Plný text
26 Cdo 138/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v exekuční věci oprávněného hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí 2, IČO [IČO], zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v [adresa] proti povinné ORIS Praha, spol. s r. o., se sídlem [adresa] IČO [IČO], zastoupené Janem Najmanem, advokátem se sídlem v [adresa] sp. zn. 54 EXE 7056/2012, pro nepeněžité plnění, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2013, č. j. 62 Co 186/2013-93, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu v části, v níž potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 1. 2013, č. j. 54 EXE 7056/2012-45, kterým byla nařízena exekuce a jejím provedením pověřen soudní exekutor, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť odvolací soud otázku materiální vykonatelnosti exekučního titulu (zejména vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byla exekuce nařízena) posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3386/2006, ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5255/2007, ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněné pod číslem 16/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Napadené usnesení není ani v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na něž poukazovala dovolatelka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1306/2009, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1693/2005), neboť při řešení otázky materiální vykonatelnosti exekučního titulu vycházejí ze stejných zásad jako výše citovaná judikatura. Námitkou, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neodpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 169 odst. 4 o. s. ř., uplatnila dovolatelka jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.), který neshledal důvodným, dovolací soud nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.