Plný text
26 Cdo 137/2022-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce L. H., bytem XY, zastoupeného Mgr. Karlem Machánkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Krijcos Reality s.r.o., se sídlem ve [adresa] IČO: [IČO], zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 36 C 179/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2021, č. j. 17 Co 128/2021-156, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.438,- Kč k rukám Mgr. Karla Machánka, advokáta se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (pronajímatel tam specifikovaného prostoru sloužícího k podnikání – dále jen „předmětný prostor“) se domáhal, aby mu žalovaná (nájemkyně předmětného prostoru) zaplatila částku 160.000,- Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu dlužného nájemného za měsíce květen a červen 2020, a to v částce 80.000,- Kč měsíčně. Nárok odůvodnil tvrzením, že smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 14. října 2011 (dále jen „Smlouva ze 14. října 2011“) žalované (resp. původně její právní předchůdkyni společnosti Krijcos CS, a.s., se sídlem ve [adresa] IČO: [IČO]) pronajal předmětný prostor do 31. prosince 2016 s možností automatického prodloužení o dalších pět let. Smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 12. prosince 2016 (dále jen „Smlouva z 12. prosince 2016“) se účastníci (resp. jako nájemkyně další právní předchůdkyně žalované společnost OMEGA Krijcos, a.s., se sídlem ve [adresa] IČO: [IČO], zaniklá výmazem z obchodního rejstříku dne 1. září 2017) dohodli na prodloužení nájmu do 31. prosince 2021 s tím, že od 1. ledna 2017 se bude řídit zde uvedenými ujednáními. Podle čl. 2 odst. 2 Smlouvy z 12. prosince 2016 bylo účelem nájmu provozování loterií a podobných her ve smyslu zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „loterijní zákon“) a/nebo hazardních her ve smyslu zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále jen „hazardní zákon“) a hostinské činnosti. Dodatkem ze dne 24. září 2019 strany mimo jiné nájem prodloužily do 31. prosince 2022. Dopisem ze dne 8. dubna 2020 žalovaná od smlouvy odstoupila (dále jen „Odstoupení z 8. dubna 2020“) s odůvodněním, že usnesením č. 199 ze dne 12. března 2020 vláda České republiky s účinností od 13. března 2020 od 06.00 hod. zakázala přítomnost veřejnosti v provozovnách poskytovatelů některých služeb (včetně heren a kasin) a tím v podstatě zakázala (omezila) provozování hazardních her ve smyslu hazardního zákona, jak to předpokládá čl. 8 odst. 3 bod (i) Smlouvy z 12. prosince 2016, upravující možnost nájemkyně od smlouvy odstoupit. Jelikož žalobce považoval odstoupení za neplatné, v důsledku čehož nájem podle něj neskončil, domáhal se zaplacení nájemného i za následující měsíce květen a červen 2020.
Okresní soud v Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. února 2021, č. j. 36 C 179/2020-124, žalobu zamítl (výtok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. srpna 2021, č. j. 17 Co 128/2021-156, rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku I. tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 160.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).
Dovolání žalované (dovolatelky), které s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) směřuje proti měnícímu výroku I. citovaného rozsudku, a k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř.
Ve smyslu § 3074 odst. 1 věty první před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (od 1. ledna 2014), i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem.
Nejvyšší soud v rozsudku z 25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněném pod č. 3/2019 časopisu Soudní judikatura, přijal a odůvodnil závěr, že podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu z 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 15. července 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019).
Na rozdíl od právní úpravy obsažené v předchozím občanském zákoníku (zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“), podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný na str. 386 v sešitě č. 7/1999 časopisu Právní rozhledy, či z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.
Ustanovení čl. II. odst. 3 Smlouvy ze 14. října 2011, jíž se nájemní vztah sjednaný v dané věci řídil do 31. prosince 2016, umožňovalo nájemkyni tuto smlouvu vypovědět před uplynutím sjednané doby, nebude-li možno z jakýchkoliv důvodů provozovat v předmětu nájmu výherní hrací přístroje a technická zařízení ve smyslu loterijního zákona, a to v intencích účelu smlouvy (např. vydání obecně závazné vyhlášky zakazující provoz VHP v lokalitě apod.). V čl. 8 odst. 3 bodě (i) Smlouvy z 12. prosince 2016 se pak účastníci dohodli, že nájemkyně je oprávněna od ní odstoupit, pokud bude vydána obecně závazná vyhláška obce nebo jiný právní předpis zakazující nebo omezující provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu loterijního zákona a/nebo hazardních her ve smyslu hazardního zákona a/nebo zařízení definovaných v čl. 9.1 této smlouvy. Za dané situace – s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci a jejím souvislostem v celém vývoji daného nájemního vztahu, a to včetně doby uzavření Smlouvy z 12. prosince 2016 – se dovolacímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřený názor, že ustanovení čl. 8 odst. 3 písm. (i) Smlouvy z 12. prosince 2016 se vztahuje toliko na případy, kdy by byl zakázán nebo omezen předmět činnosti dovolatelky přímými právními nebo správními akty regulujícími tuto specifickou oblast podnikání; nikoliv tedy na časově omezené uzavření provozoven podnikatelů poskytujících obchod a služby jako prostředku k zabránění nebo omezení dalšího šíření nemoci COVID-19, resp. obecně vyjádřeno na jakýkoliv (jiný) případ vyšší moci. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž vyplývá, že při interpretaci dotčeného ujednání Smlouvy postupoval odvolací soud zcela v souladu s výše citovanými pravidly, od nichž není důvod se odchýlit. Vycházel přitom z jazykového výkladu čl. 8 odst. 3 bodu (i) Smlouvy z 12. prosince 2016, avšak neopomněl zohlednit ani význam tohoto ustanovení v kontextu celého právního jednání i předchozí Smlouvy z 14. října 2011, a zejména se zabýval také úmyslem účastníků vyplývajícím z citovaného článku uvedené smlouvy. Jelikož usiloval především o výklad zohledňující všechny možné souvislosti a tudíž o ucelený náhled na danou situaci, lze pokládat za nepřípadnou dovolatelčinu námitku, že dotčené ujednání interpretoval toliko s ohledem na jeho jazykový, potažmo historický význam, a že se takovým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu též otázku „Zda v důsledku účinnosti krizových opatření vlády a mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví vydaných v souvislosti s rozšířením onemocnění COVID-19 mohlo dojít k zániku závazku z důvodu následné nemožnosti plnění ve smyslu ustanovení § 2006 o. z.?“. Na vyřešení takto postavené otázky však napadené rozhodnutí nespočívá.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky ani vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Namítla-li tedy dovolatelka rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se zejména úmyslu stran při uzavírání Smlouvy z 12. prosince 2016, resp. konkrétně při formulaci jejího čl. 8 odst. 3 ohledně možnosti nájemkyně od této smlouvy odstoupit), a současně též vadu řízení (námitkou, že soudy obou stupňů nedoplnily dokazování ke zjištění skutečné vůle stran při konstruování dotčeného smluvního ujednání), neuplatnila v tomto směru jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též usnesení Nejvyššího soudu z 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008, či z 18. července 2018, sp. zn. 26 Cdo 1792/2018). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takového vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle § 237 o. s. ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2022
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu