Plný text
26 Cdo 1524/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a/ V. H., b/ J. Z., a c/ P. Z., zastoupených JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve [adresa] proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. K. K., Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] o zaplacení částky 291.375 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 106 C 61/2013, o dovolání žalobců b) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2016, č. j. 19 Co 318/2016-178, takto:
I. Dovolání žalobců b) a c) se odmítají. II. Žalobce b) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.220 Kč k rukám JUDr. K. K., Ph.D., advokátky se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce c) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.220 Kč k rukám JUDr. K. K., Ph.D., advokátky se sídlem [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 19 Co 318/2016-178, změnil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 4. 2016, č. j. 106 C 61/2013-127, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 9.250 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7 % jdoucím z této částky od 16. 10. 2012 do zaplacení (výrok I.) a že žalobu na zaplacení dalších 87.875 Kč „s úrokovým příslušenstvím“ každému ze žalobců zamítl (výrok II.), současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až V.).
Dovolání žalobců b) a c) proti výroku II. citovaného rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaný písemně vyjádřil) nejsou přípustná podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“), neboť v nich nastolenou otázku (na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno), zda je zásadně vyloučena úvaha, že by ze strany pronajímatele ohledně požadavku na zaplacení nájemného mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 214/2014), od níž není důvod se odchýlit.
Ze shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že ve vztahu k žalobnímu požadavku na uložení povinnosti nájemci zaplatit pronajímateli dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo nebytového prostoru (jako v tomto případě) je zásadně vyloučena úvaha, že by mohlo jít ze strany pronajímatele o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, z čehož však zároveň vyplývá, že § 3 odst. 1 obč. zák. výjimečně použít lze. Závěr odvolacího soudu, který uvedl, že okolnosti případu, kdy pronajímatelé výpověď žalovaného nezpochybnili, nerozporovali ji do konce dubna 2011 či následně v přiměřené době, nebytový prostor převzali a teprve po uplynutí dlouhé doby 18 měsíců zpochybnili výpověď žalovaného podáním vlastní výpovědi z nájmu a dlužné nájemné zpětně zažalovali, nemohou jít následně k tíži žalovaného a že žaloba o dlužné nájemné je v tomto konkrétním případě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, je tak s citovanou judikaturou v souladu, neboť úvahy odvolacího nejsou zjevně nepřiměřené.
Dovolání žalobců b) a c) proti výrokům o nákladech odvolacího řízení (výrokům IV. a V.) není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč.
Za této situace dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolaní žalobců b) a c) odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2017
JUDr. Jitka Dýšková