Plný text
26 Cdo 1265/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Mgr. J. K., P., zastoupeného Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované Ing. M. H., P., zastoupené JUDr. Helenou Havránkovou, advokátkou se sídlem [adresa] o zaplacení 287.867,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 2/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015, č. j. 11 Co 227/2012-323, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.760 Kč k rukám JUDr. Heleny Havránkové, advokátky se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 3. 2015, č. j. 8 C 2/2012-292, zamítl žalobu na zaplacení částky 287.867,59 Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval po žalované jako pronajímatelce po skončení nájmu za zhodnocení bytu jím provedenou a financovanou půdní vestavbou, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 11 Co 227/2015-323, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil s odkazem na ustanovení § 93 odst. 1 a § 183 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák.“), že pokud žalobce jako osobní uživatel bytu 1 + 1 provedl formou půdní vestavby jeho rozšíření na byt 3 + 1, jehož užívání bylo povoleno rozhodnutím odboru výstavby ONV v Praze 3 ze dne 20. 8. 1990, č. j. Výst/2426/90/Pa, došlo tím ke zkáze původního bytu 1 + 1 (tento konkrétně vymezený stavební prostor se již v domě nenacházel) a tím i k zániku práva užívání tohoto bytu žalobcem. Za stavu, kdy se žalobce do 31. 12. 1991 nestal ani osobním uživatelem nově vzniklého bytu 3 +1, není žalovaná, která se stala vlastnicí domu na základě dohody o vydání věci ze dne 13. 12. 1990, ve věci pasivně legitimována, neboť nevstoupila do práv a povinností tehdejší organizace hospodařící s byty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (k němuž bylo podáno vyjádření), které však není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka [zda zkáza bytu, jakožto skutečnost vyvolávající zánik způsobilého předmětu nájmu (osobního užívání), má za následek zánik tohoto práva] posouzena jinak.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4326/2009, plyne, že právo osobního užívání bytu zanikalo ve smyslu § 183 obč. zák. také zkázou (zničením) domu či bytu, přičemž za zničení bytu je třeba považovat nejen fyzický zánik stavby, ale též takovou stavební úpravu této stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2016
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu