č. j. 27 Co 186/2025-382, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II, III) a o nákladech státu (výrok IV).
4. Po částečném zopakovaní a doplnění dokazování na základě skutkových zjištění a jejich hodnocení odvolací soud předeslal, že v daném případě žalobkyně sice učinila (dopisem z 28. 8. 2024) před provedeným odstoupením od smlouvy žalované písemnou výstrahu ve smyslu § 679 odst. 3 obč. zák., nicméně ta byla dostatečně určitá jen zčásti, z níž bylo zřejmé, jaké konkrétní výhrady vůči hospodaření s několika konkrétními pozemky žalované vytýká, aby je tato také mohla případně napravit. V případě nijak blíže nevymezených většiny dalších pronajatých pozemků, nezmíněných v dané výstraze, naopak nebylo možno bez pochyb dovodit, co konkrétně žalované (kromě obecných proklamací o neudržování či nikoli řádném hospodaření působícím škody) žalobkyně vlastně vytýká a co by měla (na kterých konkrétních pozemcích) žalovaná napravovat. Odvolací soud tedy zaměřil prováděné dokazování na zjištění, zda výtky žalobkyně ve byly ve vztahu k (právě a pouze) tam uvedeným pozemkům pronajatým žalované opodstatněné a uzavřel, že ze všech škod, příp. vytknutých škodných jednání, na konkrétních pozemcích uvedených ve výstraze byla v řízení prokázána pouze škoda na jediném pozemku, na ploše odpovídající pouze cca 2 % celkové výměry pronajatých pozemků, kterou nelze považovat za dostatečně pádný důvod pro odstoupení žalobkyně od nájemní smlouvy dle § 679 odst. 3 obč. zák. Akcentoval, že i v případě, měla-li by zjištěná vzniklá škoda být hodnocena jako opodstatňující odstoupení od nájemní smlouvy ve smyslu § 679 odst. 3 obč. zák. (což však dle názoru odvolacího soudu nebyla), postup žalobkyně byl zneužitím vzniklé situace se shora popsanou škodou na (vzhledem k rozloze, druhu a způsobu využívání pozemku v porovnání s veškerými pronajatými pozemky) fakticky málo významné části pronajatého celku nemovitostí, jejímž cílem bylo jen dosáhnout předčasného ukončení nájemního vztahu s žalovanou za každou cenu a uzavření nové pachtovní smlouvy s novým pachtýřem. Takový výkon práva měl (i z důvodu délky trvání nájemní smlouvy) za rozporný s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Vzhledem k § 3074 odst. 1 věta druhá o. z., je třeba danou věc posuzovat podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013.
7. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou předložená právní otázka (neurčitosti obsahu právního jednání – výstrahy učiněné dle § 679 odst. 3 obč. zák.), neboť již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od jejího řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.
8. Při výkladů právních úkonů za použití pravidla zakotveného v § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba vyjít ze závěru, podle nějž může výklad právního úkonu směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a že vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní jen tehdy, není-li v rozporu s jazykovým projevem, přičemž tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je – jak již bylo zmíněno – aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3107/2021, či ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3007/2021).
9. Uvedenými východisky se odvolací soud důsledně řídil, uzavřel-li, že obecné formulace použité ve výstraze o tom, že tvrzené poškození vzniklo neobhospodařováním „některých“ pozemků, vedoucím k jejich zarůstání plevelem, křovím či stromy, případně, že (některé) pozemky jsou využívány jako přístupová cesta na jiné pozemky, či že na (některých) pozemcích došlo v důsledku toho k vyjetí hlubokých kolejí, případně, že na „většinu“ z nich je pravidelně vyvážen v nepovolené době a množství digestát (aniž by bylo zřejmé nejen na které pozemky, ale též, co je míněno slovy pravidelně a v nepovolené době a množství, tj. jakou frekvenci, dobu, či množství použitého digestátu vlastně žalobkyně žalované vytýká), nejsou dostatečně určité, umožňují různé výklady a takto obecně formulovaná výstraha neumožňovala žalované bez pochyb určit, co konkrétně u dalších pozemků žalobkyně vlastně žalované vytýká a co požaduje, aby u případných dalších (ve výstraze nezmíněných) pozemků napravila. Uvedenému posouzení odvolacího soudu tak nelze nic vytknout.
10. Dále dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož je odstoupení od nájemní smlouvy neplatné z důvodu porušení dobrých mravů.
11. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil názor, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je však třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (k tomu srovnej rozsudky ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). S uvedeným pak úzce souvisí, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což není daný případ.
12. Přípustnost dovolání nezaložila ani otázka dovolatelky, jaká škoda musí prokazatelně vzniknout nebo co se rozumí značnou škodou, která hrozí, ve smyslu § 679 odst. 3 obč. zák. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (viz za mnohá rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, či ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 27 Cdo 529/2017).
13. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelkou uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, a judikaturu v nich citovanou).
14. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve vztahu k neplatnosti odstoupení od smlouvy nejen na závěru, že vzniklá škoda nemohla být důvodem pro odstoupení od nájemní smlouvy dle § 679 odst. 3 obč. zák., ale i na závěru, že takový výkon práva dovolatelky odporuje dobrým mravům. Již tento závěr odvolacího soudu sám o sobě postačoval k zamítnutí žaloby, a bylo-li výše dovozeno, že pro řešení této otázky nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání vymezené v § 237 o. s. ř., nemohlo být dovolání shledáno přípustným, i kdyby další v dovolání formulované otázky (týkající se závěru o neplatnosti odstoupení) přípustnost (a třeba i důvodnost) dovolání zakládaly.
15. Namítá-li dovolatelka, že jí odvolací soud neposkytl poučení o tom, že má odlišný právní náhled na projednávaný spor, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
16. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení, které jsou – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – dovolatelkou napadány jen jako výroky akcesorické, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 5. 8. 2026
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu