Plný text
26 Cdo 1471/2026-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové, ve věci žalobkyně Autoškola Šmerák s.r.o., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Martinem Chludem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému J. B., zastoupenému Mgr. Radkem Látem, advokátem se sídlem v [adresa] částky 353 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 103 C 17/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 11. 2025, č. j. 22 Co 213/2025-301, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 273 750 Kč za užívání motocyklu Harley Davidson (dále jen „motocykl“) v době od 1. 5. 2017 do 9. 11. 2018 s tím, že motocykl je v jejím vlastnictví na základě kupní smlouvy z 6. 12. 2014. Žalobkyně tvrdila, že se se žalovaným dohodli, že motocykl bude žalovaný užívat a bude za jeho užívání žalobkyni hradit úhradu, jejíž přesná výše nebyla specifikována. Současně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 80 000 Kč jako náhrady škody, která jí vznikla tím, že žalovaný nechal motocykl (před jeho prodejem žalobkyni) upravit do takové podoby, že jej nelze provozovat na pozemních komunikacích.
2. Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 103 C 17/2020-256, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 267 750 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), ohledně povinnosti zaplatit žalobkyni dalších 86 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III) a státu (výroky IV a V).
3. K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 11. 2025, č. j. 22 Co 213/2025-301, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 267 750 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení) zamítl (výrok I), potvrdil jej ve výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně povinnosti žalovaného zaplatit 80 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a ve zbývající části výroku II ohledně částky 6 000 Kč s úrokem z prodlení jej zrušil (výrok III); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV) a účastníků před soudy obou stupňů (výroky V a VI).
4. Odvolací soud, co se týče nároku na náhradu škody, vyšel shodně se soudem prvního stupně z toho, že písemnou smlouvou o prodeji motocyklu ze dne 6. 12. 2014 žalobkyně zaplatila za převáděný motocykl sjednanou kupní cenu 322 100 Kč. Současně jako kupující výslovně prohlásila, že jí je z fyzické prohlídky znám skutečný stav převáděného motocyklu, s nímž byla seznámena, a podpisem potvrdila, že v tomto stavu motocykl převzala do svého vlastnictví. Žalobkyně tak motocykl do svého vlastnictví nabyla ve stavu, v němž se nacházel k rozhodnému dni uzavření kupní smlouvy, tedy po provedené a zcela dokončené přestavbě a úpravě tak, jak bylo konkrétně prokázáno znaleckým posudkem. Motocykl tak již nebyl v technickém stavu způsobilém k provozu na pozemních komunikacích. Žalobkyně tedy ke dni uzavření kupní smlouvy měla a také mohla mít vědomosti jak o tvrzené škodě, tak o žalovaném jako osobě povinné k náhradě této škody z tvrzeného důvodu porušení jeho povinností při udílení pokynů k provedení konkrétní přestavby motocyklu. V souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti se zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení, jež shledal důvodnou, neboť je zřejmé, že ke dni podání žaloby (13. 5. 2020) již uplynula zákonem stanovená promlčecí lhůta v délce tří let dle § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), jejíž počátek je třeba počítat od ode dne 6. 12. 2014.
5. Ohledně nároku na zaplacení částky za užívání motocyklu vyšel ze zjištění, že účastníci se dohodli, že žalovaný bude motocykl pro vlastní potřebu držet a užívat od doby, kdy jej v souladu s dohodou účastníků a se souhlasem žalobkyně převzal od prodávajícího na základě uzavřené kupní smlouvy. Protože sjednání úplatnosti této dohody účastníků v době jejího uzavření nebylo prokázáno, dospěl k závěru, že přenechání bylo sjednáno jako bezplatné. K ukončení této dohody účastníků dle prokázaného skutkového stavu nedošlo, když žalobkyně k tomu ani žádné rozhodné skutečnosti netvrdila a neprokazovala. Uzavřel tak, že na základě platně uzavřené dohody účastníků byl žalovaný oprávněn v žalovaném období k bezplatnému držení a užívání motocyklu ve vlastnictví žalobkyně, který proto neužíval bez právního důvodu ani protiprávně, čímž je vyloučen vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na úkor žalobkyně. Proto měl žalobu ohledně zaplacení částky 267 780 Kč s příslušenstvím za nedůvodnou.
6. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti všem výrokům (vyjma výroku III) rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ale neshledal jej z posléze uvedených důvodů přípustným.
7. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k přezkumu dvě otázky vztahující se k nároku za držení a užívání motocyklu, u nichž má za to, že se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu: 1) „zda nese ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání cizí věci obohacený důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění, resp. právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, anebo nese toto důkazní břemeno ochuzený, který je povinen prokázat, že užívání jeho věci nebylo založeno na bezúplatné smlouvě“; a 2) „zda je v řízení o vydání bezdůvodného obohacení z užívání cizí věci nezbytné, aby ochuzený tvrdil a prokazoval, od kdy konkrétně obohacený užíval věc bez právního důvodu, nebo postačí tvrzení o vlastnictví žalobce, o užívání věci žalovaným a o tom, že za toto užívání nebylo ničeho uhrazeno, přičemž prokázání právního důvodu opravňujícího žalovaného si plnění ponechat je věcí jeho procesní obrany“.
8. Na řešení těchto dovolatelkou formulovaných otázek napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí), neboť odvolací soud v tomto směru neučinil žádné právní závěry, které by bylo lze podrobit dovolacímu přezkumu. Přitom nespočívá-li napadený rozsudek na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13)]. Z obsahu dovolání je zřejmé, že uvedenými otázkami se dovolatelka fakticky snaží zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu o sjednání bezúplatného užívání motocyklu žalovaným, a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.
9. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že výrazem jeho již ustálené rozhodovací praxe je závěr, že nároky z bezdůvodného obohacení vylučuje platná smlouva (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1267/2013, a ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3927/2008, či ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2427/2009). I v kontextu o. z. jsou s ohledem na podobnost obou úprav použitelné závěry (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017) rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Závazek ze smlouvy je obvyklým právním důvodem plnění, přičemž platí-li smlouva a závazek z ní není zrušen, pak plnění v souladu s ní je plněním z právního důvodu: ten, kdo plnil, může požadovat po druhé straně smluvní úplatu (jsou-li proto splněny podmínky) a nároky z bezdůvodného obohacení mu nevznikají [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2696/2020, ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 725/2023, z odborné literatury PETROV, J. Komentář k § 2991. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. č. 13].
10. V posuzované věci žalobkyně poskytla plnění žalovanému na základě platné smlouvy, což nesporuje ani v dovolání („dohoda o přenechání motocyklu existovala“), aproto nepřichází v úvahu posouzení věci z titulu bezdůvodného obohacení, a odvolací soud tudíž rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
11. Další otázkou – zda „je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dle § 620 odst. 1 o. z. dostačující, že kupující v kupní smlouvě prohlásil, že mu je znám fyzický stav věci, nebo je nutné, aby měl vědomost (resp. měl a mohl mít vědomost ve smyslu § 619 odst. 2 o. z.) nejen o fyzickém stavu věci, ale též o tom, že tento stav představuje škodu, a o osobě, která za tuto škodu odpovídá“ – dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že nejpozději ke dni podpisu kupní smlouvy měla a mohla získat představu o rozsahu škody a o tom, kdo za škodu odpovídá. Jde o otázku skutkovou, nikoliv právní, jež jako taková zásadně nezakládá přípustnost dovolání a není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud tak nemůže přezkoumat závěr odvolacího soudu, že žalobkyně získala představu, resp. měla a mohla získat představu o rozsahu škody a o tom, kdo za škodu odpovídá, nejpozději dne 6. 12. 2014. Jestliže přitom odvolací soud tento závěr učinil na základě skutkových zjištění, že právě dne 6. 12. 2014 žalobkyně podepsala kupní smlouvu, v němž potvrzuje svou vědomost („z fyzické prohlídky“) o stavu převáděného motocyklu (který byl již po přestavbě), nelze tento jeho závěr považovat za nepřiměřený. Citovaná skutková zjištění přitom nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a skutkové závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s obsahem spisu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
12. Zdůrazňuje-li dovolatelka, že pro závěr o promlčení práva na náhradu škody je nutno, aby poškozený měl (skutečnou, a nikoli pouze předpokládanou) vědomost o škodě, jejím rozsahu a o (alespoň pravděpodobně) odpovědné osobě (a zdůrazňuje, že takovou vědomost neměla), pomíjí § 619 odst. o. z. Ustanovení § 620 odst. 1 o. z., které upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy, na § 619 o. z. navazuje; to znamená, že dikce „měl a mohl“ se uplatní i při jeho výkladu. Jde tak o dva alternativně stanovené předpoklady začátku běhu obecné promlčecí lhůty z hlediska vědomosti oprávněného o rozhodných skutečnostech, a sice vědomost empirickou (skutečnou, prokazatelnou) a normativní (právně konstruovanou, objektivizovanou). Zatímco empirická vědomost odkazuje na skutečně nabyté vědomí o určujících faktech, normativní vědomost označuje stav, kdy oprávněný ještě rozhodné okolnosti nezná, ale při uplatnění péče, kterou lze po osobě v jeho postavení požadovat, by je již znát měl a mohl. Proto též běh výše uvedené subjektivní promlčecí lhůty není nezbytně spojen (pouze) s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, na nějž poukazuje i dovolatelka, a navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2636/2020, či ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, uveřejněný pod číslem 71/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
13. Z toho plyne, že závěry odvolacího soudu, že žalobkyně získala představu, resp. měla a mohla získat představu o rozsahu škody a o tom, kdo za škodu odpovídá, nejpozději dne 6. 12. 2014, a že podala-li žalobkyně žalobu dne 13. 5. 2020, podala ji po uplynutí promlčecí lhůty, její právo na náhradu škody je promlčeno (§ 609 o. z.), jsou v souladu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
14. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se správnost závěrů odvolacího soudu prostřednictvím jí vymezených dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo. Proto dovolací soud její dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu (vyjma výroku III). Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům dovolatelka žádné dovolací námitky neuvádí. Navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo (objektivně) přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
16. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2026
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu